Kdo může zastřelit vašeho psa

Jde maďarský ohař s irským setrem lesem. 

Vtom se ohař zastaví, napne uši, chvíli poslouchá a pak vztekle udeří prackou o nejbližší pařez: „Zase tady běhá zdivočelý člověk!" 

Sundá z ramene pušku, zamíří. 

Než stačí setr cokoli namítnout, zazní výstřel. 

Ohař se koukne na setra, usměje se, pověsí pušku zpátky na rameno a s rozzářenýma očima řekne: „To byla ale trefa!"

Než stačíte cokoli ostrého říci, milí čtenáři, rychle přiznávám, že první odstavec je naprosto nesmyslný, nepatřičný, morbidní, ba dokonce ve svém důsledku takřka vyšinutý. Ovšem nahlíženo z druhé strany, jde pouze o obrácené role hlavních účinkujících v reálné situaci, která může opravdu nastat. Pes občas opravdu pobíhá bez dozoru po lese a člověk občas opravdu sundá pušku a psa zastřelí. Má na to právo? Má myslivec právo zastřelit vašeho psa? Je mi líto, ale má.

Ale abych nebyl tak jednostranně pesimistický, právo zastřelit tzv. toulavého psa nemá přímo myslivec, ale myslivecký hospodář nebo myslivecká stráž. A jaké jsou podmínky, za jakých může psa zastřelit? Podívejme se na přesné znění Zákona o myslivosti č. 449/2001 Sb., paragraf 14 odst. 1e):

Myslivecká stráž je oprávněna usmrcovat v honitbě toulavé psy, kteří mimo vliv svého vedoucího ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližší nemovitosti sloužící k bydlení pronásledují zvěř; pokud je tato nemovitost umístěna na oploceném pozemku, počítá se vzdálenost od jeho oplocení. Toto oprávnění se nevztahuje na psy ovčáckých a loveckých plemen, na psy slepecké, zdravotnické, záchranářské a služební; usmrcovat kočky potulující se v honitbě ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližší nemovitosti sloužící k bydlení; pokud je tato nemovitost umístěna na oploceném pozemku, počítá se vzdálenost od jeho oplocení.

Potud přesné znění zákona. Jak je vidno, podobné podmínky platí pro psy i pro kočky, takže až jednoho večera nebude váš kocour mňoukat pod dveřmi a dožadovat se své večeře, třeba se zrovna stal obětí nějakého nedočkavého střelce. Bohužel.

Zákon poměrně přesně popisuje podmínky, za kterých může být vaše zvíře zastřeleno, nicméně zbývá ještě spousta otazníků. Pominu rozdělení střelců na myslivce, mysliveckou stráž a myslivecké hospodáře, protože předpokládám, že pokud mi už někdo mého psa zastřelí, přinejmenším bude schopen se identifikovat a doložit, že právě on oprávnění střílet má. Nemůžu ale pominout některé další nejasnosti:

Jak střelec pozná, že pes, který zrovna vyběhl z křoví, je či není služební, slepecký nebo záchranářský?Pronásledování zvěře. 
Střelec mi oznámí, že můj pes běžel se zavilým výrazem za zvěří.
Mohu tomu věřit?
Nebyla střelcova chuť střílet silnější než pravda?

Pes není pod vlivem svého vedoucího.

Jak to střelec může tak jistě vědět?
Třeba si zrovna schován ve stínu mohutného stromu vychutnávám piknikovou svačinu, pes patnáct metrů ode mne očichává nejedlé houby - a najednou zazní výstřel. Střelec bude tvrdit, že mě neviděl - a má pravdu. Já budu tvrdit, že jsem psa měl plně pod kontrolou - a také budu mít pravdu. Kdo nás rozsoudí?

Dvousetmetrová vzdálenost.

Nestává se mi sice běžně, že bych s sebou na procházky kromě vodítka nosil i pásmo, ale budiž. To je záležitost, která je v případě rozporů jednoduše změřitelná.

Jak je vidět, otázka použitá jako nadpis tohoto článku nemá jednoduchou ani jednoznačnou odpověď, takže máme-li doma psy s tuláckým ranečkem na zádech, nezbývá nám nic jiného než přizpůsobit se neúprosné realitě a mít je pokud možno stále plně pod kontrolou.

Třeba jim tím jednou zachráníme život.