Čipování psa

Čipování psů

Od 1. 4. 2004 platí v celé EU nové podmínky pro pohyb zvířat. Je to dáno nařízením Evropského parlamentu a Rady Evropy č. 998/2003 a navazující vyhláškou 95/65/EEC. Znamená to, že v uzavřeném prostoru členských států EU je možno cestovat pouze se psem, který vlastní PET PAS. Jedná se o Mezinárodní očkovací průkaz pro neobchodní pohyb zvířat po EU i třetích zemích, který může vydat pouze veterinární lékař s certifikátem. PET PAS musí kromě jiného obsahovat také průkaznou identifikaci zvířete. Za takovou je považován mikročip a na přechodnou dobu do roku 2011 ještě také tetování. Nařízení se nevztahuje jen na psy, ale také na kočky, fretky a jiná zvířata vnímavá na vzteklinu. Čipují se i exotičtí ptáci, koně, hospodářská zvířata, plazi, všechny ohrožené druhy chované v zajetí a chráněné mezinárodními smlouvami, atd.

I když se nechystáte cestovat, může být dána povinnost mít psa očipovaného, a to obecně platnou vyhláškou města, ve kterém je zvíře přihlášeno. Města a obce k tomuto kroku přistupují zejména z důvodu lepší evidence chovatelů, ale také volně pobíhajících a zatoulaných psů. Informace o očipovaných zvířatech a jejich majitelích se shromažďují v Centrální evidenci zvířat a věcí a v Národním registru majitelů zvířat, kde je možno jejich snadné dohledání.
Databáze je přístupná i z internetu.

Co je to tedy čip?

Čip (správně veterinární mikročip) je kapsle z biokompatibilního skla nebo polymeru o rozměrech zhruba 1,5 x 11,5 mm, která obsahuje unikátní patnáctimístný číselný kód generovaný počítačem a umožňující tak radiofrekvenční identifikaci (RFID) zvířat. Součástí kódu má být i označení země. V případě ČR je to číslo 203, nebo zkratka CZE. Čip nemá vlastní zdroj energie, tu mu při čtení kódu dodá čtečka pomocí magnetického pole. Jeho životnost je udávána na minimálně 25 let, ale je prakticky neomezená. Mikročip musí odpovídat normám ISO 11784 a 11785. První norma stanoví přenosovou frekvenci 134,2 kHz a strukturu kódu. Druhá norma specifikuje aktivaci čipu, způsob přenosu a kódování informací. Mikročip je zabalen společně s jehlou a identifikačním štítkem, který se po aplikaci vlepí do PET PASU, do průkazu původu, do očkovacího průkazu zvířete a na registrační kartu.

Jak se čip aplikuje?

Čip se může aplikovat v každém věku zvířete, i když vyhlášky většinou stanoví povinnost opatřit zvíře čipem od šesti měsíců stáří. Čip se aplikuje pomocí jednorázové sterilní jehly do podkoží, nejčastěji na levou stranu krku a je pro zvíře naprosto neškodný. Samotná aplikace je skoro bezbolestná a lze ji přirovnat k očkování. Čip se poté zapouzdří a obalí vazivem. Někdy se může stát, že se čip během let v těle zvířete o kousek posune, a proto jsou dražší čipy vybaveny tzv. antimigrační čepičkou, která cestování čipu zabrání. Po aplikování by měl veterinář zkontrolovat funkčnost čipu čtečkou a vydat registrační kartu, která se zašle do centrální evidence. Do PET PASU je potom uvedeno místo aplikace.

Pozor - ne každý veterinární lékař smí mikročipy aplikovat, ale měl by být schopen vám poradit, kde je nejbližší odborně způsobilý doktor.

Jak a kde psa registrovat?

Ideální je zaregistrovat psa do obou největších registračních organizací, tedy do Centrální evidence zvířat a věcí a Národního registru majitelů zvířat. Pokud je pes zaregistrován a je mu vystavena identifikační karta, má celoživotně zajištěno zdarma vyhledání v případě zaběhnutí. Pokud bude pes čipován, ale nebude nikde zaregistrován, je čipování vlastně k ničemu, protože i když se ztracený pes najde, není možné dohledat jeho majitele. Registraci provádí buď veterinář, nebo majitel.

Cena čipování

Cena čipování psa je závislá na druhu čipu (jestli má nebo nemá antimigrační čepičku), na aktuální ceně čipu u dodavatele, na místě pracoviště a na způsobu registrace. Pokud provádí registraci veterinář, má již v ceně čipování zakalkulovány i registrační poplatky. Obecně se dá říci, že se cena pohybuje v řádech stokorun, od zhruba 350,-Kč výš. Většina měst a obcí však očipovaným zvířatům poskytuje různé slevy na poplatcích, nebo je jinak zvýhodňuje, což náklady na mikročip podstatně redukuje.

Registrace v Národním registru majitelů zvířat je zdarma, pokud je zvíře očipováno čipem DATAMARS s českým národním kódem a má růžovou Registrační kartu NRMZ. Zvířata s jiným mikročipem, s tetováním, nebo importovaná se registrují za 170,-Kč vč. DPH. Registrační poplatek se hradí složenkou, kterou majitel dostane na základě doručené přihlášky.

Registrace v Centrální evidenci zvířat a věcí stojí 238,- Kč vč. DPH. Tato cena je jednorázový poplatek a pokrývá náklady spojené s registrací a se zveřejněním údajů v prvním roce, kdy je záznam uložen v databázi. V dalších letech se však již žádný další registrační poplatek za zařazené zvíře nebo věc neplatí.

Tyto ceny jsou platné pro rok 2008.

Jaké jsou výhody čipování?

Jak již bylo řečeno výše, očipovaný a zaregistrovaný pes najde svého majitele i když se zaběhne kdekoli v EU. Čipování má ale ještě další nezanedbatelné výhody. Na rozdíl od tetování je výrazně méně bolestivé, a zatímco tetování může být časem nečitelné, údaje z čipu jsou čitelné stále. Čip také pes nemůže ztratit, kdežto obojek se známkou ano. A pokud máte křížence, je označení mikročipem vlastně jediným spolehlivým označením.

Ano, náš Max byl dnes veterinářem Liborem Janouchem v Českém Krumlově řádně očipován.
http://www.backhome.cz/chip/search/900088000277600

HOTOVO

The Vizsla is a medium-sized dog, and fanciers feel that large dogs are undesirable. The average height and weight:

Males
Height: 22–25 inches (56–63 cm)
Weight: 45–66 pounds (20–30 kg)
Females

Height: 21–24 in (53–61 cm)
Weight: 40–55 lb (18–25 kg)

Našeho vižláka Maxíka jsem během jednoho měsíce srpna vykrmila na odpovídající váhu 26 kg. Už mu nelezou žebra ani kyčle. Už je to pořádný FEŠÁK OHAŘ.

Základní povely

Štěňata - výcvik štěněte

Pořídili jste si štěňátko a chcete jej naučit základní povely?
Výcvik štěněte není složitý, ale také není příliš snadný, protože správný výcvik vyžaduje obrovskou dávku trpělivosti a dostatek času se štěněti věnovat.

Venčení štěněte

Začneme hned první den, štěně dáme ven na zahradu(vybereme místo, které se dá snadno vyčistit a dezinfikovat) nebo na noviny po každém krmení či pití, nebo po probuzení, kdy je nejpravděpodobnější, že se bude chtít vyprázdnit. Vždy, když se pes vyvenčí na správném místě, ho musíme pochválit. Pokud štěně vykoná potřebu v domě, nikdy jej nekáráme, pokud jej nepřistihneme bezprostředně po prohřešku, protože později jednoduše nebude schopno pochopit, čeho se dopustilo. Pokud jsme se štěnětem právě v okamžiku, kdy se hodlá vymočit, řekneme rozhodné "nesmíš" a vyvedeme jej na zahradu nebo posadíme na noviny.

Psí povel - Nesmíš!

První povel, který bychom psa měli naučit, je přísné "nesmíš!" - "fuj!". Tento povel musíme začít užívat od samého začátku a uplatňovat ho vždy, když se pes chová neposlušně. Pokud se pes chová dobře, odměníme ho pochvalou, vyslovenou přátelským tónem. Psi jsou extrémně citliví na tón hlasu, který jejich pán během výcviku užívá, a povzbuzení je tedy velmi důležité.

Psí povel - Sedni! Lehni!

Tyto povely bychom měli se vší vážností začít štěně učit, když je asi tři měsíce staré, ale není důvod, proč bychom ho na povel k sednutí neměli zvykat od samého začátku, např. když mu podáváme misku se žrádlem. Jemný tlak v oblasti pánve přinutí štěně k sedu, jemné protažení předních nohou, když štěně sedí, mu ukazuje, jak si na požádání lehnout. Současně s tím vyslovíme jasný povel. Pochvala a odměna jsou při tomto výcviku vždy na místě, ale nikdy štěněti neodpíráme potravu, pokud si okamžitě neosvojí tento povel, protože to by mu mohlo způsobit zmatek v hlavě.

Psí povel - Ke mně!

Uposlechnout tohoto povelu se musí naučit každý pes, který bude chodit venku bez vodítka. Může trvat delší dobu, než si osvojí rychlou a jistou reakci (měli bychom ho při tom rovněž zavolat jménem) částečně proto, že štěně bude od nás možná příliš daleko a také zpočátku nebude schopno rozlišit povel od hry. Začněme tím, že malé štěně budeme volat příslušným povelem a jménem pravidelně při každé příležitosti, aby rozpoznalo zvuk svého jména. Přirozená zvědavost štěněte vám pomůže zajistit si jeho pozornost a brzy si na povel bude chodit pro potravu. Pro jasnější výcvik štěně připneme na svinovací vodítko. Zavoláme ho k sobě jako obvykle a neprodleně ho odměníme. Pokud štěně okamžitě neuposlechne, jemně ho táhneme k sobě a opakujeme: "Ke mně!" Nakonec všechno ještě jednou zopakujeme.

Psí povel - Dej!

Toto je další důležitý povel, který musíme cvičit od počátku. Když štěně nese v tlamě nějaký předmět, jemně mu ho vyjmeme způsobem, že uchopíme horní část tlamy u špičáků a spodni část tlamy tak, že předmět vypadne na zem, zatímco opakujeme povel "dej!". Okamžitě štěně odměníme. Opakováním tohoto cviku štěně brzy pochopí, co se po něm žádá.

Psí povel - Zůstaň!

K tomuto cviku budeme potřebovat svinovací vodítko. Přikážeme štěněti, aby si sedlo, a zopakujeme povel "zůstaň!". Pak od něj začneme postupně couvat a uvolňovat vodítko. Pokud štěně vyskočí za námi, opět mu přikážeme, aby si sedlo, a proces zopakujeme. Jakmile se dostaneme na konec vodítka, zavoláme štěně k sobě a odměníme. Jakmile pochopí, co od něho chceme, můžeme začít s výcvikem bez vodítka, a pokaždé, než k sobě štěně zavoláme, poodejdeme vždycky o kus dál.

Cvičení chůze u nohy

S tímto tréninkem můžeme začít, když jsou štěněti tři až čtyři měsíce. Účelem je, aby se naučilo chodit u naší levé nohy na vodítku nebo bez vodítka. Možná zjistíme, že se k tomuto tréninku hodí lépe řetízkový (stahovací) než běžný obojek, ale vždy se musíme ujistit, že je správně nasazen. Pomalou chůzí se procházíme se štěnětem na vodítku vedle sebe. Jestliže zůstává pozadu nebo táhne dopředu, regulujeme jeho chování tak, že zatáhneme vodítkem spolu s příkazem "k noze!". Toto cvičení omezíme na patnáct minut, a vždy necháme štěně si také hrát a skotačit bez vodítka, aby se nezačalo nudit, a vždy, když se chová správně, ho patřičně odměníme.

Pokročilý výcvik

Jakmile si štěně osvojí základní výcvik, můžeme postoupit k výcviku složitějšímu. Důvodem pro další výcvik je rozšíření prvků, které už zná, a aby se z něho stal vnímavý, dobře vycvičený jedinec. V této fázi bývá někdy užitečné vstoupit do kynologického klubu, který se takovýmto výcvikem zabývá.

Psí povel - Aport!

Sedícímu psovi u nohy je přikázáno, aby zůstal, poté cvičitel hodí do dálky předmět (často se užívá dřevěná nebo plastiková činka). Pes čeká na povel "přines!" (nebo "aport!"), načež pes běží, předmět vyhledá a rychle se vrátí ke cvičiteli, jako při přivolání. Pes by neměl předmět kousat nebo ho upustit, ale má si ho od cvičitele nechat v klidu odebrat z tlamy.

Odvolání, přivolání psa

K tomuto cviku se nám opět bude hodit svinovací vodítko. Psovi u nohy zavelíme, aby si sedl nebo lehl a pak přikážeme "zůstaň!". Cvičitel odkráčí z místa, otočí se čelem ke psu. Na příkaz "ke mně!" by měl pes bystře reagovat, přiběhnout a sednout si v blízkosti cvičitele čelem k němu. Cvičitel by ho poté měl posadit ke své levé noze.

Odnaučení skákání psů na lidi

Zejména mladí psi rádi skáčou na lidi (pokud se jim to dovolí) a mohou nás při tom poškrábat, větší pes může dokonce povalit dítě a velmi je polekat. Abychom psa tomuto nežádoucímu chování odnaučili, okamžitě mu dáme přední tlapy dolů na zem a přikážeme mu, aby si sedl, nebo mu v případě nutnosti zatlačíme na bedra.

Mít psa jednoho nebo dva?

Kdyby si pes mohl vybrat, jistě by nechtěl žít nikdy sám.


Ano, to se sice říká, ale můj puberťák byl velmi ošklivý na malého Dastyho.
Vrčel na něj, cenil výhružně zuby.
Dokonce se do něj i pustil, až tak žárlil.
Nechtěl malého pustit k misce se žrádlem ani k pití.
Přivedla jsem k jedináčkovi vetřelce a ten měl jediný úmysl - vypudit ho.
Proto bydlí Dasty u pětiletého ohaře Axe, který ho bez problémů přijmul.

Psi lidi milují, ale skotačení s druhým psem, to je k nezaplacení.

Nahradit psovi kamaráda stejného druhu je pro člověka nadlidský výkon.
Přesto, pokud pochopíte principy psího chování, budete znát jeho potřeby a to nejen ty základní, naučíte se hrát si se psem a porozumíte-li si navzájem, pes strádat nebude, i když bude psím jedináčkem. Tak či tak kamarády stejného druhu potřebuje a rád vyhledává.

Nemůžete-li svému psímu kamarádovi dopřát dalšího psího spolubydlícího, rozhodně se snažte pro něj najít alespoň občasnou přítomnost jiných, povahově vyrovnaných psů.

Jestliže však vaše finanční, prostorová a časová situace dovoluje mít dva psy, zapřemýšlejte, jestli přece jen sobě i svému psímu kamarádovi nechcete udělat radost novým čtyřnohým členem rodiny. Je-li místo pro jednoho psa, je zpravidla i pro druhého, jestliže jste dobře zvládli výchovu jednoho psíka, zvládnete i druhého.

Pokud se rozhodnete pro druhého psa větších rozměrů, myslete na to, že pořizovací cena a cena za pelíšek, obojek a vodítko, případně boudu je doslova zanedbatelná ve srovnání s cenou za kvalitní krmivo. A to ještě nesmíte zapomenout na platbu městu – poplatek za druhého psa ve velkých městech rozhodně není zanedbatelný.

Jaký by měl být druhý pes?

Eliminujte problémy na minimum již vhodným výběrem nového druhého psa. Kupujete-li druhého psa hlavně kvůli tomu, abyste prvnímu psovi dopřáli kamaráda ke hrám, hledejte v podobné velikosti, případně, aby první pes byl větší, než-li ten druhý. Příliš velká různorodost v tělesné hmotnosti nedává moc prostoru k aktivním společným hrám. Nového psa byste měli vybírat nejen podle svých představ, ale také s ohledem na psa, jakého již máme doma.

Jestliže se má jednat o dvě různá plemena, je vhodné hledat psa rozdílného temperamentu a rozdílného sklonu k dominanci, neboť dva podobně dominantní jedinci s podobným temperamentem se zpravidla dříve nebo později snáší poměrně špatně. Naproti tomu, i když to může vypadat jako protimluva, je poměrně běžné, že psi stejného plemene se zpravidla snesou velmi dobře.
Zda by se mělo jednat o dva psy nebo dvě feny, anebo o dva jedince opačného pohlaví, to je věc názoru. Špatné i dobré zkušenosti jsou na obou stranách. Asi nejméně problémů nastává, jedná-li se o různá pohlaví s tím, že alespoň jeden z nich je vykastrován. Bez kastrace snadno hrozí nechtěné připuštění. Jsou-li stejného pohlaví, může se jeden či oba cítit "ohroženi" ve svém postavení k okolí a může propuknout konkurenční boj. Není to však příliš běžné. Že mohou projevy chvilkové nesnášenlivosti či nepřátelství mezi jakýmikoliv psími spolubydlícími nastat, to je pravda, ovšem není to pravidlem. Často jde jen o chvilkovou záležitost, jednou či dvakrát za jejich psí život.
Rozhodující význam má majitel psů, tedy jejich páníček, který musí srozumitelně nastolit jasná pravidla „kde jsou hranice“ a rozhodně on bude ten, kdo o chování psů rozhoduje a je nejvýše postaveným členem „psí“ smečky. Pokud to člověk zvládne, pak psi by také neměli mít problém.

Je nutné je předem seznámit?

Než si pořídíte druhého psa, je nutné pečlivě vypozorovat a poznat chování svého psa. Podle toho je potřeba přizpůsobit výběr plemene a také první jejich seznámení. Reakce starého psa na nový přírůstek může být opravdu velmi rozmanitá. Hodně záleží nejen na dominanci a snášenlivosti daného psa k jedincům ostatním, ale i na tom, kolik mu bylo, coby jedináčkovi, věnováno pozornosti, co všechno si mohl doma dovolit a nakolik naruší příchod nového člena jeho stabilitu ve smečce.
Většinou první kontakt a seznámení není žádný problém. Dovezeme štěně, postavíme na zem a až se rozkouká, necháme je v klidu očichat s prvním (služebně starším) psem. Domácí pes, který zde byl první, zpravidla má tendence se kamarádit, očichávat a posléze nového psa i vychovávat. Někdy se na pár dnů či týdnů stane uzurpátorem, protože má pocit, že chování toho malého drzouna už překračuje veškerou přijatelnou mez. Přesto pokud to nebude bezpodmínečně nutné, nezasahujte do této psí, kolikrát z našeho pohledu až tvrdé výchovy. Vlastně buďte rádi, odpadá vám starost, jak psovi „po psím“ vysvětlit základní parametry toho, co je vhodné a co nevhodné chování vůči jiným psům.
Může to být však také naopak: nový pes začne „šikanovat“ klidného postaršího a usedlého matadora. V tomto případě je vhodné čas od času zasáhnout, podpořit staršího (prvního) psa a vysvobodit ho na pár hodin od otravného puberťáka. Tak snadno vše udržíte v patřičných mezí. Máte-li však doma dominantního psa k jiným psům a trváte na pořízení dalšího psa, raději sáhněte po štěněti, a rozhodně druhý pes musí být mírné, podřízené povahy, bez sklonů se prosazovat. Seznámení pak musí být naplánované a to pečlivě. Musí proběhnout na neutrální půdě, tedy mimo domov a blízké okolí dominantního psa. Teprve potom je možné se společně odebrat do prostoru, který budou společně psi obývat.
Někdy se stane, že příchodem nového psa změní pes původní ze dne na den svou povahu. Drží se opodál, je méně mazlivý a zdánlivě nevyžaduje pozornost. Někdy se dokonce snaží dělat „naschvály“, a to jen proto, aby mu byla věnována větší pozornost jeho páníčka. V ten moment je mu jedno, jestli je ta pozornost pozitivní nebo negativní. Trest je v tu chvíli menší zlo, jak nevěnování pozornosti dvounohého přítele. Toto chování (žárlivost či uraženost) však poměrně rychle vyprchá a pes se naučí z nové situace „těžit“. Zjistí, že je to fajn nebýt nikdy sám, mít kamaráda, podporu a objekt na hraní. Z telecích štěněcích let nový přírůstek brzy vyroste, a pak bude spokojenost na všech stranách. Také většina psů zjistí, že příchodem nevychovaného štěněte mají uvolněnější morálku, protože je pozornost výchovy směrována k novému přírůstku. Zjistí, že co bylo považováno za nutné udělat, najednou se nemusí nebo ne tak dokonale. I pro nového psa z toho nakonec pramení spousta výhod, jen si je musí nechat připustit a najít.

Zasahovat při řešení psích sporů?

Stále je nutné si uvědomovat, že psi jsou stále psi a své vzájemné problémy si také po psím musí sami vyřešit. Přílišným zasahováním se jejich komunikace může zhoršit, protože ani jeden si nebude jist svým postavením. Problémy mezi psy nemusejí, ale mohou nastat. Otázkou je, jak výrazné problémy to budou, a jak snadno či nesnadno jsou odstranitelné. Prosím, nezaměňujte štěněčí hrátky, které jsou provázeny vrčením, štěkáním a točením se v jednom chumlu, s opravdovou rvačkou o postavení v žebříčku hierarchie.

Jestliže se stane, že mezi psy vznikne rvačka, (stává se tak zpravidla v období puberty či v prvním stádiu dospělosti mladšího psa), je lepší je pro jednou nechat. Při psích rvačkách nedochází zpravidla k žádnému zranění, byť to tak vizuálně nevypadá. Většinou si tak vyříkají, kdo bude „podřízený“ a kdo „nadřízený“, a může být už na vždy klid. Avšak budou-li jejich pranice časté, bude přibývat na tvrdosti a síle a nepomůže rázné okřiknutí či jiný bezdotykový zásah člověka, budete muset chtě nechtě uvažovat o jejich rozdělení. Naštěstí to je ojedinělý případ, na který je však třeba také upozornit.

Výchova s asistencí druhého psa

Nový přírůstek bude potřebovat naučení se správnému chování, tedy výchovu, výcvik a samozřejmě láskyplnou péči. Zároveň však stejnou pozornost jako dříve, ne-li spíše větší, musíte věnovat psovi prvnímu. Nesmí nabýt dojmu zanedbávání nebo že ho stavíte na nižší pozici. A toto není lehké zkombinovat. Proto je potřeba myslet nejen na dostatek financí a místa, ale i na čas, který budete věnovat dvěma psům. Totiž cvičit dva psy společně je zpočátku skoro nemožné, proto je nutné vyčlenit si čas pro jednoho a pak i pro druhého psa samostatně. Jistě, spoustu věcí mohou dělat společně, ale výcvik a v některých případech i výchova ve štěněčím a mladém věku musí být většinou prováděna bez rušení okolím, tedy i bez přítomnosti staršího psa. Ač bychom jistě chtěli, aby se nový pes učil podle staršího vychovaného psa, a tak byl snadněji ovladatelný a vycvičený, je běžnou praxí pravý opak. Starší pes začne více „lajdačit“, mladý se nejdříve a nejsnadněji naučí zlozvyky a „nepřesnosti“ staršího druha. Pokud však výchova a výcvik budou velmi dobře naplánované a včas si majitel uvědomí nejen úskalí, ale i pomoc, kterou mu může poskytnout starší, již vycvičený pes, tak psí asistence většinou není na škodu. Pomůže zejména s přivoláním, se zdoláváním překážek a nejrůznějších povrchů, nový pes bude sebevědomější v plnění úkolů a často můžeme využít tzv. „napodobovací metody“. Jestliže má první pes mnoho špatných návyků a dobře neposlouchá, je vhodné je co nejvíce cvičit a vychovávat odděleně, dokud nový pes nedospěje a nepřivykne na správné vystupování.
Pokud se vám podaří dobře vychovat druhého psa, budete se mít se svými psy dobře a oni s vámi. Budou rádi, že mají jeden druhého a vy budete rádi, že ti dva tvoří takový bezvadný kamarádský pár. Dva psi již tvoří smečku. To platí zejména při hlídání a řešení problémů. Je známo, že lépe ohlídaný je majetek se dvěma psy, neboť se vzájemně podporují a jsou si jistější i při nezvyklých situacích.
Přimlouvám se za vlastnictví dvou psů. Psi tak mají tak hezčí a přirozenější život.

ROZDĚLENÍ LOVECKÝCH PLEMEN

Oblast výcviku se liší u jednotlivých skupin loveckých psů.

OHAŘI

Úkolem ohaře je zvěř nalézt a vystavit – tedy ztuhnutím nebo přikrčením upozornit vůdce, kde zvěř je. Na povel vůdce pak ke zvěři popojít, aby vzlétla nebo vyběhla a lovec ji mohl střelit, ulovenou zvěř pak přinést. Nejdůležitější na výcviku ohaře jsou tedy dvě věci – tzv klid před zvěří, tj výchova k tomu, aby pes zvěř nehonil, ale vystavil, a pak precizní aport. Ohaři se dělí na kontinentální (třeba výmarský ohař, maďarský ohař, německý ohař, český fousek) a ohaře anglické (pointer, anglický setr, irský setr, gordonsetr).

SLÍDIČI
Slídiči jsou středně velcí psi, jejichž účelem je nalezení a vyhnání drobné zvěře z krytiny (křoví, vysoká tráva), aby ji mohl lovec ulovit. Po ulovení ji aportují. U těchto psů se cvičí hlavně systematické prohledávání terénu, tzv slídění a aporty. Většinou rádi a dobře plavou, uplatní se tedy i při lovu na kachny. Mezi slídiče patří např anglický kokršpaněl, anglický špringršpaněl anebo křepelák.

RETRÍVŘI
Retřívři jsou dnes oblíbenými rodinnými psy, dokáží ale být i platnými pomocníky lovce. Jejich úkolem je aportovat střelenou zvěř a to s „měkkou mordou“, tj opatrně a tak, aby zvěřinu nepoškodili. Chuť aportovat mají většinou vrozený, dobře a rychle se cvičí.

HONIČI
Skupina psů, jejichž účelem je najít zvěř, převážně prasata nebo vysokou a hlasitě ji sledovat a nahnat na lovce. Tito psi musí být samostatní a musí mít dobrý orientační smysl, aby se zvládli vrátit. Dříve lovili nejčastěji ve smečkách, dnes už spíše jednotlivě. Výcvik patří k obtížnějším, honiči mívají svou hlavu a je potřeba u nich mít dobře zvládnuté přivolání. Mezi honiče patří např beagle, baset nebo bernský honič.

NORNÍCI
Skupina psů vyšlechtěných pro práci pod zemí – jejich úkolem je vniknout do liščí nory a vyhnat lišku ven na střelce. Tito malí, hbití psi bývají dost samostatní, pod zemí jim nikdo nepomůže a rozhodovat se musí sami, pro běžný život jde až o paličatost. Osvědčují se i při práci na povrchu, jako barváři. Mezi norníky patří jezevčíci a teriéři.

BARVÁŘI
Barváři jsou asi největšími specialisty a jejich výcvik je nejobtížnější. Mají umět sledovat dlouhou, až několik desítek hodin starou stopu poraněného zvířete, většinou jelena a nevšímat si ničeho okolo, ani jiných stop, ani živé zvěře. Jejich výcvik trvá dlouho a je obtížný. Mezi barváře se řadí hannoverský a bavorský barvář a alpský jezevčíkovitý brakýř.

 

 

 

O  ZKOUŠKÁCH A PRAXI

Aby pes loveckého plemene mohl vykonávat své „povolání“, musí mít zkoušky, to je něco jako maturita. Zkoušky jsou různých typů – podzimní, lesní, vodní, všestranné, barvářské atd a liší se podle jednotlivých skupin plemen. Ohař tak samozřejmě nebude zkoušen z norování, ale z vystavování zvěře a aportu, jezevčík zase nebude plavat pro kachny. Seznam zkoušek najdete na stránkách www.myslivost.cz, bližší informace ke zkušebním řádům na stránkách chovatelských klubů vašich plemen.

Pozor, zkoušky smí skládat pouze psi s PP.

Vy naopak žádné papíry nepotřebujete, není podmínkou, aby páníček byl myslivec nebo měl zbrojní průkaz, jen si musí na zkoušky domluvit někoho, kdo za něj bude střílet (do vzduchu, zkouší se, zda pes nemá strach z výstřelu).

Jak psa na zkoušky připravit?

Přípravu zvládne i laik a začátečník, krom čtení knih a prohlížení videí je dobré se na zkoušky zajet nejdříve podívat, abyste věděli, co vás čeká, prostudovat si zkušební řády a případně se poradit se zkušeným výcvikářem nebo chovatelem vašeho plemene.

V dnešní době existuje mnoho výcvikových škol pro lovecké psy, pořádají se víkendové výcviky nebo letní tábory, nabídka je opravdu pestrá.

"Pes je pes, až na chvíle, kdy ti hledí do tváře.
Potom je to Pan Pes."

Haitské rčení

Výmarští krátkosrstí ohaři

Maďarský krátksrstý ohař

Můj pes Max

Pořídila jsem mu po roce kámošku lovkyni - vitální setryňku Irku.

Ano, lepší jsou beze sporu psi dva.

Vyběhají se, vyblbnou se, pohrajou si.

Jsou to naprosto spokojení pejskové.

Binární řeč

Co je to?

---

Sdělujte svému psovi pomocí tzv. binární řeči absolutně jasně, co je žádoucí a co nežádoucí chování. A to stále. Takové zacházení nejen posiluje sociální kompetenci psa, ale také usnadňuje jeho ovladatelnost při práci.

Základní výchova pomocí binární řeči

Komunikace se psy funguje na základě binárního principu. Buďto je něco pozitivní (= správné), nebo je to negativní (= špatné). Binární řeč tedy funguje stále na tom samém principu, vždy se jedná o dva protikladné stavy: pozitivní nebo negativní.

Rozpoznatelné ANO - NE

Oba tyto protikladné póly, pozitivní a negativní, musí být jasně rozlišitelné. Váš pes tedy musí umět rozpoznat podle vašeho hlasu, vašeho projevu, ale i celého výrazu těla, jestli ho chválíte (= pozitivní signály), nebo zda s jeho chováním nesouhlasíte (= negativní signály). Mnoho lidí si ani neuvědomuje, že chválí i kárají hlasem ve stejné tónině či hlasitosti. Co si s tím má pak pes počít? Když vaše „ne“ zazní zpěvně a „ano“ na něj zavrčíte, tak to nemůže pochopit! Proto si vyzkoušejte, jestli je možné podle vašeho hlasu rozeznat kárání a chválení.
Jednoznačnost

Jednoznačnost je souzvuk signálů ve všech rovinách (řeč, gesta, mimika, postoj atd.) jsou rozhodující pro fungování námi vytvořené binární řeči. Jen tak bude zaručeno, že pes bude vašim signálům jednoznačně rozumět a bude na ně reagovat. Budou-li si vaše signály odporovat, například vydáte-li zvukový pochvalný signál ve výhružném postoji, tak ho zmatete.

Pozitivní a negativní v rychlém sledu

Abyste na psa mluvili „jeho řečí“, měli byste si trénovat a zdokonalovat rychlost své reakce. Neposlechne-li vás pes na signál negativní a nepřestane s nežádoucím chováním, musíte okamžitě „přehodit výhybku“ k pozitivním signálům. Dávejte pozor, zda ho ještě „nehubujete“, i když pes již nežádoucího chování zanechal. Pouze až budete ovládat rychlý přechod od negativních k pozitivním signálům, budou vaše signály načasovány do správného momentu, budou pro psa srozumitelné a on na ně bude patřičně reagovat. Vy pak budete moct vašeho psa ve všech jeho aktivitách ovlivňovat, řídit a vést. Výsledkem bude váš pes - ve všech ohledech sociálně způsobilý partner.

Binární řeč v souhrnu

-          Binární řeč musí být jasná a důrazná!

-          Signály od majitele psa musejí být předvídatelné a spolehlivé.

-          Všechny vysílené signály (řeč těla, gesta, mimika, hlas) musejí být ve vzájemném souladu.

-          Důležitý je rychlý přechod ve správném momentu mezi pozitivním a negativním.

Konkrétní příklad

Když začne štěně okusovat nohu stolu, řekněte tlumeným hlasem odrazující „ne“. Okamžitě na vás pohlédne a přestane s okusováním. A přesně v tom momentu, kdy na vás pohlédne, uslyší od vás vysokým, přátelským hlasem pochvalné „ano“. A už jsme v binární řeči – tím, že pes slyší vaše „ano“, mu sdělujete: To se mi líbí, když se na mě podíváš, jen tak dále. Zatímco vaše „ne“ chápe jednoznačně jako odmítnutí. Začne-li štěně poté, co se na vás podívalo, a po vaše „ano“ znovu okusovat stůl, opakujte tlumené, výhružné „ne“. Pravděpodobně dojde ještě párkrát ke střídání „ano“ a „ne“, ale nepovolte. Dříve nebo později s okusováním přestane. Vaše nekompromisnost a důslednost se vyplatí. Při dalším útoku na nohu stolu štěně určitě přestane dříve, protože už přišlo na to, že se nevyplatí s vámi diskutovat. Záleží na vás, jak se postavíte k „maličkostem“ každodenního života, zda dáte štěněti jasně najevo, že bude vše po jeho vůli, ale že má pouze tu volnost, kterou mu určíte vy.

Ukázka z knihy:

Výchova štěněte loveckého psa,

Anton Fichtlmeier, Julia Numssen, Grada, 2012, www.grada.cz
V prvních týdnech života štěněte probíhá jeho rychlý tělesný vývoj a také je to nejdůležitější doba, kdy se vytváří vztah mezi psem a člověkem. Kdo nyní udělá chybu, bude ji později jen těžko napravovat. Dva z nejlepších cvičitelů loveckých psů vám v této knize poradí, jak má chovatel a majitel štěně loveckého psa od samého počátku úspěšně vychovávat a cvičit, aby ho dobře připravili na jeho budoucí poslání. Najdete zde: vývoj a první základy výchovy štěněte - krok za krokem, jak může chovatel podporovat a rozvíjet vlohy psa, první vodičovy výchovné kroky, pevné základy pro práci na vodítku, aport a práce nosem. Nepostradatelný průvodce pro chovatele loveckých psů a majitele štěňat! Knihu doporučuje Wild und Hund.

---

Podmínky chovnosti

Myslivecká kynologie

OHAŘ JAKO ZACHRÁNCE ZVĚŘE

[citace Karla Podhajského]

"Pes, nezbytný činitel při myslivosti, aby účelu svému plně dostál, musí býti odborně vycvičen a zaveden. Znalost výcviku vystavujícího a zvěř k ráně přivádějícího jest dostatečně mezi cvičiteli rozšířena. 

Méně jest znám výcvik psa zachraňujícího, který chyby svého pána napravuje, a protože tohoto považuji za důležitou složku myslivosti, ukládám v následujících řádcích pro naše myslivce, snaživé cvičitele jakož i vůdce psů při hledáních a zkoušení, své dlouholeté, v praxi získané zkušenosti."

Memoriál Karla Podhajského je vrcholná mezinárodní soutěž ohařů v ČR o titul "Vítěz MKP". Uspěje-li vítěz v I. ceně, obdrží titul CACIT (čekatelství Mezinárodního šampiona práce) a titul CACT (čekatelství Šampiona práce ČR). Druhý pes uspěje-li v I. ceně obdrží titul Res. CACIT a Res.CACT. Titul CACT a Res.CACT se zadává pro všechny zúčastněná plemena, pokud získají I. cenu. MKP se zúčastní 20 psů (10 psů z ČR a 10 ze zahraničí). Z ČR se psi kvalifikují z MRK. Pokud se nepřihlásí 10 psů ze zahraničí, může být připuštěno více psů z ČR.

Jméno Karla Podhajského je nerozlučně spjato se záklády české myslivecké kynologie a její organizace. Příklad jeho životního díla je vzorem lásky k přírodě, myslivosti a zejména pak k lovecké kynologii, které věnoval všechnu svou píli a volný čas. Karel Podhajský měl široké znalosti ze všech oborů myslivosti, mimo jiné byl také znamenitým ornitologem. Jeho hlavní doménou bylo myslivecké psářství a to v celém jeho rozsahu: tedy v chovu i výcviku.  Zajímal se o různá plemena psů, avšak středem jeho pozornosti byli ohaři. Záhy dospěl k názoru, že při výkonu práva myslivosti je nezbytným pomocníkem všestranný ohař. K jeho získání zaměřil chovatelské a výcvikové úsilí.  Zdůrazňoval, že pro náročnou všestrannou práci musí být pes vybaven nejen vrozenými vlohami, ale i dokonalou stavbou těla, dobrým fyzickým fondem a správnou mechanikou pohybu.

Největší zásluhou Karla Podhajského pro rozvoj naší kynologie jsou v založení a vzorném vedení čs. Plemenné knihy loveckých psů. Rovněž jeho úsilí o zkvalitnění a rozšíření chovu loveckého psa, všestranného ohaře se dostalo plného uznání a všem myslivcům a kynologům zůstané navždy vzorem jeho skromnost, nadšení a odbornost.

Trvalou připomínkou na nestora Československé lovecké kynologie je vrcholná všestranná soutěž loveckých psů s mezinárodní účastí ohařů všech plemen, Memoriál Karla Podhajského, spoluzakladatelé Československé myslivecké organizace v roce 1923.
Největší zásluhou Karla Podhajského pro rozvoj naší kynologie jsou v založení a vzorném vedení čs. Plemenné knihy loveckých psů. Rovněž jeho úsilí o zkvalitnění a rozšíření chovu loveckého psa, všestranného ohaře se dostalo plného uznání a všem myslivcům a kynologům zůstané navždy vzorem jeho skromnost, nadšení a odbornost.
Trvalou připomínkou na nestora Československé lovecké kynologie je vrcholná všestranná soutěž loveckých psů s mezinárodní účastí ohařů všech plemen, Memoriál Karla Podhajského, spoluzakladatelé Československé myslivecké organizace v roce 1923.
Trvalou připomínkou na nestora Československé lovecké kynologie je vrcholná všestranná soutěž loveckých psů s mezinárodní účastí ohařů všech plemen, Memoriál Karla Podhajského, spoluzakladatelé Československé myslivecké organizace v roce 1923.

V Litomyšli, v dubnu 1923. Karel Podhajský

Karel Podhajský
(24.5.1871 - 12.9.1930)




Kromě základních, převážně zděděných vlastností, jako je rychlé a vytrvalé hledání zakončeno přesným zakončením zvěře, kladl důraz na bezpodmínečnou poslušnost. Samozdřejmě že svoje poznámky si nenechával jen poro sebe. Zkušební řády pro zkoušky loveckých psů, které zpracoval, a pomoc při výchově nových kynologických kádrů, staly se základním kamenem pro organizování veškeré práce v naší kynologii.

Od 14. století se na různých místech Evropy, nejdříve však v oblasti Pyrenejského poloostrova, začínají z velkých honičů vydělovat lovečtí psy, vyznačují se novým způsobem práce: už zvěř nehoní, neštvou, ale vyhledávají nosem a její přítomnost charakteristickým způsobem ukazují lovci. Než se tento způsob změnil k dokonalosti, kterou dnes předvádějí Pointři, Setři i kontinentální Ohaři, uplynulo několik století.

Pro jejich vývoj byla rozhodující lovecká práce, zejména však vynález střeleckých zbraní na počátku 15. století, ale hlavně v polovině 16. století objevují se lovecké ručnice s kolečkovým křesacím zámkem. Výrazný pokrok přinesl vynález křesacího zámku na počátku 17. století a následně zavedením brokovnicového náboje.

Vedle honičů se objevuje lovecký pes nového typu, ohař. Jeho nejstarším typem byl španělský "bracce de punta" v jehož jméně se ozývá návaznost na honiče a brakýře. Jeho přímými potomky jsou dnes Španělský ohař a Portugalský ohař. 

Velká záliba šlechty, která byla rodově, společensky i politicky úzce propojena, v lovecké kratochvíli, vedla k rychlému šíření tohoto typu loveckého psa po celé Evropě i do Velké Británie, kde se stal pointrem, psem který "ukazuje" vystavuje zvěř. Stranou nezůstala ani střední Evropa, včetně království českého, které mimořádnou měrou přispělo k vývoji ohaře drsno - čí hrubosrstého ( viz Český fousek ). 

Na německém území byli známi tzv. staroněmečtí ohaři, kteří však až do poloviny 19. století netvořili výraznější samostatný typ, šlo spíš o ohaře na německém území. Výjimkou byli až zvláštně zbarvení wüntemberčtí ohaři, kteří vykazovali četné znaky velkých honičů, zejména typu Svatohubertského psa, včetně na ohaře nezvykle velkých, zavěšených ušních boltců a krčního laloku. Vyznačovali se určitou váhavostí, ale o to větší vytrvalostí, zbarveni byli trojbarevně, krátká srst byla hnědobíle skvrnitá a žlutě pálená. Vyskytovali se i psy, tzv. tygři pstruhovaní, hnědě žíhaní se žlutými znaky nad očima, na ženichové partii, na hrudi, na vnitřních stranách končetin, na tlapách a pod nasazením ocasu. Tito ohaři se zřejmě stali základem, k němuž němečtí chovatelé v letech 1860 - 1880 přidali krev tehdy známého španělského ohaře, rovněž těžšího typu a přímého předchůdce anglického pointra. a opětně posílili noc psem svatohubertským.

K prvním chovatelům patřil princ Albrecht zu Solms-Bauenfels z Hannoverského domu (kolem roku 1870) a dále např. Julius Mehlich z Berlína, který využil ve svém chovu v roce 1883 přímo anglického pointra a setry. Pro další vývoj všech variet, dnes samostatných plemen německých ohařů, měla rozhodující význam hannoverská výstava ohařů v roce 1879, na niž byly stanoveny základní znaky jednotlivých plemen ohařů. Už v roce 1817 lze však najít popis německého krátkosrstého ohaře v díle Der eigentliche Hühnerhund veterináře Waltera. Obdobný typ psa zobrazil na své rytině J. E. Ridinger - pod týmž jménem - již kolem roku 1722.

Klub chovatelů byl 1891, pečlivou chovatelskou činností vytvořil z německého krátkosrstého ohaře jednoho z nejvšestrannějších, a proto též nejrozšířenějších ohařů a loveckých psů vůbec.

OHAŘI

Uspořání FCI skupina VII.

 "Stavěcí psi"

1. Kontinentální ohaři			2. Ohaři britských ostrovů
1.1 Typ braque	1.2 Typ Španěl	1.3 Typ grifon	2.1 Anglický pointer	2.2 Setři
Staromaďarský ohař Německý krátkosrstý ohař Německý drátosrstý ohař Německý ostrosrstý ohař Výmarský ohař Španělský ohař Ohař z Ariége Burdonský ohař Ohař Dupuy Francouský ohař Ohař Saint-Germain Italský ohař Maďarský drátosrstý ohař Maďarský krátkosrstý ohař Portugalský ohař Auvergnéský ohař Slovenský hrubosrstý ohař	Malý münsterlandský ohař Velký münsterlandský ohař Německý dlouhosrstý ohař Pikardský modrý ohař Bretaňský ohař Francouský dlouhosrstý ohař Pikardský ohař Ohař z Pont-Audemer Drentský koroptvář Stabyhoun

Krmení syrovým masem

BARF znamená Born Again Raw Feeders (znovuzrozen krmit syrově), nebo Bones And Raw Food (kosti a syrová potrava), popř. Biologisch Artgerechte Rohe Futerung (biologicky vhodná syrová výživa).

Ať si pod písmenky určíme kteroukoli variantu, vždy znamená totéž. Jedná se o výživu masožravých domácích zvířat „přirozeným“ způsobem, kdy naší domácí šelmě podáváme syrové maso, kosti a zeleninu. Inspiraci můžeme nalézt v jídelníčku například vlků.

Jelikož je ale náš chlupatý přítel oproti zvířatům ve volné přírodě zcela odkázán na to, co mu poskytneme my, majitelé, je naším hlavním úkolem jídelníček psovi sestavit opravdu vyváženě. Zejména toto je hlavním důvodem, proč se většina chovatelů více přiklání ke granulím, u kterých už doufáme, že vyvážené složení mají.

Proč ale stále větší okruh chovatelů přechází na krmení syrovým masem místo nenáročného odsypávání granulí? Protože se čím dál více navracíme k názoru, že chemie do psího jídelníčku nepatří. Jenom pestře a vydatně krmený pes může být zdravý pes. Jednostranná a uměle zpracovaná strava je přirozenému modelu na hony vzdálená. Pravdou je, že se dá namítnout, že dnešní pes "gaučový" se vlku ani nepodobá, tím pádem nemusí být krmen jako on. Vzhledově a povahově spolu sice ve většině případů mají už pramálo společného, ale výživové potřeby a trávení mají doposavad totožné. Jakýkoli organismus potřebuje stovky, ne-li tisíce let, aby se přeorientoval na kompletní změnu stravy. Nějaký ten pátek tedy potrvá, než vyšlechtíme „psa granulového“.

Různé výzkumy nasvědčují tomu, že se od dob, kdy se začalo krmit průmyslově vyráběnou potravou (granule, konzervy) zvýšilo množství zdravotních problémů u psů (i jiných domácích zvířat tímto způsobem krmených). Jednalo se zejména o oslabení imunity, kožní potíže, alergie, sníženou plodnost, nemoci slinivky, jater a ledvin, atd. Samozřejmě všechno vždy souvisí se vším, a i tady jsou do značné míry cítit vlivy bytového prostředí, hýčkání psů v oblečcích a i jejich celková menší pohyblivost.

Další věcí je, že se velmi rozcházejí názory chovatelů, výzkumníků i samotných veterinářů. Takže je otázkou, kde najdeme pravdu. Nevyvratitelné ale zůstává, že způsob krmení psa BARF je nejvíce spojen s jeho přirozeností a pokud psovi páníček sestavuje jídelníček na míru, dělá asi opravdové maximum.

Psovité šelmy jsou predátoři, masožravci a v potravinovém žebříčku stojí na jeho vrcholu. Jejich trávicí trakt je přizpůsoben příjmu vysoce energeticky koncentrované potravy, tzn. především bílkovin a tuků, tedy masa a jen v malé míře zdrojů sacharidových. Jednoduché cukry pak v přirozeném jídelníčku nejsou zastoupeny vůbec a psovité šelmy je při adekvátní výživě vůbec nepotřebují.

V přirozeném prostředí loví psovité šelmy drobné hlodavce a jiné malé druhy býložravců, tyto konzumují celé, tedy vč. trávicího traktu naplněného rostlinnou ( sacharidovou) potravou v různém stupni natrávení tedy i dostupnou pro trávicí trakt masožravců. Pokud se psovitým šelmám podaří ulovit větší býložravce, začínají svoji hostinu opět od vnitřností, které jsou bohatým zdrojem minerálií, vitamínů, stopových prvků, teprve potom konzumují vlastní svalovinu a kosti. Přijímají- li masožravci zelenou potravu „ na stojato“, tzn., že se pasou, jedná se o selektivní výběr rostlin a psovitá šelma řeší konkrétní disbalanci či zdravotní problém.

V holistickém pojetí by se mělo tedy při výběru vhodné potravy vždy přihlédnou k těmto aspektům, volit krmiva s převahou bílkovinné složky ( tedy masa) s vyváženým poměrem tuků a sacharidových zdrojů, které jsou upravené podobně jak je tomu v trávicím traktu býložravců – fermentace. A to ať již zvolíte komerčně připravovanou stravu granulovanou či konzervovanou, nebo budete připravovat stravu domácí. Přídavky různých bylinek jsou z holistického pohledu na výživu psů velmi vhodným doplňkem, tvůrce receptury však musí velmi dobře znát problematiku alternativních způsobů výživy.

Další charakteristikou příjmu potravy psovitých šelem je polykaní relativně velkých soust velkou rychlostí – psi hltají. Tím dojde k rychlému naplnění žaludku s podrážděním mechano a chemoreceptorů a na základě zpětné vazby CNS k uvolnění adekvátního množství trávicích šťav a enzymů. Tato fáze je velmi důležitá pro následné rozložení potravy a využití živin.

Převedeno do holistického pojetí – psy se třeba krmit způsobem „Nechceš – Nedostaneš“. Předložená potrava by měla být zkonzumována rychle, nejpozději do 5 minut po nabídnutí. Není-li tomu tak, je třeba misku s potravou odebrat a nabídnou až za adekvátně dlouhou dobu. Velkou chybou je nechávat psům volný přístup k potravě, kdy dochází k nedokonalému využití živin i u dobře sestavené krmné dávky a v krajních případech i k tzv. maladsorpčímu syndromu, kdy organismus má sice pocit sytosti, ale přitom hladoví.

Frekvence příjmu potravy je další proměnnou. Zde je situace trochu komplikovanější, protože sama o sobě závisí na mnoha faktorech jako jsou věk, fyzický a psychická kondice, roční období, dostupnost potravních zdrojů atd.. V obecné rovině lze říct, že frekvence příjmu potravy je nepravidelná co do času i objemu. I tento fakt je v holistickém pojetí nutno respektovat a průběžně s ním pracovat. O frekvenci v závislosti na věku si vždy něco povíme v dalších dílech tohoto miniseriálu.

Zatím jsme hovořili pouze o faktorech souvisejících s přirozeným vývojem bez zásahu člověka. Člověk ale do vývoje zasahuje velmi podstatnou formou a svojí činností může velmi výrazně tyto faktory ovlivnit a to jak v pozitivním, tak i v negativním slova smyslu. Domestikací psovitých šelem a jejich následným šlechtěním, vznikem stále nových a nových plemen různých velikostních rázů, jiným pracovním využitím, změnou a velkou variabilitou životního prostředí se stále více mění přirozené požadavky a nároky, byť základní principy zůstávají stejné. Za posledních několik málo desetiletí se vlivem šlechtění změnil podstatně tělesný rámec mnoha plemen. Podíváme-li se na fota stejného plemene z období někdy před 30 ti lety a porovnáme s těmi dnešními, zjistíme, že jedinci jsou daleko robustnější, osvalenější, mají bohatší srst apod. To ale s sebou přináší i daleko větší nároky na výživu a její optimální složení, na umělou selekci rodičovských párů s vyloučením přenosných vad. Holistický přístup spojený s holistickou výživou může i v tomto směru přinést pozitivní posun neboť je svým způsobem jedná o dokonalou prevenci. Předcházení problémům v jakémkoli oboru je vždy výhodnější než jejich následné řešení. V medicíně toto platí dvojnásob a postavíme-li slovo holistický do kontextu s preventivní, jedná se o jednu z možných správných cest.

Kdo může zastřelit vašeho psa

Jde maďarský ohař s irským setrem lesem. 

Vtom se ohař zastaví, napne uši, chvíli poslouchá a pak vztekle udeří prackou o nejbližší pařez: „Zase tady běhá zdivočelý člověk!" 

Sundá z ramene pušku, zamíří. 

Než stačí setr cokoli namítnout, zazní výstřel. 

Ohař se koukne na setra, usměje se, pověsí pušku zpátky na rameno a s rozzářenýma očima řekne: „To byla ale trefa!"

Než stačíte cokoli ostrého říci, milí čtenáři, rychle přiznávám, že první odstavec je naprosto nesmyslný, nepatřičný, morbidní, ba dokonce ve svém důsledku takřka vyšinutý. Ovšem nahlíženo z druhé strany, jde pouze o obrácené role hlavních účinkujících v reálné situaci, která může opravdu nastat. Pes občas opravdu pobíhá bez dozoru po lese a člověk občas opravdu sundá pušku a psa zastřelí. Má na to právo? Má myslivec právo zastřelit vašeho psa? Je mi líto, ale má.

Ale abych nebyl tak jednostranně pesimistický, právo zastřelit tzv. toulavého psa nemá přímo myslivec, ale myslivecký hospodář nebo myslivecká stráž. A jaké jsou podmínky, za jakých může psa zastřelit? Podívejme se na přesné znění Zákona o myslivosti č. 449/2001 Sb., paragraf 14 odst. 1e):

Myslivecká stráž je oprávněna usmrcovat v honitbě toulavé psy, kteří mimo vliv svého vedoucího ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližší nemovitosti sloužící k bydlení pronásledují zvěř; pokud je tato nemovitost umístěna na oploceném pozemku, počítá se vzdálenost od jeho oplocení. Toto oprávnění se nevztahuje na psy ovčáckých a loveckých plemen, na psy slepecké, zdravotnické, záchranářské a služební; usmrcovat kočky potulující se v honitbě ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližší nemovitosti sloužící k bydlení; pokud je tato nemovitost umístěna na oploceném pozemku, počítá se vzdálenost od jeho oplocení.

Potud přesné znění zákona. Jak je vidno, podobné podmínky platí pro psy i pro kočky, takže až jednoho večera nebude váš kocour mňoukat pod dveřmi a dožadovat se své večeře, třeba se zrovna stal obětí nějakého nedočkavého střelce. Bohužel.

Zákon poměrně přesně popisuje podmínky, za kterých může být vaše zvíře zastřeleno, nicméně zbývá ještě spousta otazníků. Pominu rozdělení střelců na myslivce, mysliveckou stráž a myslivecké hospodáře, protože předpokládám, že pokud mi už někdo mého psa zastřelí, přinejmenším bude schopen se identifikovat a doložit, že právě on oprávnění střílet má. Nemůžu ale pominout některé další nejasnosti:

Jak střelec pozná, že pes, který zrovna vyběhl z křoví, je či není služební, slepecký nebo záchranářský?Pronásledování zvěře. 
Střelec mi oznámí, že můj pes běžel se zavilým výrazem za zvěří.
Mohu tomu věřit?
Nebyla střelcova chuť střílet silnější než pravda?

Pes není pod vlivem svého vedoucího.

Jak to střelec může tak jistě vědět?
Třeba si zrovna schován ve stínu mohutného stromu vychutnávám piknikovou svačinu, pes patnáct metrů ode mne očichává nejedlé houby - a najednou zazní výstřel. Střelec bude tvrdit, že mě neviděl - a má pravdu. Já budu tvrdit, že jsem psa měl plně pod kontrolou - a také budu mít pravdu. Kdo nás rozsoudí?

Dvousetmetrová vzdálenost.

Nestává se mi sice běžně, že bych s sebou na procházky kromě vodítka nosil i pásmo, ale budiž. To je záležitost, která je v případě rozporů jednoduše změřitelná.

Jak je vidět, otázka použitá jako nadpis tohoto článku nemá jednoduchou ani jednoznačnou odpověď, takže máme-li doma psy s tuláckým ranečkem na zádech, nezbývá nám nic jiného než přizpůsobit se neúprosné realitě a mít je pokud možno stále plně pod kontrolou.

Třeba jim tím jednou zachráníme život.

Kdy pes nesmí do lesa

Moderní doba a široké možnosti přejí aktivnímu životnímu stylu.

Lidé méně sedí doma a věnují se nejrůznějším sportům a koníčkům. 

Jezdí na kole, na bruslích, na koních, motorkách, čtyřkolkách, v terénních autech, skáčou padákem, létají s draky a objevují stále nové sporty a aktivity. 

Jako pejskař samozřejmě psům a kynologii fandím, je ale třeba si uvědomit, že nejsme jenom my a naše přání. 

Je asi zřejmé, že pokud by všichni trvali na svém právu provozovat své zájmy a koníčky kdykoliv, kdekoliv a jakkoliv je napadne, nebude dost prostoru pro všechny. A to pořád mluvíme jen o lidech. 

Ovšem v krajině a přírodě žije celá řada dalších živočichů, zvěře a volně žijících zvířat (kterým nadále budu dohromady jednoduše říkat zvěř).

Nevěřím, že by člověku se srdcem na pravém místě a opravdovým vztahem ke psům a zvířatům, bylo jedno, zda způsobí újmu divokým zvířatům, natož že by ji způsobil úmyslně. Přesto se to stát může a stává, domnívám se, že převážně z neznalosti.

Naše čtyřnohé kamarády vnímá zvěř jako nebezpečné šelmy a nepřátele, bojí se jich a jejich přítomnost ji stresuje. V některých případech mohou i pouhé stopy psa, spolu s jeho pachem, vyvolat stresovou situaci a odpovídající reakci zvěře.

Když náš pes prožene nějaké zvíře, srnu či zajíce, třeba ho nedohoní, a možná ani dohonit nechce a dá se odvolat. Pro nás a našeho psa je to epizoda, o které za chvíli už ani nevíme. Taková epizoda ovšem může pro zvěř skončit fatálně, někdy i smrtí.To např. v období mrazů s vysokou sněhovou pokrývkou.

Znamená to tedy, že bychom neměli se psy do lesa a do přírody chodit? To není nutné, stačí osvojit si pár zásad a pravidel. Zcela nepřípustné je, aby náš pes štval a pronásledoval zvěř. Na volno tedy pouštíme pouze psy poslušné, vycvičené a dobře ovladatelné, vždy je máme v dohledu a nenecháváme je prohledávat a probíhat houští, mlaziny, remízky či nárosty stařiny. Všechna tahle místa jsou totiž úkrytem zvěře.

Zvěř není hloupá a dobře rozlišuje, co je „normální" a co je potenciální hrozba. Takže zatímco po lesní cestě, kde je zvěř zvyklá na pohyb lidí, může s nadsázkou projít prvomájový průvod, aniž by to způsobilo větší rozruch a škodu, pokud si jeden člověk nebo pes zkrátí cestu přes oblíbenou houštinu, kterou zvěř považuje za svůj bezpečný domov, způsobí to poplach v širokém okolí.

Pokud už dojde k tomu, že náš pes nějakou zvěř najde a zvedne, nikdy ho nenecháváme ji pronásledovat, a co nejrychleji ho odvoláme. Psy neposlušné, nevycvičené, puberťáky ve výcviku s neupevněnou poslušností a podobně, vodíme na vodítku a pouštíme na volno jen v dobře přehledném terénu tam, kde se zvěř nevyskytuje a nezdržuje.

Nejsem zastáncem názoru, že pes nesmí z vodítka, ostatně žádný předpis takovou povinnost nestanoví, stanoví povinnost mít psa pod vlivem a pod dozorem. Ovšem stejně tak není nezbytné, aby pes byl celou procházku na volno, a není žádnou újmou pro psa, pokud ho připneme v místech, kde jsou třeba stopy zvěře, houští, mlaziny a podobně. Naopak, aspoň mu připomeneme, jak se má chodit na řemeni.

Jsou období v roce, která jsou pro zvěř kritická a její rušení a stresování v takové době může snadněji než jindy vést k útrapám, nemocem a smrti. 
V takových obdobích nepouštím na volno a nenechávám běhat po lese a v polích a lukách kde se vyskytuje zvěř ani svoje dobře ovladatelné psy, protože i drobné nedopatření může být fatální.
Dalším takovým obdobím je doba vysoké březosti samic, kdy nosí již veliké plody a fyzická námaha je pro ně velmi obtížná a snadno dojde k vyčerpání nebo zranění.
Tedy zhruba od března do kladení mláďat, které je další takovou kritickou periodou a připadá na období jara od dubna až května do června. Kryje se s obdobím snůšek vajec a sezení na hnízdech zvěře pernaté (bažanti, koroptve, vodní ptactvo) a dalších druhů ptáků.Proč je na naše čtyřnohé miláčky v tomto období dávat obzvláště pozor je zřejmé.

Mezi taková období patří zejména období zimního strádání s vysokou sněhovou pokrývkou a mrazy, velmi nebezpečná je ledová krusta. Prohnání psem může skončit smrtelně zejména pro zajíce a hlavně srnčí zvěř.

Samostatnou kapitolou jsou vztahy mezi myslivci a pejskaři. Velice často slyším velmi silná slova na adresu myslivců, radost z neštěstí způsobeného chybou nebo nedbalostí některého myslivce, nadávky. Je mi z toho smutno. Ačkoliv si možná vysloužím kritiku svých kolegů myslivců, nebudu se zastávat všech houfně. Z vlastní zkušenosti totižvím, že je mezi námi řada takových, kteří se nechovají správně, nerespektují předpisy a práva ostatních a pletou si les s vlastní zahradou. A je potřeba to říci nahlas.

Stejně jako pejskaři, řidiči, policisté nebo lékaři, i myslivci jsou dobří a špatní, bohužel ti špatní jsou více vidět. Zákon o myslivost stanoví podmínky, za kterých je možné zastřelit psa a kdo tak může učinit. Nemůže tak učinit každý myslivec, pouze tzv. myslivecká stráž, a podmínky jsou stanoveny tak, že umožňují zastřelit opravdu pouze toulavého pytlačícího a škody působícího psa. Osobně si myslím, že tato možnost musí být zachována. Myslivost není ukájení sadistických choutek střílením do nevinných zvířátek, je to komplexní, plánovaná a kontrolovaná činnost.Druhy zvěře jako tetřev, tetřívek, koroptev, a na mnoha lokalitách i zajíci a bažanti nejsou kvůli nízkým stavům loveny, ovšem myslivci se o ně pečlivě starají a ony v dnešní kulturní krajině přežívají právě díky této péči. Riziko pro tyto populace představují už vysoké stavy prasat a lišek, silniční provoz a kolize s automobily a jakýkoliv další silnější tlak by mohl být fatální.

Škody, které dokáže napáchat smečka toulavých psů, kteří se naučí pytlačit, mohou být značné. Tyto případy se v praxi stávají a zákon na ně pamatuje, ovšem neznamená to automaticky, že má každý myslivec právo zastřelit jakéhokoliv psa, jak jsem uvedl.

Pokud k takovému smutnému incidentu dojde, je to konkrétní pochybení a porušení předpisů konkrétním člověkem, nikoliv chyba systému. Zákon je tedy v pořádku. Vím, že ne všichni ho dodržují, stejně jako vím, že se najdou mezi myslivci arogantní lidé, kteří se chovají k jiným návštěvníků lesa nevhodně, hrubě a z jakési pozice síly. To není v pořádku, samozřejmě. Zákon ovšem také stanoví pravidla pro pohyb lidí a psů v přírodě. A ruku na srdce, kolikrát jste vy sami stejně jako já viděli páníčky s jejich psy nevychovanými, neposlušnými, dělajícími si co chtějí a nerespektující žádná pravidla? A často se jakékoliv napomenutí nebo doporučení, slušně a velmi mírně vyslovené, nelíbí právě jim.

Často jsem se setkal s arogantní i vulgární reakcí na mírné upozornění a pokus vysvětlit podstatu věci právě ze strany majitelů psů. Ti pak rádi označují myslivce (nebo kohokoliv v zeleném, kdo si dovolí je napomenout nebo upozornit, jako třeba lesníka) za opilé milicionáře, zakuklené komunisty, sadisty apod., kteří je neprávem „buzerují" a omezují jejich práva.

Pokládám za vhodné zmínit, že v jiných státech Evropy, včetně našich sousedů Německa a Rakouska, se za porušení pravidel a předpisů v lese a přírodě rozdávají tučné pokuty. Pokuty uděluje lesní stráž, která je jmenována státem, má status veřejného činitele, stejně jako např. policista, jako policie také chodí ozbrojena krátkou kulovou zbraní, tedy pistolí, a je velmi nekompromisní. Nikoho nenapadne pochybovat o tom, že stráž jedná oprávněně. Dlužno ještě podotknout, že předpisy pro pohyb a pobyt v lesích jsou v těchto zemích přísnější a více omezující.

V České republice máme možnost naprosto volného pohybu krajinou a přírodou, to je výsada, ne samozřejmost. Nezneužívejme ji.  Až příště potkáte myslivce, který bude narážet na přítomnost Vašeho psa, zkuste místo konfliktu rozumně argumentovat tím, že víte co a jak, znáte povinnost uloženou Vám zákonem, respektujete potřebu klidu zvěře, že pes nikde, kde nemá, běhat nebude a tak. Pokud to tak samozřejmě je.

Na slušné upozornění reagujme slušně a zamysleme se nad tím, jestli jsme přeci jen někde, třeba nevědomky, chybu neudělali. Pokud narazíte na slušného myslivce, mělo by to fungovat. Pokud ne, narazili jste bohužel na toho druhého.

Závěrem se ještě krátce vrátím k oněm nadávkám, silným slovům a přáním špatných konců, které jsou na myslivce svolávány vždy, když se něco stane a objeví se to v médiích. Když někde někoho zraní, nebo nedej Bože, usmrtí pes a média tuto zprávu zveřejní, také se vždycky objeví řada dramatických reakcí. Z těch „nejzajímavějších", které si pamatuji, jsou to například ty, že pejskaři jsou devianti, kteří milují smrduté psy, místo aby svou lásku věnovali lidem, že města mají být pro lidi a ne pro psy a chov psů ve městech by se měl zakázat, že by se měli utratit všichni psi toho nebo kterého plemene, nebo perla - utratit všechny psy s kohoutkovou výškou vyšší než x cm nebo hmotností vyšší než x kg.

Jak se Vám to líbí? Být cílem kritiky nebo dokonce voláni k odpovědnosti za konkrétní chybu individuálního jedince, dvounohého nebo čtyřnohého? Věřte, že s myslivci je to obdobné.