Výcvik loveckých psů

LOVEČTÍ PSI, JEJICH VÝCHOVA A VÝCVIK

Obsah:

                                                                                      

Výběr loveckého psa                                                               

Umístění psa, péče o něj                                                       

Návyk na obojek, vodítko                                                   

První a další vycházky                                                          

Vyjížďky se psem na kole                                                      

Přivolání psa                                                                           

Sednutí psa                                                                            

Vodění na řemeni /vodítku/                                                  

Daun, čili „lehni !“                                                                 

Plazení, čili „daun vpřed !“                                                

Daun pomocí „cvičné udice“                                                

Odstranění nectností - drůbež a dal.                                 

Seznámení se s vodou, plavání                                       

Volné sledování, bez vodítka                                             

Vůdcova stopa

                                                                       

LOVECKÁ PRÁCE:

Pochůzky, čekaná                                                                

Stopa zajíce                                                                                           

Hledání a vystavování ohařů                                              

Slídění                                                                                                    

Přinášení - aport                                                                  

Přinášení z vlečky, ze stopy                                                                                   

Volné nalezení a přinesení                                                  

Přinášení zvěře z vody                                                                                     

Slídění za kachnou, na volné hladině                                

Chování se psa při naháňce                                               

Šoulačka s odložením                                                          

Práce na barvě, vodič na řemeni                                          

Oznamovač                                                                           

Hlasič, doštvání, stržení kusu                                              

Nahánění drobné zvěře v lese, krytech                              

Nahánění černé zvěře                                                                                                                                    

Ostrost                                                                                 

Ochrana vůdce, obydlí …                                                    

Co se žádá při různých zkouškách                                     

Zavedení vyzkoušeného psa do praxe                              

Kondiční trénink starších loveckých psů                                                                                                           

Rejstřík  - literatura

1. Úvod,  který leccos osvětlí:

Nehodlám opakovat beztak u nás zatím dost důkladně nesdělenou historii psů v lovu, lovectví a myslivosti (až teprve několik století v češtině běžné slovo/ a v ní to, že živočich  - člověk, který pomalu rozum bral, musel pro svou obživu lovit a při tom mu nějak přiběhl - pomáhal jiný živočich - vlk, pak zdomácněný na psa. Totiž i s nejdražšími zbraněmi nedokáže nikdo ulovit 100 % zvěře, na  kterou  se „zmáčkne kohoutek“. Postřelená a mimo dosah člověka zhaslá zvěř musí být zbavena útrap, získán psy, kromě jiného.                                                                                                                    

Loveckého  psa si drží myslivci z pěti zásadních důvodů: 

a/ historických 

b/ etických 

c/ estetických 

d/ ekonomických 

e/ forenzních - právních

A/ Lidé konají leccos, co by třeba ani nemuselo být ze setrvačnosti, tradice, z konzervatizmu. Když si asi před 13-10000 lety  zdomácnili  psa,  nejspíš  hned i k lovu, proč by se ho potom dnes měli zbůhdarma zbavovat? Když beztak nemají nic lepšího!

B/ Lidé cítili s jinými bytostmi a tak také odedávna chtěli lovit bez činění zbytečného utrpení svým úlovkům. Měli by tak činit dodnes! Dokonalý lovecký pes zkracuje utrpení zvěře.

C/ I když lov už déle není podmínkou zásobování, prováděli ho naši předkové , třeba i na koních, i pro svou náruživost, potěšení.  Vidět  ladný  pohyb  hledajícího  psa,  jeho  ochotu,  že  může  člověku  přinést úlovek, to budí radost z krásy i radost z úspěchu, že se výcvik podařil.
 

D/ Vše,  až  po  něco  málo  zbytečně  hýřivých  dějů  v  přírodě bývá účelné. Nu a lovit, kdyby nebyla starost o získání, zajištění úlovku, nakonec neekonomicky, to by bylo protismyslné.

Jenže  i dnešní myslivost  má  své psané zákony: A držení loveckého psa ukládá jak § 28 zákona č. 23/1962, tak  i od § 9 do § 12 Vyhláška ministra zemědělství č. 134/1996 a z toho plynoucí další závazné předpisy a třeba i Chovatelské a Zkušební řády.

Zda se učili dávní lidé lovit podle vlka nebo naopak museli příliš ovlivňovat psa, aby jim vhodně lovit pomáhal. To stojí i  dnes  za úvahu. Známe  návody  předávané  zpočátku  ústně  při vyučování se myslivcem o výcviku psů. Myslivecký mládenec o psy dbal pod dozorem svého učebního pána, aby se pak lovy s nimi dařily.

Učil se vybírat vhodná štěňata, dbát, aby se vychovala k poslušnosti. Ale podobně jako se k nám dostal z Anglie chov ušlechtilých koní (a starost, aby byly při  nich dokonalé smečky psů honičů), začal i výběr loveckých  psů pro jiný způsob myslivosti. Anglická plemena byla do jisté míry s francouzskými vzorem. Myslivci v Evropě si založili také svá plemena, kontinentální. To všechno se dodržuje velkou měrou dodnes. Jenom dnešní myslivost už neprovádí štvanice za psy - štváči na viděnou - chrty, ba i smečkoví honiči jdou před ekipou milovníků jezdeckého sportu po uměle založené stopě bez zvěře. 
                                                               

Myslivec,  který  potřebuje  loveckého  psa  si  musí  umět  vybrat  pro  zamýšlenou práci vhodné plemeno psa. Musí si uvědomit, zda bude věnovat výchově a výcviku psa něco málo více svého času od počátku nebo i zda si pořídí, pokud jej  ovšem  u  nás  sežene, psa  již  vycvičeného,  který  má  složené  patřičné  zkoušky. Pak  se  stejně  musí  seznámit s principy výcviku  a  bude  muset  tohoto psa umět odborně vést při svém individuálním lovu i při společných honech, kde  bude  vystaven  kritice  přítomných  lovců.  Pes,  i  když  je  vycvičen  a  předveden na nejvyšších, tj. všestranných zkouškách, musí být při denních vycházkách veden důsledně k trvalé poslušnosti a občas si musí (a on to bude přímo sám chtít ) zopakovat některé cviky.


Staří  myslivci  znali  mnohé  správné  praktiky,  jak  si,  jak  oni říkali  „ovodit“ nebo „vydrezírovat“ psa. Mnohé se však zapomnělo  a  některé,  zvláště  německé  školy výcviku loveckých psů zavedly do výcviku i tř. parforsní metody (podle francouzského „par force“ - silou, jak se také přijížděli koně a konaly lovy).                                                                                      


V posledním padesátiletí se začali chováním zvířat a přirozeně též psů zabývat vědci. Nově vzniklý obor,  etologie,  odštěpený  od zoologie  a  fyziologie,  ba  psychologie, ukázal, že se veškeré chování všech živočichů, tedy  i  člověka  vyvíjí  a  že  se v  životě  vyskytují  určitá  období, kdy se živočich něčemu učí přímo lehoučko, jejichž zanedbání  znamená  například  u psů hodně zbytečné práce s pozdějším výcvikem (u člověka se dokonce zanedbáním např.  tělesného  kontaktu  s   matkou dítě z kojeneckém ústavu  při  sebelepší péči dostává později velkou měrou mezi kriminální živly).

 

Nu a to silně ovlivnilo i metody výcviku našich nejen loveckých psů.

Nelze  to  zde  všechno  důsledně  dokládat,  např.  Charvátovou  prací  Život, adaptace, stres 1968, knihami Lorezne, Trumlera,  Veselovského  a  dalších.  Avšak  tomu,  kdo  si pořizuje  loveckého psa od štěněte, nebo i psa vycvičeného doporučíme: ABY  SI PEČLIVĚ  PROČÍTAL JEDNU  NÁSLEDUJÍCÍ  KAPITOLU ZA DRUHOU A NEJEN NA TO, CO PES, ALE I CO ON NESPRÁVNĚ KONÁ, SI VYHLEDAL NÁVOD, JAK TO VČAS NAPRAVIT!

                                                                                             

Za základ této příručky výcviku loveckých psů všech plemen jsem vzal metodu, kterou jsem měl od  Ing. Klause. Tu jsem zdokonalil u Rolfa z Milmersdorfu v Novém Braniborsku.


Již  předtím  chtěl  pro  prosté  myslivce  přístupný  návod  výcviku loveckých  psů  sestavit s R. Knollem  můj  otec. Jenže  se do věci dostaly jiné osoby a mohu tedy do této práce vtělit i řadu  praktik, které  otec  znal od K. Podhajského,  i které jsem při pobytu v Breně poznal u R. Knolla a pak u dalších (a něco svého). Ti,  i další myslivci sledovali mé výměny poznatků i s jinými zahraničními výcvikáři a chovateli loveckých psů (Dr C. Tabel, manželé Dr Schlemmovi, F. Bahain  a  řada dalších ) a přáli si to vše využít: předně pro naše psy, aby byli zbaveni zbytečného násilí, případně při onom „parforsu“. A pro myslivce, aby si ušetřili čas a trápení, že se výcvik nedaří  dost  rychle  a  není  „trvalý“.  Pro   ty   se  mohou   stát  návody  tím  nejsnazším,  i  jejich  drahý  čas  šetřícím prostředkem:  splnit  vysokou  mysliveckou  povinnost: neprovádět  myslivost bez dobrého psa (bez psa je lov bídným „rasovstvím“). K. Podhajský, zápisky Plzeň, 1968-1997, M. Vach

2) Výběr loveckého psa

Psa, respektive jeho plemeno si člověk a jeho rodina obvykle bezvýhradně oboustranně zamiluje. A  pak nebude chtít znát jiné plemeno. Právě ten jejich pes, fenka jsou lepší, než ti „oněch“. Ať tu budu psát o plemeni cokoliv, bude  někým nebo  všemi z takové  objektivity ztrativší  rodiny odsouzen z neznalectví. Panička chtěla k barvě svých vlasů (a šatů) to  plemeno, byť dříve byla alergická na sebemenší smítečko, už nedbá a dlouhosrstému psu by dovolila pobyt v obýváku, ložnici.
                                                                                                                         

 Manžel si přivede „nějaké plemeno“, i které se „nebude líbit“: budiž  dobře,  pes  si zvykne a rodina taky, nebo radši se snad  rozvést. Ale  většinou  se rodina nerozejde. Pes bude v rodině sice „posledním členem v pořadí“, mnohé se od té chvíle  změní. Pes,  přestože  musí  bezvýhradně  poslouchat  rodinu „stmelí“. Nebude se sice moci naučit mýt nádobí, uklízet, ale - Je tu.
                                                                                                                                                                           

A  to  jedno tu  předesílám  docela vážně - Alespoň  do  předvedení  psa  či fenky na zkouškách příslušné lovecké (nejlépe všestranné) upotřebitelnosti, ku  kterým  jej otec povede, musí být vůdcem této rodiny v mnoha ohledech jen a jen ON, který  psa  cvičí. Pes  by  vycítil, že  tomu tak není a mnohé by bylo zkaženo. Všichni musí uznávat to, co je nacvičeno a tak přesně a důsledně vše od psa požadovat, i pokud s ním někdy jen „jdou ven apod.“ Jinak zlajdá. Nutno  se  rozhodnout,  zda  si  pořídit psa nebo  fenu.  Pes  má  většinou “silnější   povahu  a  konstituci“  tedy  bývá výkonnější. Feny  bývají  o něco málo za psy. Jinou věcí je, že se feny dvakrát v roce hárají a je nutno dávat vždy skoro tři týdny pozor, aby nebyly připuštěny k cizímu „nápadníkovi“. V té době nejsou dost pozorné na výcvik a výkon. Ale i psi cítí  hárající  feny  a  dovedou se  přes  sebepřísnější  výcvik  dostat  z  psince, domova a „bloudit“ za „voláním lásky“. Dnes, kdy není výdělek  za chov tak velký a pokud není zájem o chovné využití, lze si dát fenu kastrovat a bez vší újmy  až do smrti slouží bez zmíněných „problematických týdnů“.        

                                                                                          

A  tak  ještě  k  tomu  výběru : Myslivec,  který  musel  při  svých  základních  zkouškách znát všechny skupiny a jejich plemena loveckých psů, si má plemeno vybrat podle potřeby honitby, kde vykonává myslivost: Nedoporučuje se věřit žel,  často  fanatickým  zastáncům  některých, často  za „zaručeně  perspektivní“  vydávaných,  ale  dosud  neběžných plemen:  Nevěřit  tomu,  kdo  tvrdí,  že  se  do městské, ba i venkovské bytovky „větší“ lovecký pes než jezevčík nebo i teriérek nehodí, ba tu nesmí být držen: Autor této knihy měl po celý život v bytovce jednoho ba i dva lovecké psy, ohařky,  křepelačky. (Ty  složily  na  I. cenu  všestranné  zkoušky ), kokra,  špringera,  míval i velšíka, jezevčíky. Také proslulý Richard Knoll míval loveckého psa v 3. Poschodí Královopolské spořitelny.

Z  toho  si  lze  vzít směrnici pro výběr loveckého psa podle skutečnosti i módnosti u nás i ve světě. Plemena s hojnými zástupci mají  výběr  chovných  fen, které  se obvykle  osvědčily  lovecky, nabízejí  pěkná  štěňata obvykle též  lacinější, ale  kvalitní. Zájemci   o „raritní plemena“ mohou za dost vysoký peníz získat, žel, též jedince, kteří se těžko cvičí. 

Výkaz účasti plemen na zkouškách v Německu to zřejmě potvrzuje.                                                                           

Inu pes se musí naučit v bytě tiše chovat a je s ním nutno ráno, po poledni a večer patřičně vyjít „vyvenčit“. Nu a to o víkendu se jede do honitby. 

Lidé  pohodlní, kteří  k tomu nebudou mít trpělivost a „taky se dali k myslivcům“, ti ať si pořídí pěkný tresor na zbraně a  toho  psa, který  v  automobilu  za  oknem  kývá  hlavou, třeba i se svíticíma  očima  („světla“ má  jen  lovecký pes).

Dokonalosti  myslivce  však  nikdy  nedosáhnou, byť  si  mohli koupit odstřel jakékoliv trofejové i netrofejové zvěře. Myslivci  se  psem  nemohou být líní, protože kdyby se psem nechodili ven, budou mj. vyhozeni z bytovky. I dát psa při domku k boudě na řetěz, ba i do „voliéry“, aniž by se s ním třikrát denně vyšlo, to je však také velkou měrou týrání psa, byť byl  dobře krmen. Tak tedy taky ne! Nu a psa je třeba umět vycvičit a pak jej odborně vést. O tom se možno dočíst v této knížce sice bez barevných obrázků, ale naprosto pravdivé.

Tož si vyberte z pestré palety plemen to, které jste viděli na honech nebo na zkouškách loveckých psů pěkně pracovat. Hlavně se ubezpečte, že nekupujete štěně z velkochovu: V domácnosti, kde jsou štěňata denně brána do ruky, vážena, posléze přikrmována, pohlazena, ale třebas i odstrčena, aby k mlsu přišla ta slabší. Tam bude výborný základ. Ať krmí štěňata ve velkochovech, kde je najednou více, třebas tři, pět vrhů, nepřijdou jako maličká do styku s člověkem a to se pak nevyplácí.
 
                                                                                                                                                                    Zeptejte se  předem a nechejte  si ukázat, jaký má fena rodokmen, jaké lovecké zkoušky tam jsou zapsány u ní, u jejích předků.  A  měl  by  vám  chovatel  ukázat  i  rodokmen  psa,  po  němž  štěňata  jsou.  Při  tom  není  třeba  dbát  tolik na výsledky na výstavách. Fena beztak je připuštěna k chovu jako dobrá, ale i velmi dobrá a výborná může dát štěňata s některou dědičnou  vadou (entropium, ektropium, kryptorchismus,  dysplazie kyčel. kloubů).        

                        

Ještě horší  je  pak  výskyt  vrozené  nervosity  nebo  bázlivosti. Na  to  se  je  vhodné zeptat a případně se podívat i při pohovoru  s  poradcem  chovatelského  klubu  do  výkazů  chovatelského  klubu (jehož musí být majitel feny členem). Žel, nevycházejí u nás plemenné knihy, ze kterých by se dověděl zájemce po poučení mnohem více. Protože  si  štěně  zamlouváte  vážně, pak je vhodné si vybrat zkušeného chovatele předem a po připuštění feny dát na štěně zálohu.

Jak pak bude nový držitel psa se štěnětem zacházet, to začnou líčit další kapitoly. Zde  si  je  nutno  povědět  také  něco  o  těch, kdo  si hodlají pořídit již vycvičeného psa. I tak leze učinit, i když to není docela tak  bez problémů. K pořízení si psa bývá vhodné dát předem inzerát. Bývají případy, že někteří myslivci, často i vdovy  po nich musejí  z  nutných důvodů přenechat vycvičeného  loveckého psa. Pak je většinou písemně sděleno to patřičné  o psu. Vždycky  si na  nového pána (vůdce) zvykne  spíš  mladší pes. Při takovém prodeji je vhodné si vyjít do honitby  a  nechat si ukázat,  jakými povely byl pes ovládán  a  jak na ně reagoval. Jak byly případné neposlušnosti psa napravovány a jak probíhal výcvik (a toto si pro paměť zapsat ).

To se  často při jediné vycházce nepochytí. Bývá vhodné uzavřít s minulým majitelem přátelství, pozvat jej na vycházky do honitby, na hony. Totiž i o ostatních zvláštnostech  kupovaného psa  má jeho dřívější majitel ´všechno povědět. Pes si pak musí navyknout na novou rodinu a jako výborný pozorovatel jistě brzy zjistí, jak to tu „chodí“. 

Většina  plemen loveckých  psů  jsou také „rodinnými psy“ a když  je myslivec, obvykle otec, výcvikem, zapracováním zvládne, mohou  být  běžně  (až na nedovolení  nezpůsobů jako - vstup  do  místností, ležení  na   křeslech, pohovkách, v posteli, opeslost ), „miláčky všech členů rodiny“. Než se jde lovit, ovšem . K tomu má jen svého vůdce. 

3) Umístění psa a péče o něj

Tyto záležitosti, kam umístíte loveckého psa, zda doma v bytě nebo při domě, v psinci, jsou závazné proto, že pro psův zdar  je nutno o něj správně pečovat.                                                                                                                                          Pes  není  ani automobil, který stojí klidně v garáži, koupí  se do něj benzín a „ono to jezdí“. Také   není  puška,  kterou vyčistíme  a  uložíme  do  kovové  skříně pro příští použití. Kdo však má upřímnou lásku k myslivosti, zejména ten, kdo přijal čest zvolením za  mysliveckého  hospodáře, mysliveckou stráž, je  zkušebním komisařem,  lektorem  nebo  v  jiné funkci, měl  by  loveckého psa  bez všech dalších  diskusí  prostře mít. To  patří k  představě  správného  myslivce.    Při umístění venku má  být pes v psinci chráněn  před  průvanem, nepohodou  a  žárem  slunce. Proto  se  vybere při rodinném  domku  apod. místo, kde  nebývá  stálý  stín, vlhko. Ohrada  psince  se  pořídí  z drátěného  pletiva, případně v rámech, které  má   dobře  přiléhající  dveře, uzavíratelné  zvenčí  příp. i z vnitřku. Minimální  rozměry  jsou 3 x 3, příp. 2x4 metry.  Pletivo  má   být   zapuštěné   do   podezdívky (30-50 cm hluboko),  aby  je  pes nepodhrabal  nebo za fenou podhrabáním  nevnikl.Výška  oplocení  s oky  asi 3 x 3 cm  má  být  asi  200 cm, aby se  tam člověk postavil.    Výhodné  je  opatření pletivového stropu (také zejména pro dobu hárání).                                                                                                           

Podlaha  psince  může  zůstat  hliněná, s  navrstveným  pískem, který  lze  měnit, ale  také  dlážděná  nebo betonovaná. Výhodné  je  pokrýt  část  plochy  psince  dřevěnými podlážkami. Pravidelně je nutno alespoň 1xměsíčně psinec kromě denního vymetání vymývat, desinfikovat.                                                                                                                                 

 Pes, který  je  pravidelně 3 x denně  z  psince  vyváděn, tam  nemočí, ani  nekálí. Nemá  mít  možnost  zahrabávat si tam zbytky svého krmení, protože ty se mají po nakrmení odstraňovat.                                                                                

 V psinci musí mít pes boudu - u ohařů jako „větších loveckých psů“ má mít asi 70x100 cm půdorysu a 50-60 výšky. U ostatních  plemen  stačí  příslušně  menší. Má  mít  šikmou „střechu“, aby  na  ní pes nelíhal nebo odtud nepřeskakoval oplocení. Bouda pro fenu se štěňaty má mít odklápěcí strop, aby bylo možno kontrolovat vrh.                                    

Bouda má  být  rozkládací, aby  se  dala 1 x měsíčně  důkladně  vyčistit, zbavit obtížného hmyzu - blechy, vši, klíšťata, který mívá zárodky v prachu škvír. Přenáší jinak na psa zárodky nemocí a dalších parazitů (tasemnic).                  

Výhodné jsou také boudy s „předsíňkou“, kde má pes závětří zvláště v mrazivé zimě. Někdy psi nestrpí podestlání dna  boudy  slámou,  pytli, ani   ochranný   zimní   závěs  přes  vchod  boudy. Před  boudou  musí  mít   prkennou podlážku, lehátko, pokud není celá podlaha dřevěná.                                                                                                                                 

V  psinci  musí  být  nejlépe  kameninová , dost těžká, aby ji pes nezvedal, snadno omyvatelná miska na vodu a dává se sem  miska  s krmivem,  kterou  je  třeba po nakrmení odnést. Mladým psům se nechává v psinci poleno, které koušou, aby neohryzávali boudu.                                                                                                                                                            

Režim  života  psa v psinci - štěně  přes  8 týdnů staré dostává do psince ještě 4 x, pak 3x, 2 x denně krmení. Před a po nakrmení  se  štěně  nechá   chvilku  proběhnout  venku, aby  se  vyprázdnilo. Do  boudy  psince  dostane štěně pro snadný přechodný návyk kus hadry s pachem pelechu feny. To jej v boudě uklidňuje, navyká.                                                      

Po  příchodu  domů  se  dospělý   pes,  kterého  pak   stačí  krmit  jednou  denně, obvykle  v  podvečer, před večerním  proběháním,  vypustí  vyběhnout  do okolí. (Pes  sám  nebude, pokud  ho   vůdce nenutí, znečišťovat močí (rzí) i výkaly (výpraší) nejen psinec, ale ani majitelovu zahradu. Proto se po vyběhnutí mimo  zahradu a dvorek, podle jeho stáří, pes být navyká  na  zahradě  anebo  dvorku  volně, případně  se  bere  krátce  i  do bytu. To  je  pro  něj  „vyznamenáním“ a případně tu dostane pamlsek. (venku bude trpělivě čekat na další).                                                                             

Z psince  se pes bere ven vždy, od štěněčího věku, na vodítku. Navyká se na to, že si poslušně u branky psince sedne a dá si navléci obojek a  připnout za  chválení na vodítko. Až „venku“ se  může  na  vhodném, vůči dopravě bezpečném místě  vypustit volně. Nu a pak, až  smí být  na  vodítku opět přiveden. Při  domě může být bez vodítka. Ranní vypuštění bývá kratší, pes je pak zavolán a bez obojku a vodítka zavřen do psince. Taktéž se děje večer po večerní vycházce. Rušivou věcí  je  neustálé  štěkání, kňučení  štěněte  nebo  dospělého psa ve psinci. Otravuje to nejen členy rodiny, ale hlavně  to  ruší  sousedy. Jak  už byla zmínka, má  štěně  a novém bydlišti upokojit z pelechu feny pachem nasáklý kus textilu. Také  uklidní  štěně  tikot  budíku  nebo tiché  reprodukované vysílání  rozhlasu.  Z reproduktoru  dráťáku nebo tranzistor. přijímače. Ovšem oboje nutno umísti tak, aby si s tím štěně nehrálo, obojí nezničilo.                                

 Štěkání se  může  vystupňovat   ve   vytí, naříkání. Tomu   se  dá  předejít  včas,  jak  naznačeno.  Později  nutno  psa případně potrestat za povelu „fuj“ hozením  hrstky  středně  drobného písku, aniž trestajícího pes viděl (z okna apod.). Pes, který měl předtím dostatečné fyzické zatížení ( výběh za jízd. kolem cvičení apod.) obvykle neruší. Nežádoucímu  hrabání, kousání  v  psinci  se  má  předcházet, podobně. Pokud   to   nepomůže,  je  třeba použít např. položení  věci  do  větší  pasti  na myš i s textilem obalenou  čelistí, jež  psíka  sklapnutím  potrestá  nebo  se  dá použít zavedení  neisolovaných, ale   přímo  ne  spojených  drátků  s  celkem  nízkým napětím elektrického proudu (9-18 V = 2 baterie do ovládače televizoru, zvonkové trafo apod. ) Když toto pes „nakousne“, vlhkost slin mu způsobí dostatečnou nepříjemnost, ale neusmrtí jej to.                                                                                                                                         

Umístění  loveckého  psa  v  bytě. Jak  už  zmíněno  je  docela  dobře  možné  -  vhodné  je  jen  mít  na  zvyk  nově přineseného  štěněte  na byt asi týden (členi rodiny se mohou  vystřídat) dovolené, aby si štěně dobře navyklo. Nejlépe převzít štěně od chovatele v pátek nebo v sobotu ráno. Celá  vůdcova  rodina má mít příležitost věnovat se psíkovi oba celé dny, ba některý, nejlépe  vůdce  a jeho cvičitel by si měl vzít na psíka ještě asi dva dny volno. Mnoho totiž záleží na tom, jak si štěně prvně zvykne  na nové prostředí a na ty, kdo  mu budou nadále nahrazovat sourozence a matku, kde dosud žilo v bezstarostných hrách.                                                                                                                                                        

 Lovecký pes v městském, bytovkovém obydlí musí   mít vyhrazené „jeho“ místo, kde bude co nejméně rušen. To bývá v koutku koupelny nebo v předsínce. Tam se umístí „ jen jeho“ lehátko - matrace nebo složená juta (pytle) , aby se daly pak (do vany) snadno vyklepat apod. Blízko toho nebo  třeba  naopak pak pod stůl kuchyně se mu dá miska s vodou a předkládá se mu krmení - voda tu misí být trvale, zbytek krmení se po jeho nažrání hned odklidí.                                 

Mladý psík nesmí od prvého dne bez dovolení ( tedy zpočátku  vůbec)  vstupovat  do  jiných místností, kromě zmíněné koupelny, předsíně, příp. kuchyně. Tam  je  to pro něj „tabu“, které se od počátku přísně hlídá, zavírají se dveře a pes, který by sem za někým z rodiny chtěl vejít  se  nekompromisně vykáže „na místo“. Nesmí existovat, že by si sem zašel lehnout na postele, křesílka, gauč. Tam  lze  i  proto pod přikrývky roztáhnout novinový papír. Pes obvykle na šustícím podkladě nespí ani neleží. Jinak by tam bylo třeba dát drátky „induktoru“. Pes sem prostě nesmí !                          

Pokud si štěně na „místo“ nenavyká, nutno mu v tom „ pomoci“ . opatří se řetízek s karabinkami, na ten se, ovšem na omezenou  dobu  připne. (Aby  později  již  na pořádek  doma  navyklému  psíkovi  použil  při  cviku  volného odložení v honitbě).                                                                                                                                                                                 

 Režim psa v bytě je obdobný jako když je v psinci - stěně se na vykne na čistotnost v bytě poměrně snadno. Je nutno psíka nebo fenečku trochu  pohlídat. Když  se  vyspí  anebo  když  jej  probudíme, vstal by, točil  se sem a tam a udělal by loužičku. Tomu se  zabrání tak, že  se hned uchopí jemně pod břichem, zvedne se a vynese se  ven před budovu do místa,  kam  chodí močit („ždímat  rez“)  i  jiní  psi. Obvykle  mladý psík tam, po  očichání (a  přečtení  si nám  celkem neznámých  zpráv )  vypustí  svou  tekutinu, když  se  po  nakrmení  potom vede dále, po chvilce s vykálí (vypráší = po myslivecky). Při  tom  se  vyplatí  psíka chválit. Jako kočky se psík chodit konat „ potřebu „ na papír nebo na bedničku dá  naučit  mnohem tíže.  Máchat  mu  však  čenich  v  loužičce,  kterou  jeho  vůdce  „propásl“,  je  nesmysl,  šokování neurotizace psa. 

Ráno, než  jde  většinou  celá  rodina  do  práce, děti  do  školy, psík  se vyvede před nebo lépe kolem bloku budov, kde „vyždímá  svou  rez“ a  vytrousí výpraš (ta  patří  do pytlíku a s ním do odpadků, jak káží obecní předpisy). Pes je pak dopoledne v bytě, kde se mladému odstraní „svádějící“ ho ku hře cípy kabátů, boty , apod. a zavřou se dveře tam, kam nesmí. Nu  a  je  vhodné  mu  nechat  hrát  nějaký ten transistorák nebo tikat budík. Když přijde první člen rodiny domů, pohladí psíka, který jej přivítá, zabrání mu ve zbytečném skákání a naopak pěkně  sedícího  připne  na vodítko a vyvede ven. Dříve, než  nedočkavé  štěně, které  nedočká, než  si přečte  dopisy apod., udělá  leckdes  loužičku. Malé  štěně  je vhodné  vynést  ven v  náručí. A za tam udělanou loužičku jej chválit … Štěně, mladého psíka, fenku nutno brát opatrně do rukou - podebrat  jej  jednou  rukou  pod krkem, druhou pod břichem, zádí. Jednat s ním nutno laskavě, pohladit jej. Kdyby  působil  nedobrotu, pak  je jej nutno plesknouti, zastavit další jeho zlobení slovy,  rozkazem „fuj“.  Případně  se pleskne složenými novinami, chopí  se shora  za mordičku, prsty za  krkem  se  snahou  s ní m zatřepat (tak to činí jeho matka - fena ).                                                                                               I další členové rodiny mohou „dobře už chodícího“  psíka vzít „s sebou“ na nákup apod. Pes se poté odpoledne nakrmí  a  jeho  vůdce  si jej pak vezme na svou již i „cvičební procházku“. Při ní si procvičí něco z poslušnosti a pak případně i z přinášení, odložení a to třeba i v šeru odlehlé části parku ve středu Prahy, když už nejsou okolo zbyteční „čumilové“ . Se psem je vhodné  jít  ven ještě jednou „po pozdních zprávách“ televize. Nakrátko, pro jistotu, a pro zdraví jak psa, tak jeho vůdce.  Tato pravidelnost  a  nezbytnost  docílí  jistý řád v rodině. Ostatně  i  kdysi  zemědělci museli obsloužit svá hospodářská zvířata a střídáním se v tom utužila rodina … Vztah k  spoluobyvatelům v domě musí  být  tolerantní.Pes nesmí dům, chodby špinit, případné závady nutno ihned odstranit, pes  nesmí v  bytě štěkat, kňourat, výt, škrabat… Ale  o  tom  už bylo psáno. Když ráno při vycházce se psem shrnete, (ač ne na řadě) trošku sněhu před vchodem zametete, jistě nebude i vůči psu nenávist. I tvrdý chléb nabídnou, psa pohladí. Snad jednou bude zase tolik zajíců, že je bude  možno v domě nabídnout - na to dnes vzpomínáme s těmi, co tenkrát nabídky nevyužili …                                                                                                                                                  Jinak se ví, že v domech, kde jsou v bytech psi, nebývá  tolik  vyloupení i těch bytů „bez psů“. O tom, že a jak i lovecký pes dovede domov střežit bude ale dále více. 

Psa nutno také  udržovat v čistotě. Obvykle před  návrtem domů,  do  psince  je  třeba  psu hadrem očistit zablácené, zaprášené běhy, přetřít  mu  nejlépe „rukavicovým kartáčem “ celé tělo. Aby  se  nemusel  nečistot  zbavovat  v  boudě, psinci, bytě   otřepáváním  a  olizováním. Nemusel   ležet  v nečistotě. Lovecký  pes   se  koupe  leda  v  přírodě. Nějaké šamponování apod. lázně přicházejí v úvahu snad jen u nemocných psů. Až na velice vzácnou vzteklinu nejsou ostatní onemocnění  psa  na  děti  i  dospělé  přenosná. To  na  vysvětlenou pro „velice citlivé“ osoby … Bližší sdělí veterinární lékař. Také  před  vycházkou  má  být  lovecký  pes  podobně, kartáčem  krátkosrstí, dlouhosrstí  a  hrubosrstí  psi  kovovým hřebenem vyčesáni. Teriéři se musejí při přerůstání srsti trimovat. Jsou k tomu zvláštní předpisy. Čistým textilem (dělá se to však i dlouhým slechem ) se  psům  mají očistit okolí světel aspoň kam prst s textilem dosáhne vytřít slech. Zevní sluchovod  se  musí psům vytírat občas, ale vždy poté co plavali - tamponkem vaty, který se navine na tupě zakončený hliníkový drátek,  nikoli  na  špejli, který  se  může  zalomit  a  zůstat  s  tamponkem  ve  slechu. Je  třeba  také  věnovat pozornost  a  odstřihovat  (ne  příliš, kdy   krvácí   jádro )  drápy  a  paspapárky. Za  sněžné  zimy  dlouhosrstým  psům vystřihují přerostlé meziprstní chlupy tlap, aby se na nich nedržely ledové koule.                 

Vysvětlili  jsme, co  pes může dělat i nevhodného a co my s tím. Zbývá si také všimnout chování psa samého se sebou: Když  se mladý (i  starý )  pes  škrabe, drbe  zadními běhy  po těle, vykusuje se v srsti, působí mu svědění cizopasníci - parasité. Pokud  je jich  vidět, je  třeba  zevní  parasity - blechy, všenky  vyčesat, klíště  po  navlhčení,  nejlépe  mýdlem vytočit a zničit  jedině spálením ( neodhazovat na zahrádku - obživne a samička má 2000 potomků). Psa je třeba potom záhy ošetřit přípravkem proti hmyzu, vyčistit jeho lože, boudu nejlépe vařící vodou. Možno používat i ochranné obojky, ač je jejich působnost omezena. Veterinární  lékař  případně předepíše   prostředek  k léčebné koupeli, kdyby snad pes onemocněl svrabem. Nutno  se  vždy  po  ošetřování  psa  dobře umýt ! Parasity  pes může „chytit“ i na ulici, v místech v přírodě, kam  chodí  jiní psi, případně i od ježka. Psí blechy se na člověku dlouho nezdrží, ale znepokojí. Klíšťata jsou rozšířena v  přírodě  v lesích, na  křovinách a skočí na ty živočichy, kteří se otřou o někdy maličké keříčky. Pozor - je tu nebezpečí  přenosu infekční  encefalitidy, proti  které  se  lze  ochranně  očkovat  a  borreliozy -  lymské  choroby, proti které očkování není.                                                                                                                                                                 Pokud  by  měl  mladý  pes  vyrážku  na  hřbetě, pak  může  jít  jednak  o  výskyt tasemnice v jeho střevech nebo spíš zduření přířitních žlázek (někdy  pak „sáňkuje“  po zadku). O obojím  podá  bližší  informace   po   vyšetření  veterinární  lékař. Také úporné otřásání hlavou může být příznakem zánětu zevního  zvukovodu (kdyby se např. pes hlavou silně navlhčil). Je  třeba  se  naučit  psu  správně   čistit   slechy,  zvláště  po  plování  apod. Včasné  ošetření  ubrání  psa od jistých útrap, chronicity a případně i uhynutí. 

Apatické,  nevšímavé,  skleslé  chování   psa  vůči   svému  vůdci,  členům   rodiny   se  zjistí   z toho, že pes nevrtí prutem,  oháňkou,  nepřijde  přivítat,  dotknout  se  čenichem,  nezaštěkne při  návratu domů. Většinou  to ukazuje jeho onemocnění (- suchý čenich ale nebývá vždy příznakem jeho horečky ). V takovém  případě je třeba nejprve mu změřit tělesnou teplotu sklepaným lékařským teploměrem vsunutým do řitního otvoru. Když  přesahuje u  mladého  psa  39 st. C a 38 st. C  u  dospělého  psa, je  ho  nutno  dát  vyšetřit ve veterinární ordinaci  a  podle  pokynů  léčit. Je  vhodné  poučit  se  o  příznacích onemocnění  v odborné publikaci. Psa si musí dát majitel  včas  očkovat  proti vzteklině a doporučuje se i proti jiným nákazám.                                                           

Pes  však  také  může  po našem  příchodu  k psinci, domů  stahovat  prut  mezi   běhy, krčit  se  do  kouta, aniž  má  zvýšenou  teplotu. Může  být zrazený, šokovaný jakýmsi velmi  silným působením . Mohl to způsobit sám vůdce minule přetažením  výcviku, trestem, ale  také psa mohli zasahovat  výstřely  praku, vzduchovky  kluci, zlý člověk v ulici, okolí. Důvěru  psíka  vůdce  opět může  získat radostným působením, dáním volnosti, kde lze, netrestáním jej. Ale o tom dále více. 

Cvičitelovy  chyby  a  jejich důsledky -  zavřít  štěně  do  psince, doma  ihned,  aniž  by   se  s  ním po příchodu do nového  domova  zábavně  obíral, hrál  si  s  ním (ve vrhu  si dosud nerušeně hrálo), to bude znamenat, že se bude cítit nešťastné, osamělé, bude   kňourat, výt  steskem  a  mnohé  okolo  tak  rušit. Podobně   by   naříkalo,  kdyby   je  vůdce  nebo někdo z rodiny nadlouho přivázal řetízkem (šňůrku by překousalo ) k jeho matraci, boudičce.   

Nechat  nenavyklého psíka v bytě bez dozoru  prvé  dny  způsobí,  že  tu  bude  bloumat,  chytat se textilií, záclon, pokrývek,  peřin,  polštářů  a  cípů   visících   šatů. Bude si s tím chtít hrát a roztrhá mnohé. Z  dlouhé chvíle bude ohryzávat nábytek, poškrabe dveře. Se  štěnětem je tak třeba být den - dva,  pozorovat je, hrát si sním. Jít na vycházku a když se tím unaví, poslat   je   spát  „na  místo“ a   pak  je pozorovat,  zasáhnout   ihned,  když   se   pustí  do   něčeho  nežádoucího  „fuj“ případně   hozením   na  něj  a   zasáhnutím   chřestícím  řetízkem,   klíčky   apod.  Vzít   jej    za   krk,  obemknout   mordičku. Plácnutím  složenými  novinami, místo  bitím  klackem.  Když,  osloven  jménem,  psíček  přijde k vůdci, má být vždy chválen a hlazen.                                                                                                                                 Zásah  zmíněným  chřestivým  řetízkem  nemá   psík  pozorovat,   že  je  od  vůdce  a  je  vhodné  používat  „samočinné prostředky“,  jakými   jsou   pastičky   na  myši  s  proužkem  látky  omotanou  čelistí,  podložením  pokrývky  na  gauči chřestivými  rozprostřenými  novinami, ovinutí  věcí  na 1-2  baterie  připnuté  drátky, které  se  spojí  slinami  štěněte a uštědří mu potrestání, aby věci nebral a nekousal … 

Nebrat psíka ven,  zpočátku  každé  2 - 3  hodiny,  postupně  5 - 3x  za  den. Aby si mohl vykonat své tělesné potřeby, odnese  se  zpočátku,  pak  odvede   někam   mimo  dům   a  zahradu (i   v psinci a zde je pes pudově navyklý prostředí znečišťovat) , kde „ždímají rez“ (močí),  jiní  psi. Také   svou „výpraš“ psík  uloží  na  místo , které  si  předem „vyšetřil“ ovětřením. Naučit  psa  jako  kočku  konat  potřeby  do  bedničky  pilin  nebývá  obvykle  možné.  Pokud  psík  znečistil podlahu  bytu , nesmí  být  za  to  trestán. Je  to  vůdcova  a členů rodiny chyba, že nepozorovali psíka při probuzení ze spánku  a nepopadli jej šetrně do  náručí  a  nevynesli  jej  ven. Postupně  si  pes  navykne  na  trojí, čtveré  venčení  za den a nebude byt znečišťovat. Dokonce si pak dovede o nezbytnou vycházku „říci“ kňouráním. Ten, kdo  by  máchal  psíkovu mordu, tělo v loužičce, prokazuje svůj trapný vztek nad sebou samým a netrpělivost nad nácvikem psa. Je to velikým neporozuměním tomu, co je tu psáno. Psovi takové drsné metody způsobí neurosu místo „odnaučení“. Bude  mít ze „smečky“,kam  si  jej vzali zmatek a k jinak tak (falešně ) mile s ním jednajícím členům jen a jen  nedůvěru. Místa loužiček se doporučuje po vysušení potřít roztokem chlor-aminu nebo alespoň prádelního mýdla. 

Několik slov ke krmení psa: Mohla  by  o   tom  být  totiž  celá  kniha, ač  je  problém  prostý.  Štěně  má  být krmeno v novém bydlišti  postupně  méněkrát, než  tomu  bylo  ve  vrhu, u  feny. Pes  je  jako šelma  zvyklý spolykat co nejvíce z kořisti, aby   při  příštím  neúspěšném  lovu   netrpělo   jeho   tělo   nedostatkem. Štěňatům   i   pak  dospělému psu se dává  krmení  na  vyhrazené  místo, které   se  dá snadno  vyčistit,  desinfikovat. Při  krmení jej nemá nikdo rušit. (kousl by  i  děti, na které  je  jinak  hodný). Zásadně  nesmí  pes  dostávat  od  vůdce  ani  členů  rodiny při jejich jídle od stolu jakékoliv „kosti, zbytky, sousta“. Pes  má  v  té  době  ležet na svém místě a neobtěžovat, nebýt „opeslý“, natož si ještě kňouráním  nebo  štěkáním  něco  vymáhat. Pokud  se  takoví psi objeví při přestávce o společném honu, jsou špatnou visitkou svých vůdců. Navíc se obvykle o kus sousta nepěkně porvou.                                                                          Zbytek krmiva se psu  odebere  a  dá  příště. Pes  není  příliš  citlivý  na „zamřelé“ potraviny,  ale  například  vnitřnosti musí  dostávat  převařené. Když  se  štěně  v  jeho  útlém  věku  navykne  na  rozmanité  druhy  krmit,  třeba i někdy jen dočasně na tvrdý chléb, nebude pak v dospělosti pes „vybíravý“.                                                                                    Rychle  se  rozšířivší  speciální  obchody  dodávají  velkou  rozmanitost  krmiv  pro  psa. Denní  dávky  pro psa si podle nabízených  doporučení  nutno   vyzkoušet. Také  počítat, kdy  je  krmení  finančně  výhodné. Někdy  se  tu  doporučuje v  dávkách  více  krmiva  (aby  byl odbyt), než  pes  skutečně  spotřebuje  a  potřebuje. Jeden  den  v  týdnu  má mí pes povinně  hladovku.                                                                                                                                                      

Nedoporučuje se  zkrmovat  psu  (bez  přimíchání např. šrotu, těstovin)  zbytky  od kořeněných jídel rodiny. Psu se nic nesolí !                                                                                                                                                                                          Pes  musí  mít  k  dispozici  celodenně (zvláště  v dobře vytápěných  bytovkách  a  v  parnu  v  psinci)  misku s pitnou vodou. Tu mu má myslivec brát s sebou do honitby nejen při výcviku a zkouškách.                                                   

Pes  může  být  odměňován „pamlsky“ za  dobré výkony. Těmi nesmí být kostky cukru, cukrovinky nebo sladké pečivo. Škodí to chrupu, zažívání. 

Dorozumívání  mezi cvičitelem, vůdcem  a  psem  sestává  se  ze  soustavy  hlasitých,  zrakových,  méně  hmatových, pachových  a  smíšených  znamení  čili  povelů. Naše  řeč  je  pro  psa jen částečným dorozumívacím prostředkem. Pes slovům „doslova“ nerozumí, kromě  ovšem  nacvičených povelů. Obsahu slov rozumí až po nácviku a jejich opakování jenom  částečně. Proto  je  celkem  zbytečné  se  psem „rozmlouvat“. Chápe  prakticky  z toho  jen  klidný nebo naopak prudký spád., tok lidského hovoru. (tak zřejmě rozuměli anebo ještě dnes rozumí psi barváři jejich asi nejrozsáhlejšímu systému  tradičních  povelů  pro  dosled spárkaté zvěře ). Toto je třeba brát, jak je osvětleno, byť se někomu někdy zdá být také zdánlivý opak pravdou. Pes snaží s člověkem dobře soužít, ale „myslí“ jinak, než si to někdo domýšlí. 

Základem  výchovy (myslí  se štěněte  od  vzetí z vrhu, až  do  jeho  puberty) a  výcviku  psa (od puberty  do složení zkoušek  a  po  kondiční  trénink  a  práci při lovu) je vštípení psu v podstatě jen dvojího - pochval (svolení) a pokárání  - (zákazů).  Ty  se  psu  sdělují  celkem  krátkou  řadou  povelů,  rozkazů. Pes obojí vykonává na přání vůdce (smečky - zastoupeného   nyní člověkem), jakto  má vrozené. Zcela  výjimečně  se může pes v době své puberty obrátit nečekaně vůči svému vůdci - může vycenit zuby, snažit se vůdce „chytit“ Tehdy však končí všechna „dobrota se psem“ a vůdce se musí projevit  i  dost  drsně - psa   potrestat  právě  tak,  jako  to  učiní  starý   vlk  vůči mladému,  který  se  pokouší prosadit, dosavadního vůdce  nahradit . Pokud  pes  při  takovém  trestu  před  vůdcem  lehne, nastaví své  břicho, je to jeho nejhlubší pokora. Tehdy nutno s trestem skončit, jinak to psa nevhodně neurotizuje. 

Pes  je  výborným  pozorovatelem  -  velice  bystře  pozná   a   zapamatuje   si  gesta  člověka  ještě  před  hlasitým vyslovením,  zapískáním   povelu,  toho,  co  mu  vůdce  chce  „sdělit“. Dobře  vychovaný,   na   vůdce  „upnutý“  a  pak  vycvičený   pes  nepotřebuje   při  pochůzkách  a  lovu  často   ani  „hlásek“ povelu. I  gesta  mohou být velice úsporná, aby  lovec  nezradil  zvěř, nedal  o  sobě  v  honitbě  nežádoucím  osobám  vědět. I pes sděluje svému vůdci své dojmy, pozorováním a zjištění i „větřením“ různými gesty, nebo naučeným způsobem. 

4) Návyk na obojek, vodítko

Proč se to cvičí: fena  usměrňuje  už  krátce  po  vrh  štěňata  chopením jich za krk. A tak přišli lidé pozorováním na to, že  i  dospělého  psa  mohou nejlépe  ovládat  prostřednictvím  obojku a k němu připnutého vodítka. Psovi se stane návyk obojku   a  vodění  na  něm natolik přirozeným, že si sám přijde k  vůdci před vycházkou,  před prací při lovu pro obojek, pro připnutí na vodítko. 

Na obojku může  mít  pes  připevněnou  identifikační  známku,  pokud  ji  Obecní  úřady  vydávají,  destičku  s  adresou majitele  psa. Ovšem  lovečtí  psi  jsou  záhy  po  vrhu  tetování - umístění identifikačního mikročipu  do slechu a jinam může být odstraněno.        

Pes  nesmí mít obojek na krku neustále - má  mu  být  snímán, když  je  vpouštěn  do  psince  nebo  má  odpočívat v bytě. Při  lovecké práci se psu obojek odnímá při nahánění, práci ve vodě, norování, kdy by se mohl zachytit a uškrtit. Barvářský obojek se mu nasazuje a snímá podle způsobu práce, jak to bude popsáno dále. 

Co  je k tomu zapotřebí: Pro štěně  lehký řemínek  s  přezkou a  kroužkem, nestahovací. Pro výcvik a dospělého psa se opatří  kožený,  stahovací  obojek  s přizpůsobovací  přezkou   a  také  nestahovacím  kroužkem.  Nesmí nasazen škrtit, ale také  si  jej pes nesmí moci přes hlavu stáhnout. Podobný, podle počtu článků přiměřeně velký je u stahovací řetízkový obojek. Hojně   se   užívá   u   loveckých psů.  Výjimečně  se  dnes  užívají  obojky  ostnaté,  drátěné,  dříve  tř.  „korály“ s pichlavými vajíčkovitými články. Barvářský obojek viz dále. 

Pořídit  si  pro  loveckého  psa  nějaký  obojek  z  barevných  kůží  a  pobitý  cvočky  vyvolává  u ostatních myslivců posměch stejně jako obojky psů v Rusku se zavěšenými medailemi z výstav. 

Vůdcovské vodítko  na  loveckého psa  se   nosí  vždy   přes  pravé  rameno  a  vlevo  je páčkové nebo jiné vypuštění nebo  karabinka. Buď   je   na  vůdcovském  řemeni   pevně   připevněn   tenčí   řemínek   zakončený   očkem,  které  se provlékne  psu  okem   obojku   a   zachytí  na   upevnění, aby   se   pes   dal   snadno  vypustit.  (Proto též „ vypouštěcí vodítko“). Nebo  je  tu  připevněn  přiměřeně  dlouhý  řemínek  s  karabinkou.  Např.  u  jezevčíků  se  musí  k  rozevření karabinky  vůdce  sehnout , až  k  zemi. Při  upevnění   vodítka  na  řemeni  má  být  obrtlík, aby se řemínek při pobíhání mladého   psa  zbytečně  nezakrucoval.  Tř.  „vycházkové  vodítko“,   řemínek   s  okem  pro  ruku  a  na  druhém  konci s  karabinkou se v myslivosti prakticky neužívá: Vůdce jen s ním je poslán obvykle rozhodčími ze zkoušek domů. Snad se  vezme  pro  vyvádění  starého  psa  na vycházku ve městě, ale nikdy ne do honitby! Myslivec nemá pak ruku volnou pro dalekohled, střelbu .. O „náhradním připnutí“ takového vodítka  na  knoflík rozparku kalhot a trhnutí psa je proslulý smutný poznatek a gaudium z dávné výstavy psů.                

K výcviku návyku na obojek a vodítko je vhodné si vzít  s sebou nějaký ten pamlsek pro odvedení pozornosti psa. 

POZOR!  Podle  vodítka  a  vodění  psa  na  něm  se  pozná  na  prvý  pohled  neodborně  lovecký  výcvik neodborně ovládající „takymyslivec“ ! 

Kdy se to už může cvičit : Když  už  se  dá  štěně  přivolat jménem, nabídkou pamlsku, prakticky hned jak je v novém domově. 

Výcvik: Vůdce  štěně šetrně zvedne oběmi rukama a nejprve za pomocí další osoby mu připne obojek tak, aby netlačil, ale  také  se nedal stáhnout. Případně se pak štěněti přetahuje šetrně přes hlavu (se slechy dozadu ) v přezce uvolněný obojek  a  pak se  jemně  přitáhne. Psíka  na zemi vůdce chválí, hladí, snaží se jej něčím „zabavit“, odvést pozornost od obojku. 

Co na to pes: Obojek  mu  je  nevhod - pokouší  se jej tlapkami, válením se po zemi stáhnout. Konečně, protože ho to netlačí, byl něčím „pobaven“, obojek „snese“ - To už je dobré! 

Co učinil cvičitel  nesprávně: Oboječek  moc utáhl - psíku to bude vadit při dýchání.

Obojek byl už těsný při přetahování přes hlavu - vyvolalo to bolest, nepříjemný  pocit  spojený  s  obojkem. Bude se příště bránit už při jeho navlékání. 

Obojek byl volný - psík jej stáhne, ztratí. Vůdce má co hledat. 

Kdy to opakovat: Trvale, každodenně. 

VODÍTKO

Výcvik: Štěně, které  už trochu snese obojek vůdce zvedne,m přidrží na prsou a pravou rukou mu na nestahovací očko obojku  připne (protáhne )  vodítko. (Případně, výjimečně  zatím „vycházkové“).  Psíka  položí na zem. Chválí jej a hladí. Vykročí na vycházku po zahradě, případně i ven, mírně táhne za vodítko. 

Co na to pes: Pro  psíka,  který  si  navykl  na  dosud  volné  pobíhání  i  mimo  psinec,  byt,  na zahrádce, venku bude omezení „rozběhu“  tak  trochu „šokem“ ! Bude  na  vodítku  tahat  dopředu, dozadu,  do  stran. Třeba  se  i  pokusí  do vodítka  kousat.  Pokud   není   obojek  přiměřeně  utažen,  může   si   jej   přes   hlavu   stáhnout,   osvobodit   se. Jde o osvobozovací reakci, reflex, osvobozovací chování. 

Co učinil cvičitel nesprávně: Obojek nechal příliš volný - psík  se  tahem  dozadu  osvobodí, odběhne  a bude se tak snažit konat i vždy  příště. 

Psíka nechá příliš „tvrdě“ zaskočit do „řemene“ (vodítka). Psík  tak sám pozná, že to už  jinak nepůjde, byť ho to snad i zabolí. 

Psíka nechá vůdce řádit se i tam na příliš dlouhém vodítku. Vodítko je tu „účelem  pro vodění psa“, nelze  s  ním  počítat  jako  s jakýmsi „samoúčelem“  a  nechat  psa  případně se do něj zakousnout. Nevodit nyní psíka dlouho, ale dobu vodění nutno od nynějška stále prodlužovat! 

Kdy to  opakovat:  Prvá  zkušenost  se  týž  den  opakuje  po  dopoledni  odpoledne, příští  den  víckrát. Psík  si  musí navyknout, že později bude muset denně chodit na vodítku tak, jak je to popsáno dále: 

5. První a další vycházky

Proč se to cvičí:  Vůdce musí svého psa denně vodit ven, aby nikoliv v psinci nebo na pozemku rodiny „ždímal rez“ a „vyprášil se“. Bude  ho vodit také na výcvik, k pochůzkám a na lov do honitby, jinam na zkoušky apod. Zde si pes musí navyknout na rozsáhlejší prostředí, než jako má štěně doma. Musí se brát ohled na jiné psy, lidi i na dopravní ruch, aby se nestal obětí nebo příčinou nehody.                                                                                                                               

Hlavně  tu  musí,  pokud  je  puštěn  se  vyběhat,  poslechnout  svého  vůdce  a  přijít  k němu, aby byl znovu připnut na vodítko. (S lovecký psem je ještě vhodnější vyjíždět na jízdním kole, jak o tom bude v další kapitole ). 

Co je k tomu zapotřebí: Nasazený obojek,  vodítko, pamlsek  jako odměna a „lákadlo“. Pes  má být alespoň poněkud „ovoděn z domova“. Místa poblíž bydliště, kde je určité ohraničení od lesa a polí, kam by mohl pes utéci, ale neprobíhá tudy doprava. (Odlehlé plochy parků, místa při ohradách, hřištích ap. ) 

Kdy se to už může cvičit : Jakmile pse snese obojek, vodítko a dá se vůbec na něm vést ven. Alespoň pěší vycházky musí mít pes denně. 

Výcvik: Se štěnětem na vodítku se chodí na  již  zmíněná  nefrekventovaná  místa. Zde  se  třeba  sem  ještě  přinesené štěně vypustí, aby  se  mohlo  do sytosti vyběhat, „vyřádit“. Vůdce  si  tu  s  ním  hraje „na honěnou, schovává se mu a občas je  přivolává  jeho jménem. K tomu „přičapne“ do dřepu a přiběhlého psíka  hladí, odmění pamlskem a připne na vodítko. Po  chvíli  vypuštění opakuje, psík se může vyběháním dost unavit, případně jej odnese domů. Korektní vedení na vodítku se zatím moc necvičí. 

Co na  to pes: Psík   je  rád,  radostný, když  dostal  možnost  tolik  pohybu - běhá,  až  se  mu  ani  nechce  přijít  na zavolání. Vůdce však neběhá  za ním, ale naopak se na místě skrčí. To  na psa působí dojmem, že mu vůdce utíká. Psík pozoruje i případně  přiblíživší psy, buď  před nimi  utíká  nebo si  s menšími a mladšími chce hrát. Též pozoruje i okolo jedoucí cyklisty, motorky, auta. Může  se  snažit  je pronásledovat (pohyb v něm vyvolává pud pronásledování, chycení kořisti).  

Psík  najde  výkal (psí, lidský), chce  ho   požírat   nebo  se  v  něm  hřbetem vyválet:  Jde  o  pudově danou  zálibu  požírat  páchnoucí  věcí (pes  se  tím  obvykle  neinfikuje). Také mívá takovou snahu se o tyto páchnoucí hmoty otřít - změnit, zakrýt vlastní pach. Nutno to  vypozorovat, včas mu v tom zabránit (fuj). Hodit po něm hrstí písku, chřestícím  řetízkem  -  klíčky, švihnout  jej  předtím  např. za  límcem  ukrytým  prutem.  Trestání  psa  až  potom,  když odkudsi přijde  a  páchne  je  lidský  nesmysl. Psa  si  tak vůdce jen zradí - ten nevím, proč byl trestán. Pokud by to pes opakoval, mít  s  sebou  lahvičku  od  okenního přípravku s Odolem apod. Pro  vystříknutí mordy, postříknutí psa. Umýt psa s poprášením pach rušícím Chloraminem. Příště přivést psa k tomu místu s přecházejícím, varovným FUJ.  

Co učinil cvičitel nesprávně: Psíka  před  vycházkou  nakrmeného  nenechal  dost vyběhat, unavit a už jej volal k sobě. Psík  na  něj  nereaguje, nepřijde. Přijde, až  pociťuje  hlad (proto  předem  nekrmit)  na nabídku  krmiva spojenou  s  jeho  jménem. 

K  psíkovi  na  vycházce  přiběhnou  jiní  psi,  začnou  jej  očichávat - nelze  násilně „odstranit“   ceremoniál   psího   seznámení,  kdy   se   případně   po  ovětření  zádi   vzájemně  i dotknou  čenichy. Moc  čenichání  není  dobré  -  mohou si přenést infekci.                                                                                                              Psík se někdy uchýlí před větším a starším psem k vůdci, jako jeho „ochraně“. Před takovým psem někdy lehne na bok a nabídne mu  své  břicho, případně  při  tom „cvrkne rez“. Nejde  jen  o strach, ale   o gesto podřízení se mladšího psa, které  jej  má  chránit  před  útokem  toho  staršího, silnějšího. Svého  psa  vůdce musí  obránit, zvednout a odvést. Jen chorobní nebo  chovem  zdegenerovaní  psi ( a takoví,  žel  též jsou), napadnou poddávající se štěně. Vycházky se mají stát psu kromě lovu radostnou chvílí jeho života. Při nich se běžně cvičí poslušnost, za kterou je odměnou i proběhání.

Kdy to opakovat: Se  psem  se  vyhází  z  domova  každodenně,  kratičce  ráno,  po  poledni  a odpoledne (obvykle na nejdelší chvíli po proběhání ), ovšem  kromě dnů víkendu. Viz i vyjížďky. 

6) Vyjížďky se psem na kole

Proč se to cvičí: Předek  psa, vlk  má dědičně dánu vlastnost, že si loví potravu probíháním krajina, kde urazí za noc i několik desítek  km. Zdomácnělý pes  dostává  potravu  od  člověka, jenže  tu  zbývá  zděděný  sklon  běhat,  který se u mnoha  plemen  projevuje  frustrací -  tito  psi, jak  se mohou dostat mimo vůdcův vliv, rádi prohání daleko zvěř, běhají krajinou, než se vrátí. Nebo doma něco ničí.                                                                                                                       

Pokud  má  na  to  myslící  cvičitel  co  nejdokonaleji  ovládnout  takové  psy,  kteří  na druhé straně podávají vynikající lovecké výkony, může  použít  k naplnění  přirozené  vlohy  potřeby  pohybu psa k jeho vycházkám, vyjížďky na jízdním kole. (Výjimečně by  se  dal  k  tomu  použít  i  slabý motocykl, ale  pomyšlení, že by pes dýchal výfukové plyny od toho odrazuje ). 

Co je k tomu zapotřebí: Obojek,  vodítko,  příp.  asi  5  m  dlouhá  šňůra, jízdní kolo. Cesty v parku, polích, lese, kudy neprojíždí motorová vozidla, není turistický ruch. 

Kdy se to už může cvičit: Již  půl  roku  starý  psík bude sledovat  svého  vůdce  na kole,  když poběží z počátku na vypouštěcím vodítku nebo na šňůře, ze které se vypustí. (pozor na zapletení, pád cyklisty) 

Výcvik: Pes se nejprve veden při pěšky tlačeném jízdním kole. Poté vůdce na kolo nasedne a pomalou jízdou vede psa lépe  při pravé, než  levé  straně. Když  pes  stačí  cyklistu sledovat  i při rychlejší jízdě, pes se z vodítka (šňůry) vypustí a cyklista  jede  rychleji  vpřed. Případně  zastaví  a  počká  na  psa, kterého  přivolá. Posléze  psa přivede na cestu, kde nasedne na kolo a psovi ujíždí. S mladými ohaři, ale i s křepeláky a jezevčíkem bylo ježděno zpočátku 1-2x denně po 6-8 km dlouhé trase, která zdolána poměrně rychle jim nečinila žádné potíže, naopak byla k dobru. 

Co na to pes: Většina  plemen  to  považuje  za  radostný  výlet. Sotva  kdy  cyklistu  předběhnu. Když se nejede příliš pomalu,  pes neovětřuje ochozy  zvěře  a  při  jízdě  se   psi  nezastaví  ani  pro  ždímání  rzi a výpraš. Proto  je dobře na vhodném místě zastavit a psa nechat vyprázdnit.  

Co učinil cvičitel nesprávně: Příliš rychle  mladého  psa táhl za sebou. Tak by se pes zradil. Vypuštěn z vodítka by vůdce  nesledoval. Vůdce  by  psovi  ujel - pes  vůdce  ještě nedovede  sledovat po stopě, kterou zanechal rychle jedoucím kolem, mohl by  se v lese nebo poli zatoulat.

Vůdce manipuluje neobratně s vodítkem nebo vypouštěcí šňůrou. Mohl by případně strhnout psa pod jízdní kolo a pes by se jím zradil.  

Kdy to opakovat: Vyjížďky je třeba konat když ne denně, pak 2 -3 x týdně s mladými psy, než jsou připraveni na zkoušky upotřebitelnosti. I staří, desíti - i víceletí psi uvítají kondiční proběhnutí se psem.

7) Přivolání psa „K noze“

Proč se to cvičí: Cvičitel i  vůdce  musí  mít  loveckého  psa, jak při výcviku,  tak  při zkouškách a pak při pochůzkách v honitbě a při společných honech, ale i v obci, městě spolehlivě a bezpečně „v ruce“, i když je od něho vzdálen. Psa si musí  dokázat  spolehlivě  přivolat. Povely  k tomu  jsou  slovní - „k noze“ (nebo „sem“, „na  řemen“,  zavolání jménem „Ador“, „Dina“ …) . Dvojí  krátké zapískání ( ..)  nebo  rázné plesknutí rukou na kapsu kalhot, ukázání ukazovákem před sebe. 

Co je k tomu zapotřebí: Obojek,  vodítko,  píšťala,  chřestící  řetízek,  svazek  klíčů,  sáček  s troškou písku, pamlsek, dvorek, zahrada, klidné místo při lese apod., později  místo při frekvenci. 

Kdy se to už může cvičit: Když byl získán s psíkem základní kontakt, dal se přivolat na pamlsek apod. Vůdce dosud krmí převážně výhradně psíka sám. 

Výcvik: V místě, kam  se psík  vodí vyběhat, kde nebude z počátku rušení jinými osobami a psy se psík nechá pobíhat, ovětřovat stopy apod. Nutno  jej  dobře pozorovat a jistě se zjistí, že psík chvílemi od čenichání zdvihne hlavu a rozhlíží se - jde  o  jeho orientační  jednání. Příště  též  dvakrát  krátce zapíská. Když vůdce shledá, že ho psík poté zpozoroval, začne se od psíka vzdalovat a při tom jej znovu zavolá, pískne. Nebo už zavolá povel „k noze“. Účinek  svého  přivolání  vůdce zdůrazní tím, že se hned skrčí do podřepu a tak očekává, až psík přijde. Za to jej chválí, hladí, odmění, ale zároveň  si  jej  připne na vodítko, odejde  procházkou  dále. Příště  toto opakuje, po chvíli psíka zase vypustí běhat. Na  to  si psa  přivolá (pískáním povelem) i  tehdy, když  se  psík zabýval nějakým ovětřováním stop, aniž ještě zvedl hlavu. Pokud  psík  nehodlá  na  zavolání  reagovat, vůdce  se  mu  „připomene“  hozením  a  zásahem  hrsti středně  hrubého  písku.  Také   lze  na  málo  pozorného  psíka  hodit  chřestící  (hliníkový )  řetízek  velkosti  náramku, svazeček klíčků. Možno psíka  zasáhnout  i  kamínkem  vystřeleným prakem. Psík by však neměl pozorovat, že „zásah“ byl od vůdce. Ten  jej  přivolá a hojně chválí. Postupně  se přivolává psík na větší vzdálenost a cvičí se tam, kudy chodí lidé a blízko  jezdí doprava.                                                                                          Co  na to pes: Když  u  něj  ustane  pudová  snaha  sledovat  pachy,  nastupuje  vrozený  orientační  pud.  Zavoláním, zapískání,   plesknutím   na  bok, vyvolá  vůdce  společenské,  smečkové  chování.  To  pak  vůdce  podpoří  tak,  že  se podřepnutím „umenší“, jakoby byl daleko, psovi utekl. 

Co učinil cvičitel nesprávně: Přivolával, připískával  z počátku i psa ještě tehdy, kdy byl zaměstnán něčím, co ho silně zajím. Nebo  ho  přivolává i tehdy, kdy jej pes na velkou vzdálenost dobře nevidí. U mladého psa převládá hodně  ze  zděděného, pudového  chování - pachová  orientace  nad  zrakovou a hlasovou. Nácvikem se musí naučit „hlídat si svého vůdce“ a  hned  k  němu  přijít. 

Vůdce na psa příliš často, hlasitě volá, píská. Pes  se stane otupeným na  povely, „přepískaným“,nebude  na  normální  a  tiché  povely reagovat, což je pak výcvikovou chybou při zkouškách  i  při praktickém lovu. V honitbě  nelze  na  psa křičet, má-li myslivec obeznat  či  ulovit nějakou zvěř. 

Místo aby se od psa vzdaloval, (skrčil se), běží  vůdce  ke psu. Pes  to  přijme  za  výzvu  ku  hře,  aby  běhal  ještě dále závodil s vůdcem. To musí pěší vůdce prohrát a psovi posílí jeho „vůdcovské ambice“. 

Kdy to opakovat: Při  každé  vycházce  se  psem  se  má  4 - 5 krát  přivolat,  připnout  na vodítko, pochválit, třeba jen kousíček vést  a znovu vypustit. Takový pes pak bezpečně reaguje na vůdcovo přivolání a stává se výborně poslušným (zvláště když pak ještě zná zadaunovat). Opakování už do psovy smrti nesmí přestat. 

Historická (už poznámka: Zvěčnělý  Richard  Knoll,  prý  podle Podhajského  vzoru,  neopomenul  i  při předvádění  svých  krátkosrstých  ohařů  v  hledání  koroptví  při  Memoriálech  je  po  jejich vypouštění a vyběhnutí asi 60 m zdaunovat a připískat k připnutí na vodítko, pochvale, aby je až pak nechal soustavně hledat. Říkal tomu „připomínka základní povinnosti“ temperamentnímu psu. 

TRPĚNÍ NEPOSLUŠNOSTI PŘI „PŘIVOLÁNÍ“ JE ZÁKLADNÍ, ŠKOLÁCKOU CHYBOU ! 

8) Sednutí psa „Sedni !“

Proč se to cvičí: „Sedni“ je též „poslušnostní povel“. Pes  si  musí  sednout  vedle  vůdce nejen na slovní povel, když přijde, na povel, ale  i  na zastavení se vůdce, když  jde na vodítku, pak bez povelu. Sedá i na zvednutí ukazováčku a při rozkročení po aportu zvěře a to před vůdce. 

Co je k tomu zapotřebí: Obojek, vůdcovské vodítko, proutek, pamlsek. 

Kdy se to už může cvičit: Když už je pes navyklý nosit obojek, přijde k vůdci na povel „K noze !“, nebo na zapískání, plácnutí na bok, kapsu kalhot. 

Výcvik: 

Při výchově štěněte: Štěně, které  v psinci přijde k vůdci, rádo si při hlazení sedne. Lze je mírným  tlakem na zadeček „posadit“ když přinese a „chlubí se“ nějakou kostí, dřívkem. I toto už působí „výchovně“. Prvý cvik: Vůdce si přivede psíka  připjatého  na  vodítku  na  dvorek nebo  zahradu. Otočí  se  doleva ke psu, pravicí přidrží vodítko vzhůru dozadu a  se  slovním  povelem „Sedni !“ zatlačí levicí  na psovu záď. To ho má přimět k sednutí. Za to, že to pes asi 30 vteřin,  až  pak  i  minutu  i  později  déle  vydrží, psa  vydatně  chválí. 

Druhý cvik: Začne  se  stejně: Za límec kabátu si předem  uschová  vůdce  asi  50 cm dlouhý tenký proutek. Na povel sedni táhne ruka jen vodítko, ale na záď psa vůdce mírně švihne  proutkem, který  hned  ukryje  případně do holínky. A psa  za sednutí vydatně chválí. 

Třetí cvik: Probíhá obdobně,  bez  proutku,  ale  cvičitel  učiní  vlevo  bok  před  psa, důrazně vysloví  „Sedni !“  a  při  tom  zvedne  pravici s  napřímeným  ukazovákem  před  sebe, za  sednutí  psa  chválí. Položí vodítko na zem a udělá před psa několik kroků a  jde  k němu  za  chválení  nazpět. Cviky „Sedni !“  se  ukončují  povelem „K noze!“, kdy  jde  vůdce  se psem nějakou vzdálenost vpřed,  aby  jej  pak  nechal  na  vhodném  místě  proběhat. 

Čtvrtý cvik: Sednutí se cvičí bezprostředně při chůzi: Vůdci  náhle  zůstane  stát  a  pes  si  musí  sednout. Někdy  vůdce  psovi  nedá povel „K  noze !“, odloží  na zem vodítko  a  sám  pokračuje  v  chůzi.Vztyčeným ukazovákem mu zdůrazňuje povel, aby zůstal sedět. Pak k  němu přijde, vezme se odložené vodítko a na povel „K noze !“ odejdou oba k další činnosti..  

Pátý  cvik:  Pes  je  volně,  probíhá se. Vůdce si  psa  přivolá  nebo  připíská. Když  se  pes k němu  přiblíží na asi pět kroků, vůdce najednou rázem  rozkročí a zvednutým ukazovákem nebo klepáním  levičkou  na  kapsu kalhot psovi velí sednout. Tento sed bude později třeba při výcviku přinášení, aportu. Za  přijití  a  sednutí  se  pes musí vydatně chválit, pohladit. Hned, když byl připjat na vodítko (ne obráceně). Před připnutím nesmí pes vůdce obíhat ! 

Co na to pes: Nevydrží  sedět, vstává: v  prvých  lekcích   nutno   povel „Sedni !“   zopakovat  a  psa  dostávat  do  sedu tahem vodítka, pak tlakem ruky a teprve pak švihem proutku. To  musí být bezprostřední s povelem, aby si jej pes spojoval se slovy a ukazovákem. Za okamžité  poslechnutí  se také hned pes chválí. Je při tom velice důležitá blesková proměna tlaku či  švihnutí: za pochvalu,  pohlazení.  

Pes si lehne: Nejprve  se  zvedá  vodítkem, pak případně rychlým vsunutím nohy pod  jeho  břicho. Pro třetí lekci si  může vůdce obout měkkou obuv - tenisky a psovi hbitě přišlápnout prsty  předních  běhů, kdyby  se  chystal lehnout, tak  bude  nucen  sedět. Zároveň  se „Sedni !“  se  doporučuje trhnout vodítkem.  

Pes  k vůdci nepřichází dost rychle a hbitě: Vůdce  se  obrátí  ke psu zády a za plácání na bok odchází. Psa, když přiběhl, chválí „Hodný !“ 

Co učinil cvičitel nesprávně: Cvičitel  ztratil  trpělivost  již  při  začátcích  cvičení,  trhá  příliš  za  vodítko, neovládá  se, psovi  nasadí  ostnatý  obojek. To  je  pro psa bolestivé. Ztratí k cvičiteli důvěru a pokud se dostane z vodítka, může  utéci  a  schovat  se  mu. Někdy, když  byly  trestné  podněty  silné, nelze dále psa cvičit. Nutno změnit alespoň na určitý čas osobu cvičitele.  

Vůdce cvičí stále na stejném místě: Místo  výcviku  se  má  měnit, od  klidné, kde  není  odváděna psova pozornost k frekventovanějšímu, rušnějšímu. I  v honitbě bude pes v různém prostřední.                                                                                                                                                                                     Kdy to opakovat: Každou  lekci  nejprve 1 - 2x,  odpoledne  a  večer  a  pak psa nechat proběhat. Později vícekrát, i za víkendu. Nepřehánět  a  pozorovat  psa (to platí i  pro jiné cviky), zda  si  udržuje pozornost. Vycházka jej rozptýlí, má  ji za odměnu. Závěr cvičení proběháním bude pro psa radostnou povinností. 

9) Vodění na řemeni (vodítku)

Proč se to cvičí: Jak už o tom byla zmínka při návyku psa na obojek, vodítko, lovecký pes sleduje při všem loveckém dění   svého  vůdce  většinou  na vodítku. I když  se  pes  vycvičí  k  volnému  sledování, dovedl  by  vystihnout  chvilku pozornosti vůdce na něco jiného a odběhl by snadno mimo dosah.                                               

Psa vodí myslivec na vůdcovském (vypouštěcím ) vodítku, jež nosí přes pravé rameno. Pes musí sledovat svého vůdce v kroku i běhu, aniž by  předbíhal, tahal  zpět nebo  do stran, zamotal se mu pod nohy. Při zastavení se vůdce musí pes automaticky sednout a k připnutí  na vodítko  musí všeho zanechat  a  hbitě přiběhnout a u vůdce si sednout k připnutí na vodítko.                                                                                                                                                               

Vodítko patří k životu loveckého psa a ten vodění obvykle snáší bez komplikací. 

Co je k tomu zapotřebí: Kožený nebo řetízkový obojek. Výjimečně pro nápravu zanedbaného, na výcvik tvrdého psa ostnáč. Vůdcovské vodítko (a ne jiné !), případně proutek, vycházková hůl, tenisky. 

Kdy se to už může cvičit: Když je pes ve stavu, kdy  uznává  cvičitele  za „vůdce  smečky“,  naučil  se  nosit obojek, chodit  na  vycházky  na  vodítku, i  když  v  tom dosud  důkladněji (metodicky)  neprocvičen. Pes  by  mohl  už  ovládat „sedni“ nebo to lze současně cvičit. 

Výcvik:

První (dílčí ) cvik: Vůdce  si  vezme  psa  na  dvorek,  zahradu  nebo může začít cvičit i v prostorné místnosti. Pes sedne,  je  připnut  na vodítku. S  povelem „K noze“  a  trhnutím za vodítko vůdce vykročí vpřed. Vodítko z počátku nemá  přes  rameno, ale  v obou rukou, levičkou jím napravuje psovu polohu. Pes má jít při levé noze. Kdyby předbíhal, cvičitel rychle zahne vlevo bok  a  měkkou  teniskou  přišlápne  předbíhajícímu  psu prsty předních tlapek. Lze se psem také jít tak, že  jde  dost  blízko zdi nebo plotu  a při předbíhání ohařů (a větších plemen apod. ), hrudník vůdce kolenem nebo  holení  citlivě  přitiskne  ke  zdi či plotu, přišlápne  prsty  tlapek --- Druhý cvik:  Vůdce  vyjde  a kráčí stejně jako v prvém cviku. Avšak  po  ujití asi 40 kroků, kdy byl pes korigován vodítkem nebo už šel bez napravování, přejde vůdce s  opakováním  povelu „k noze“ do  klusu. Pes  musí  vůdci  stačit, nesmí  ani předbíhat, ani se pozdit, dát se tahat. Po opětném povelu „k noze“ přejde  vůdce  opět  do kroku, jak už naučeno zastaví a pokračuje v chůzi. Prostě pes si musí zvykat na různá tempa pochodu.Třetí cvik: Začíná jako při předchozích lekcích. Asi po 20 krocích vůdce s vyslovením povelu  „k  noze“ učiní  obrat  vlevo. Pokud  pes  nedal  pozor,  jsou  mu  teniskami  přišlápnuty  prsty   předních  běhů, vůdcovo  koleno  narazí  u větších  plemen  do  jeho  boku … Pak  se  po dalších asi 20 krocích s upozorněním provede obrat  vpravo. Kdyby  tu  pes  předbíhal,  trhnutí  za  vodítko,  které  už  nosí  vůdce  přes  rameno  jej upomene, aby šel správně. Čtvrtý cvik: Vůdce  se  vyhýbá při kroku, klusu i běhu po obratech, kdy má vodítko přes rameno také různým překážkám  (stromům), nižší  překážky  přeskočí. Jde  k překážce a  náhle  odbočí  vpravo nebo vlevo, aniž by opakoval upozorňovací „k noze“. Vodítko drží k upozornění psa zatáhnutím jen v levé ruce, později půjde pes vůbec volně. 

Co  na  to  pes:  Když  je  vodítko volnější,  není  nakrátko, pes  táhne  dopředu,  předbíhá  nebo  potahává pozadu, do stran: Vůdce opakuje povel „K noze“, který jej má upozorňovat a současně mírně trhne vodítkem, aby to pes pocítil prostřednictvím obojku. Zcela výjimečně pes „tvrdý na výcvik“ se koriguje prostřednictvím ostnáče. Musí jít i  běžet  stále  na  správném  místě  při  levé  noze vůdcově ani vpředu, ani pozadu. Za poslušnost je pes chválen. 

Při obratech  vpravo  nebo  vlevo  pes vůdci  přebíhá  před  nohy: Předbíhajícímu  psu,  který  nereaguje  na trhnutí vodítkem vůdce teniskami či jinou měkkou obuví šetrně přišlápne prsty předních běh. Je to proto, že by se později, při lovu  apod. Mohl  neprocvičením  psa  ve vodění  na  řemeni  stát  oběma  nepříjemný úraz. Pes  si obvykle po několika opakováních  navykne  chodit  s  vůdcem  i  s  jinými osobami  z  rodiny za vůdcova  pozorování tak, aby sám zabránil zbytečným  střetům. Je  to  jeden  z  prvních  hlavních  cílů,  úspěchů  výcviku. Vůdce  vzal  na pomoc výcviku psa ostnatý  obojek.  

Pes  při  zatáhnutí  ucítil  bolest, zdráhá  se  jít  dále:   Cvičitel  zůstane stát  a  uklidňuje  psa. Případně  ostnáč  obrátí  „naruby“,  hroty  ven  a  pomalu,  za  domlouvání  psu vykročí  oba  vpřed. Pes brzy pozná, že pozorné  sledování  vůdce  při jeho  koleni  nebo  holeni  mu  nebude  způsobovat  bolest. 

Pes  se  zpražen  plíží s prutem, oháňkou mezi zadními běhy za cvičitelem. Psa je nutno povzbudit pochvalami, hlazením, pamlskem a intenzivní  výcvik vodění na  řemeni nutno  zatím přerušit. Procvičovat jen ty jeho snazší a psem pochopené lekce. Po krátkém  cviku  nechat  psa  proběhat.  Příští  dny  nutno  délku „vodění“ přizpůsobit  chování psa. Z toho se totiž také pozná vrozená povaha, cvičitelnost a učenlivost psa.  

Co učinil  cvičitel  nesprávně: Vůdce  drží  vodítko  tak  nakrátko,  že  psa  trvale  nebo často „přiškrcuje“ obojek nebo ho píchají hroty ostnáče: Zejména  citlivá  plemena  se  budou  třeba  i válet  po zemi a nebudou chtít vstát, pokračovat. Naopak „tvrdí“ psi  si navyknou i  na hroty ostnáče  a  přestanou být na něj citliví. Proto musí vůdce zacházet se psem citlivě. Trhnutí  za vodítko, jež má v zápětí  stažení obojku nebo i ostnáče nutno spojovat se slovním povelem „K noze“, později  třeba  jenom „zasyknutím“. Sledování vůdce  psem  na vodítku se  mu musí stát příjemnou, nikoliv   bolestnou   záležitostí.  Nepozornost  psa  při  výcviku   se,  žel , musí  spojit  se  šetrným  přišlápnutím  nebo  i s  trhnutím  za  obojek  vodítkem,  kdy  to  mírněji  nešlo.  Příliš  dopředu  tahající  psy,  na  trhnutí  vodítka  nereagující nutno  případně  napravovat  ještě  i  švihnutím  prutem  nadále  vytaženým  zpoza  límce, případně braním si na výcvik vycházkové hole, kterou  občas  vůdce již „preventivně“ zatočí před sebou jako „vrtulí“, když předtím pes pocítil už jen její  šťouchnutí.  

Vůdce   udělal   asi  největší chybu,  že   dovolil  v  období  výcviku  vodit   psa  na  vycházky  nedokonale informované členy rodiny: Každý   pes   má  pudovou  snahu   „pátrat“  vpředu   před  svým „i  dočasným  vůdcem“. Když mu budou  jiní  z  rodiny dovolovat, aby  on  se  stal „jejich vůdcem“ a tahal  je za sebou na vodítku, pak se stane  výcvik „schizofréností“.  Jednou   musí  pes  chodit  vzorně,  podruhé   je  mu  dovolováno  to,  k  čemu  má  on  sklon. Všichni  musejí  být  na  psa  stejně „přísní“, určitě alespoň  do  doby,  než  složí  zkoušky lovecké upotřebitelnosti. Ale rozumně poučeni jistě i později zabrání, aby i poté dělal pes svému vůdci mezi myslivci ostudu nezvládnutelnosti. Rychle, aniž to mohl pes svým mozkem „strávit“, pokračuje ve zde popsaných lekcích dále: Tak postupovat rozhodně  nelze ! Pes  se  není   schopen lecčemus  naučit  tak  rychle, jako  člověk. Každý cvik, který je v této učebnici popsán, je třeba procvičovat napoprvé ne příliš často, ale po delší dobu: Třeba  jen jednou, 1 - 2 x při výběhu psa ráno, pak několikrát odpoledne  a  ještě  večer  a  to  pak  už  třeba jen jednou: a za správné provedení psa vydatně pochválit. Hlavně  vystřídat  cvičení  volným, radostným  proběháním. Až  pes  dovede jednu lekci a její obměny dokonale,  teprve pak lze pokračovat ve cvičení dále. A procvičují se znovu již zpočátku zvládnuté věci.                                          

Důslednost  a  pečlivost  procvičení  nejen  „vodění“,  ale  ostatních  cviků  poslušnost  se pozná a vyplatí později, když pes musí pracovat mimo vůdcův vliv. 

Kdy to opakovat: Vodění  na  řemeni  se  proto, že  to  je„denním  chlebem  psa“ cvičí z počátku po malých lekcích k „utužení“ při  každé  denní vycházce psa. První „lekcičky“ stačí 3-10 minutové, 3-6 x denně. Obvykle každou z nich pes ovládne během  jednoho  týdne. K  neustálému  procvičování  se  hodí  delší  pochůzky honitbou o víkendech. Psovi to nesmí vadit  a  na případné divák, kroutící hlavou, proč že vůdce tak psa“citýruje“, není třeba brát zřetel. I před každým cvičením nutno  psa  nechat  krátce  proběhat,  aby  se vyždímal, vyprášil. Proto je zapotřebí dodržovat pevně čas jeho výběhu  a  vycházek, odpoledního intenzivnějšího výcviku. Vodění  a jeho zdokonalování i „údržba“ se opakuje po celý život psa.                                                                                                

Vodění  na  řemeni se sleduje a známkuje při řadě zkoušek loveckých psů. Rozhodčí při tom sledují, jak je pes   „ovoděný“, zda   správně  reaguje  na  vůdcovy  pohyby.  Psa  je  při  tom  pak  už  zakázáno  trestat, potahovat, vést ho na napjatém vodítku:  

10) Daun, čili „Lehni“

Proč se to cvičí:  Pes  veškeré  činnosti,  zejména  štvaní  zanechá,  když  lehne,  přitiskne  se  k zemi. K tomu ho jeho vůdce přiměje buď  vyslovením  povelu, dlouhým, důrazným  zapískáním, zvednutím  ruky  vzhůru nad hlavu nebo také rak zalícením  pušky, načež  může  lovec  vystřelit  a  pes musí zůstat na místě. (Za povel se užívala i jiná slova než z angličtiny převzatý „Daun“ (down), z francouzštiny Kuš (couche), německy „Halt“, český výtvor: „šrum“ a je možno velet i „Lehni“ nebo „K zemi“. („Daun“ se udržel všeobecně i jinde a nejdéle). Velcí  odborníci  považují  vykonání  tohoto  povelu  všemi  plemeny  loveckého  psa  za  „alfu  až  omegu“  výcviku. Ze zadaunování  si  jde cvičitel zpočátku psa odvést, později jej ze zadaunovaná odvolá k sobě. On totiž zadaunovaný pes mj. nevidí  od země zvěř běžet, ani ji obvykle hned nenavětří. Ohař  a slídič se tak dají „zabrzdit“ při překotném hledání, odběhnutí mimo  dostřel  brokovnice při slídění, také honiči se mají daunem dát odvolat od prohánění po stopě. Jenom do práce  po  barvě  a  do  norování  se  daun  nedá  užít  a  užívá  se  pro toto provádějící plemena jen pro výcvik mimo zmíněný obor práce.                                                                                                                  

Co je k tomu zapotřebí: Kožený a řetízkový obojek,  případně  ostnáč,  vůdcovské vodítko, cvičitelská pevná šňůra kolem 15 m, píšťalka vysoko-tónová, případně dvoustranná píšťala, jež má i hráškem modulovaný důrazný (daunovací) tón. Proutek, pytlík s pískem.  

Kdy se to už může cvičit: Když  pes  přijde  k  vůdci  na slovní i pískaný povel, sedne a dá se spolehlivě připnout na vodítko.

Výcvik: 

1. Řada cviků: Nejprve  vůdce  cvičí  se psem tam, kde nebudou vůbec rušení (v místnosti, na dvorku, v rohu zahrady -  staří  cvičitelé  používali  mlat  stodoly  apod.). Psa  si   tam  přivede vůdce na vodítku, učiní ku psovi obrat a energicky vysloví zmíněné „Daun“, sehne  se  ku  psu,  pravou rukou  uchopí jeho přední běhy, táhne je kupředu, levou rukou s vodítkem tlačí na jeho kohoutek, pak  i na  týl, aby pes zůstal ležet. Záhy převezme pravice držení hlavy a levicí vůdce  zabraňuje, aby  pes  nevstal  zadními  běhy. Psa  je  třeba  držet  pevně, ale  ne  příliš  násilně, vzápětí po povelu „daun“ jej  uklidňovat, chválit „hodný“  a  hladit,  když  leží. Měl  by tak vydržet na počátku půl minuty, příště déle. Poté chvilku sedí  s  povelem „K noze“ jde  nechat  psa  proběhat.  Prvých 3-5 dní  stačí nechat psíka zadaunovat vždy ráno, odpoledne 2-3x s přestávkami a pak 1x večer. Vydatně za výdrž chválit.                                                                      

2. řada cviků: Cvičí  se  právě  tak, jak je to v prvé řadě,  ale když pes leží, vůdce za jeho chválení vstane a chvíli (do 1 min.) nade psem stojí.  Pak se sehne, napraví jeho leh a podobně jako prve přes sed odejde dát psíka vyběhat. Cvičí se asi jeden další týden 3 x denně jako prve.                                                                                                                                   3. řada cviků: Je  zase  podobná  a  v  důsledném  ležení  psa  stejná.  Vůdce  ale vstane, nejprve na délku svlečeného vodítka, pak po odložení  vodítka na zem jde vedle psa, aby se jej ale nohou ani nedotkl několik kroků, později 10 a více vpřed, otočí se  a ke psu se vrátí a cvičení zakončí tak, jak už uvedeno. Vůdce se snaží, aby pes vydržel zadaunovaný a ani o kousek nezvedl hlavu. Cvičí se už v místě, které má kolem pohyb lidí, vozidel, ale uvnitř plotu.                                 

 4. řada cviků: Pes  už  má  zalehnout do  daunovací  polohy jen na slovní povel. ¨Ten nyní vůdce zaměňuje s pískáním (dlouhé) ---- Vůdce  se  od  psa  vzdálí, vodítko  nechá  ležet  na  zemi  a  psa obchází v různě velikých kroužcích. Lze už cvičit  i na mírně  frekventované cestě, kde si nesmí všímat opodál jezdících cyklistů, chodících lidí. Nezapomenout za vydrž chválit !                                                                                                                                                           5. řada cviků: Vůdce psa zadaunuje, položí na zem vodítko, chodí kolem psa, překračuje jej, přeskočí jej sounož, vrátí se, 

dupe  vedle psa … (pozor na vzrušení psa i doskokem). Psa  se  nesmí sebenepatrněji dotknout, musí mít jistotu, že se mu nic nestane! Pes se musí dát zadaunovat a vstát i 5 x krátce za sebou. Vždy „radostně“ zakončit! 

                         

6. řada cviků:  Se  psem na vodítku  po  frekventované cestě. Náhle na vhodném místě, kde by pes nevadil, velí vůdce „Daun“.  Pes  musí  ihned  zadaunovat. Vůdce  už  má  dokázat  stát  vedle  psa  asi  4  minuty, aniž se ten hnul. Cvik se zakončí „K noze“  a  jde  se  se  psem proběhnout. Totéž  se  cvičí  na vhodném místě mimo domov, při poměrně rychlé chůzi se  vodítko hbitě zavěsí na větev apod., velí se „Daun“ a vůdce jde dále. Psa vůdce dobře pozoruje, aby zůstal na místě a po chvíli se vrátí a daunujícího psa s povelem „K noze“ zvedne, vezme vodítko a odejde s ním na proběhání.     

7. řada cviků: Na  obojek  psa  se  kromě  vůdcovského  vodítka  připne karabinkou dlouhá cvičitelská šňůra. Po kusu chůze  se  pes  uvolní  s  vodítka  a  nechá  se  probíhat  na  vhodném  místě  na  délku  šňůry, která  je druhým koncem přivázána  na  vůdcovský  řemen. Když  pes  ovětřuje opodál  terén  a  zvedne,  jak  bylo  už  psáno  „orientačně“ hlavu, vůdce  dlouze  zapíská  a  prudce zvedne pravou ruku. Pes by měl zadaunovat a když tak neučiní, vůdce mu to trhnutím za cvičitelskou šňůru „připomene“. Zadaunovat  musí  pes pak i mimo „orientování“, tam kde je. Nemá k vůdci přibíhat. Toto  zadaunování  se  vičí kromě na zapískání i na zvednutí ruky a když je pes na vodítku i na zalícení zbraně.tu a  tam možno ne však přímo a blízko u zadaunovaného psa vystřelit. Musí zůstat ležet „jak přibitý“ Toto se cvičí nejprve doma (bez střelby), pak kdykoliv při pochůzce venku.

                                                                                             8. řada cviků: Pes je vypuštěn volně i ez šňůry, ovšem na vhodně ohraničeném místě. Nejprve jej vůdce zadaunuje na asi  10 m, pak  větší, někdy  přes  příště  i  na  50  m  daleko. Až  zase  mnohem  později se dá pes zadaunovat pískáním zvedáním  ruky  na 100-150 kroků daleko. Vzdálenost  se  prodlužuje  pozvolna podle daných možností. Na poli se to dá vykonat lépe, než  v  lese. Nezapomíná  se  cvičit  zadaunování i na zalícení zbraně, ovšemže asi na vzdálenost dostřelu brokovnice (30 m). Ze cvičebních důvodů nesmí cvičitel být lenivý a musí chodit poměrně dlouho psa z daunu „zvedat“ povelem „K noze“. Jinak  trpí  pevnost zadaunování   a pes se zbytečně rychle na nepatrný vůdcův povel sám zvedne. Přivolávat  si  zadaunovaného  psa připískáním doporučuji v podstatě až krátce před či ještě lépe po zkouškách. V lese kvůli odležení při šoulačce a pak až po „všestrankách“.

 

  9. řada cviků: Výcvik  daunování  za  hnaným zajícem, vyvstávající  pernatou se cvičil jako vrcholný cvik při dostatku drobné  zvěře  naposledy. Když se  procvičí  metodická  řada  zadaunování  tak, jak je zde uvedeno, je možno tyto cviky snad ideálně „utvrdit“ pomocí doslova  vysoko progresivního výcviku se cvičnou udicí (viz. další kapitola). 

Co na to pes: Pes se pokouší nejen při prvních cvičeních, ale  i později vstávat. Vstání  psa  vůdce  zabraňuje nejprve rukama, také neúnavných opakováním povelu „Daun“, pokud  to nestačí, uschová si vůdce a při neposlechnutí psa  vyjme  zpoza  límce  kabátu, zezadu prut a psa zároveň s povelem překvapivě „prodlouženou  rukou“  švihne. Prut  ihned schová a holou rukou psa za zadaunování chválí, hladí. 

Pes si lehá na bok, nastavuje břicho. Již vysvětleno, že  se  tak psík vůdci „vzdává“. Psa   nutno   pohladit  a  citlivě, ale  důrazně  jej  dát  do  správné  daunovací polohy. Za dokonalé a vytrvalé provedení nutno jej chválit. 

Pes při výcviku zdvihá „jen“ hlavu: Pokud má být výcvik dokonalý, nelze připustit, aby si takto „ulevova“. Jsou sice takoví „také cvičitelé“, kteří  říkají, „že na to nezáleží“:  Jenže když jim pes  potom nevydrží odložený, vysvětlují to kdečím, jen ne svou nedůsledností. Pes musí mít hlavu hrdlem a bradou na zemi. Jinak to není správný „daun“. Při každém pozvednutí hlavy jej vůdce má pošimrat, pošvihnout proutkem. A pes, kterému  se  dovolí „očumovat“, kde  co  běží  a leží, nebude v daunu nikdy „pevný“, ale o to vůdci právě jde! Při daunu  se  musí  pes  těšit,  že  bude  brzy  „uvolněn“  a  bude  cvičit  nebo  volně  zase běhat. L… 

Pes zadaunuje jen váhavě, pomalu, „bez chuti“: K  nácviku rychlého zadaunování se vodítko protáhne před povelem pod klenek nohy. Při povelu se za vodítko zatáhne nahoru a psovi  je  prudce tažen obojek k zemi, aniž se vůdce ke psu shýbal. Za rychlé zadaunování se nesmí zapomenout pes chválit. 

Co učinil cvičitel nesprávně: Netrpělivě vykypěl, ztratil  nervy  již  při  prvých  cvicích.  Tím  nad  psem  ztratil kontrolu příliš brzy a  nemůže  pak  záhy zasahovat a napravit již jeho prvé chyby: Podobně jako se oheň uhasí snadno při prvých jiskřičkách, tak je také později těžko  napravovat  nahromaděné psovy chyby. Když pak napomíná vůdce psa od začátku trpělivě, švihne  jej  proutkem, když  to  nejde  jinak, pes  pozná, že  si  nesmí dovolit jednat jinak, než vůdce chce.  Nutno  vydržet   a   překonat  určitý  „krizový moment“, od  kdy  pak  pes  poslouchá. 

Pro  výcvik  daunování, podobně jako nezbytného vyhnutí se vozovce, motorovým vozidlům  neplatí výhrady některých přehnaných ochranářů, že se psem nutno je a jen „mírňoučce“.  Pes  se  musí  prostě  naučit  zadaunovat „jako když kudla zaklapne“. Třeba i se švihnutím  prutu  nebo  použitím  induktoru. Takto  vycvičený  pes  pak  dokáže  zadaunovat na druhé straně vozovky a neskočí  pod  motorové  vozidlo, přijde,  když  si vůdce  nepřeje, aby  proháněl  drůbež  nebo zvěř. Nebude při naháňce přebíhat do neprohoněných lečí, nezkazí hon, když ho důrazným „fuj“ zastaví třeba i jiní myslivci … 

 Povel „daun“ je VETO, kterým  jediným  se dá pes nejdokonaleji zvládnout. Daunování se dá kromě skákání kolem psa, dupáním, také  utužit  boucháním klackem do země vedle psa. Nesmí být při tom nikdy zasažen a zrazen, zato bude pak spolehlivým s poslušným  na tento jedinečný , předůležitý povel. 

Vůdce si zadaunuje psa v vzdálí se tak, že pak na něj nevidí.  Ztratí tak kontrolu psa, nemůže zasáhnout již při prvých snahách  se  zvednout. Přesnost  daunování  musí  být  docilována  krok  po krůčku a proto lze od psa odejít, až když  je  jistota, že pes,  výborný pozorovatel  nekontrolovanou  chvilku  nezneužije. 

Vůdce z pohodlí „šetří své kroky“ a psa si k sobě  ze zadaunování odpískává: Pes  si  po  řadě  cviků  navykne,  že  musí zůstat zadaunován a  celkem  s  nadějí  čeká, že  potom  bude  pochválen,  odveden  a  bude  se   moci proběhat. Kdo mu ten „ceremoniál“ odvedení „zjednoduší“, pozná, že i pes si své zadaunování bude hledět také „zjednodušit“. Pes  nesmí vstát na lecjaké zapískání,  zvolání. Musí  si  navyknout  i  v  tom on na trpělivost, až bude,  a  to  dost  dlouho - odváděn. Nedokonalost tohoto  cvičení  se  pak  nevyplatí  při  výcviku  třeba  odložení.  Pes  nemusí  pak  obstát   při  zkouškách, může  zkazit lovci šanci pro odstřel „životního kusu“ zvěře apod.

Cvičitel si nevšimne a zadaunouje psa blízko mraveniště nebo na „mravenčí stezce“ - Nutno  pomyslet, že  právě  pes  sám  na  toto  pomyslet nemusí a že by mu vydržení v  aunu mravenci  nebo  hmyz  notně  zkomplikovali (ostatně lze  si  to  osobně vyzkoušet). I při nejvyšších všestranných zkouškách byli  hendikepováni  psi, kteří  museli  probíhat  nad  vosím hnízdem nebo „vstali“ odložení „užužšampion“, protože jejich vůdce se nepodíval, kam je odkládá.                        

Kdy to opakovat: Výcvik  daunování je jedním z nejdůležitějších. Proto ho je nutno provádět co nejdokonaleji, k čemu zde  byly  uvedeny  příslušné   nezbytné  metodické  kroky. Daunování  se  od  počátku  cvičí  i  jen  kratičce při každém vypuštění psa k proběhání, tj. nejméně 3x denně, po jednom cviku. Při tom při delší vycházce 3-5x. Daunovat nemusí umět  pes  při  jarních, ale  při  pozdních  i barvářských a dalších, natož při všestranných zkouškách si má vůdce  najít  příležitost, jak  ukázat  rozhodčím,  že pes „ na  hnutí  ruky,  pušky“,  zadaunuje,  byť  k  tomu v seznamu zvláštní disciplina (kromě odložení) není. 

11. Plazení, čili „Daun vpřed“

Proč se to cvičí: Pes se  celkem  nerad, jen z nezbytnosti plazí. Protože bývá někdy nezbytnost psa potrestat, provádí se to prostřednictvím plazení, většinou na vodítku. Pro poslušnost se to vysvětluje tak: Pes musí při výcviku poznat, že musí kromě radostných disciplin vykonat i méně radostné. Nu a při tom musí poznat, že je lépe vykonat hned, než když musí při vyhnutí  se  tomu  pak  provádět  to,  co  je  pro  něj ještě nepříjemnější. Tím může být právě plazení, které není přímým fyzickým trestem. Musí být však provedeno bezprostředně, ne a ni o chvilku později po chybném výkonu.   

Co je k tomu zapotřebí: Obojek, případně ostnáč, vůdcovské vodítko.       

Kdy se to už může cvičit: Když pes ovládá daunování jak  cvičené  metodickým  postupem,  tak  při výcviku „udicí“. 

Výcvik:  Vůdce  má  psa  na  vodítku,  prochází se  s  ním.  Zastaví  se  s povelem „Daun“. Pes má poslechnout. Kdyby poslechl liknavěji,  je  vhodné cvičit  plazení. Vůdce předstoupí před psa, táhne za jinak poněkud prodloužené vodítko kupředu a dolů a  psu  hrozí  proutkem, aby  nevstával. Dává  mu  povel „Daun-Vpřed“  a  silně táhne dopředu. Pes, aby vyhověl se  obvykle  záhy  na  to  plazí,  když  nesmí  vstávat.  Případně  si  dá  vůdce  vodítko pod klenek boty, aby pes nevstával. Psu (ohaři, slídiči)  je  to  nepříjemné,  ale  nakonec  prokáže  správným  provedením podřízenost vůdci. Cvik přispívá nad jiné k poslušnosti psa. Musí být ovšem vystřídán volným proběhání.      

Co na to pes: Pes  zůstává  ležet , překvapen, protože tento povel nepoznal - vůdce předchází a velí „k noze!-daun-vpřed“ a ještě silněji táhne psa vpřed a dbá, aby nevstával, až se přeci začne plazit.                               Pes povolně plazí vpřed: Bylo  docíleno to, co třeba. Plazení vůdce ukončí „k noze“ a psa se jde nechat proběhnout. 

Co učinil cvičitel nesprávně: Trestá  psa  při  sebemenší příležitosti  plazením. Psa si tak silně zradí vodítkem, protože  s  tím  si  pes  spojuje  trest. Ztratí  chuť  k výcviku  a další práci, což využívali cvičitelé silně temperamentních ohařů, kteří rádi štvali zajíce. Pes se může začít schovávat před vůdcem, pokud ten neznal míru tohoto trestu.     

Vůdce se psem plazení nezkusil: Pokud nemusel, tedy dobře: Například při výcviku nízkoběhých norníků, barvářů 

Kdy to opakovat: Již prvé „cvičení“ má být užito jako trest například psa, který nechce daunovat … Ohař obvykle po návratu  z  prohnání  zajíce, srnčího  býval nucen plazit se kolem zaječího, srnčího lože u koroptvího dýchánku, odkud vyrazil hejnko koroptví. Výsledek býval  dost často pochybný. Přesto, že se „ udicí“ dá poslušnost loveckého psa lépe ovlivnit, uvádím plazení pro úplnost i co reminiscenci.

12 Daun a další pomocí „cvičné udice“

Proč se tak cvičí:  Protože  se  tak dá při nedostatku zvěře nacvičit jak poslušnost před zvěří, daunování, tak základy aportu. 

O co jde: Pes, jako šelma má vrozený pud nosem najít zvěř, pokusit se ji chytiti na viděnou i po pronásledování a případně ji dát, přinést vůdci své smečky.                                                                                                                          

Myslivec však potřebuje takového psa, kterého dokáže svým vlivem usměrnit k nacházení, hledáním a vystavováním, slíděním, případně naháněním, dále k dohledání zvěře (myslí se drobné) a k jejímu spolehlivému přinesení. Jinou věcí je dosled po pobarvené stopě.                                                                                                                                                       

Pokud bylo dosti drobné zvěře, zvláště zajíců, cvičilo se to vše dosti snadno v poli, kde se na ně přišlo. Pes se nacvičil daunovat a zadaunoval se pak před zajícem na dlouhé šňůře, pokud zajíce prohnal, poslušnost se mu zdůraznila např. plazením. Ostatně když prohnal v dobře zazvěřené honitbě druhého, třetího zajíce, poznal sám, že to nemá smysl a většinou od štvaní upustil. Dosti častým cvičením v zazvěřené honitbě byl pes záhy poslušný, říkalo se „jankoštěrý“ a zajícům po vystavení „salutoval“. Nu a výcvik přinášení byl po „domáckých základech“ většinou snadný. Tu a tam se při výcviku zajíc zastřelil a pes moc brzy poznal, že za jeho přinesení bude vydatně chválen. 

„Doby se mění a my v nich také“, říká již latinské přísloví: Zajíců je skoro jako šafránu, koroptví ještě méně, ale lovecký pes má být co do poslušnosti vycvičen „jako dříve“. Ale jak na to ?                                                                                    

Výcvik psa se může dít necháním ho, až náhodně na leccos přijde třeba při jiném, už vycvičeném psu. Dále se dá cvičit hrou. Nebo tuhým systematickým výcvikem. (tak nutno někdy postupovat  u psů zanedbaných).                    

Výcvik poslušnosti psa pomocí cvičné udice spojuje hrou vzbuzené pudové vlastnosti s utvrzením systematickým výcvikem. Cvičíme s ní doma, na zahrádce, na dvorku nebo na palouku v lese, v přírodě. Pes si kromě výcviku neplaní potřebu pohybu, skoků, obratnosti. 

Kdy už tak můžeme začít cvičit? Zatím jen vzbuzovat zájem, hravost u nejmladšího štěněte, skutečně ještě u feny v psinci. Přechod do období prvního - před jarními zkouškami - je nenáhlý. Mnoho poslušnosti není třeba. Pes, který pozná, že si vůdce bude s ním hrát s tím „balíčkem - atrapou“ na udici, k němu rád přijde. Nu a to právě pro jarní zkoušky potřebujeme od ohařů po jezevčíky.                                                                                                                         

Pak se pro podzimní zkoušky cvičí ponenáhlu zadaunování. Pes musí poznat, i když mu nezbytnost zadaunování byla připomenuta případně i švihnutím proutku, že si bude zase znovu a dále hrát. Pokud atrapu chytí, musí poznat, že se zase po korektním sednutí a vydání na „pust“ bude zase chvíli znovu“hrát“. Nu a pomocí udice lze nahradit i hodně starému psu pohyb a nemusí se ním tak daleko na vycházku, pokud se udrží jeho zájem o ni. Výcvik s udicí může probíhat při nácviku všech ostatních disciplin, které pes prodělává výcvik na VZ. 

Co k tomu potřebujeme: Lískový, vrbový nebo jiný rovný prut, asi 1,5 - 2 m dlouhý, raději si přineseme domů 3-4, protože někdy při výcviku o nějaký můžeme přijít. Provázek, lépe šňůrku, asi také půldruhého metru dlouhou, jakož i „atrapu: Tou může být zpočátku balíček - smotek z vysloužilých punčocháčů, asi jako dvě pěstě veliký. Do něj se vloží alespoň kousek kůže (ze zajíce nebo pacička), - pachový „signál“ později se na šňůrku udice zavěší vycpanina králíka, zajíce, případně stažený , textilem vycpaný bažant.                                                               

Proutek k podpoře výcviku psa. Obojek, ostnáč, vůdcovské vodítko, dlouhá výcviková šňůra. Píšťalka, pamlsky jako odměny. 

Jak to vůdce cvičí s mladým psem - štěnětem. Zajisté, že hravě. Štěně projevuje zájem o to, co se pohybuje a uniká mu. Pronásleduje to. Hra však musí mít svou míru. - štěně se občas nechá do „balíčku“ zakousnout, nutno se k němu sehnou, rukou je tlačit na záď, aby sedlo a hmatem přes čenich a tlakem do pysků mu pomoci, aby „kořist“ vypustilo za povelu „pusť“ . Udici nutno po „cvičení“ uschovat na štěněti nepřístupném místě. Aby jinak neroztrhalo smotek, nestala se mu pomůcka příliš všední. 

Jak pokračovat s dospívajícím psem: Fenečka nebo psík vyspívá, chodí s vůdcem na vycházky, a po prvním vyběhnutí a vyprašení se s vyždímáním rzi psíku můžeme před další vycházkou, jindy po ní zařadit proběhávku za smotkem, balíčkem na udici. Zpočátku vždy na zahrádce, dvorku a také zpočátku na dlouhém vodítku, cvičné šňůře psík běhá a „kořístí“. Snažíme se, aby ji nechytil. 

Protože v té době již psík dostává lekce zadaunování, ozve se najednou vůdcovo dlouhé zapískání, trhnutí a vodítko, kterému ani nemusí napomáhat ostnatý obojek a pes by měl zadaunovat. Pokud to jaksi hned nechce pochopit, připomene se mu povel švihnutím proutku, který se uschovává zasunutý za límcem saka nebo košile (psi jsou výborní pozorovatelé a vidět prut v ruce, mohlo by to rušit celou „hru“. Totiž smotek na udici při tom zůstává před psíkem ležet na zemi a on se na něj při svém zadaunování nesmí vrhnout. Za to jej - kontrastně- vůdce chválí a v pronásledování bude pokračovat až jej za zadaunování vydatně pochválí. Na chycení smotku nebo občas záměnou už taky vycpaniny králíka apod. , zatím, dokud psíka nezačně po zvládnutí zadaunování cvičit v aportování, není třeba klást důraz. Zato tím více se mu „vyskakuje“ do vzduchu, zastavuje se, když je to možné, aby před jeho zuby „uskočil“, dokáže také při prudkém obratu psíka zasáhnout. ¨To podle letory, temperamentu psíka, většinou jej to ještě více rozvášní, aby cviční smotek nebo vycpaninu tím úporněji pronásledoval.  

Jak při udici nacvičovat aport: Byla už zmínka, že při veškerém rozvášnění zůstává  pes v ruce cvičitele, i když obvykle po několika prvních pronásledováních nemusí už být upoutaný na vodítku nebo na cvičební šňůře ( s  tou opatrně, aby se cvičitel zamotáním do ní „nespoutal“). Nu a  když už pes dokonale daunuje, přirozeně že taky na povel (dlouhé zapísknutí, scvaknutí podpatkům,, ukázání ukazovákem pravičky - sedá, nechá se chytit smotek nebo atrapu s povelem „přines“ nebo „aport“ a za sedu se mu, většinou za pomoci hmatu přes mordu a stisku na pysky s povelem „pust“ jeho kořist odejme. A tak se psíkovi s jeho radostným proběháním za „náhražkou zajíce“, kterého by na poli beztak nechytil, vštěpují dvě vlastnosti - zadaunování, jakož i když už „chytil“ základy aportu a pak odložené zvěře (proč i v řádech „pohozené“), po vlečkách, bude psáno dále … 

Jak v tom přejít na výcvik v poli? Ohaře i slídiče, ba i ostatní plemena nechává cvičitel občas hledat ( a ohaře vystavovat) a slídit v poli. --- Při tom se cvičí zadaunování jak na hlasitý povel (dlouhé zapískání, příp. na „hráškovou“ píšťalu), tak na zvednutí či zalícení zbraní. Na psa cvičitel obvykle již nedosáhne švihnutím proutku, ale může mít v kapce sáček s pískem a jeho hozením po psu dát „upomenutí“. Jinak nutno psa připnou na vodítko a u lože zajíce, kterého prohnal,  „zopakovat“  cviky včetně „plazení“, čili „daun vpřed“.                                                                        

Podobně jako doma při „udici“. Udici brát s sebou do pole nebo do lesa nebývá dost ´účinné, když se cvičí přinášení, smotek odvázat a psu ho nechat hledat podobně jako vycpaninu. Není snad nutno zkušeným kynologům připomínat, že „hrou na hledání ztracené“ se u psa úžasně zkvalitní přinášení. Na improvizované udici lze pak také táhnout vlečku třeba s králíkem, mimo stopu kladeče, pokud pes po ní někdy jde příliš překotně, aby musel lépe „vyšívat“ háky apod. 

Co na to pes: Psík se někdy zpočátku smotku bojí. Jeho důvěru, zvídavost nutno získat „potrháváním“ smotkem v před, do stran. Pak jej nechat krátce pronásledovat, dovolit „chytit“, za vydání chválit. --- Příliš zpočátku bázlivé psy lez takto snadno „povzbudit“, což by se třeba jinak nepodařilo. Pokud pronásledující psík při tom hlásí, vydává, za to jej chválíme. Ovšem nejvíce záleží na tom, aby byl hlasitý na stopě.                                              

V rozvášnění psa je nutno poznat míru. Pes se nesmí alespoň zpočátku příliš „usatonit“. Výcvik má skončit zadaunováním s vydatnou pochvalou a pes má vydržet daunovat i po tu chvílí, co cvičitel smotá šňůrku udice, k ním přibere smotek nebo atrapu a jde to uložit, někam třeba zavěsit.                                                    

Pokud by se cvičení s udicí příliš přehnalo, mohl by psík ztratit zájem. Tomu nutno zabránit právě připomenutou mírou cvičení a dát psíkovi ponecháním udice na zahrádce na stromě apod., přechod do chůze, pár uklidňujících cviků na šňůře (sedni, daun), až ho nechat poté v jeho psinci nebo boudě odpočinout.                                                                   

Pes mladý i dospělý považuje brzy běhání za smotkem nebo atrapou na udici za proměnu jeho klidného odpočívání v boudě a za odměnu, když zvládá cviky poslušnosti, které nemůže právě jít jeho vůdce cvičit do pole apod. 

Co se nám nepodařilo a proč? Štěně méně temperamentní letory by se mohlo přehnaným cvičením i zradit. Pak nutno den - dva cvičení vynechat. Lze vzbudit zájem také pomocí druhého psa. Ovšem jeden z nich by měl být uvázaný na vodítku u stromku, plotu apod. (měla by se u nás už dodávat pro takový výcvik řetízková, asi 1,2 m dlouhá vodítka, obšitá kůží, aby se pes na koženém neosvobodit překousáním). Cvičit dva psy najednou nevede vždy a každému k dobrému: Oběma nelze věnovat pozornost, naučí se tak „nadháněti si kořist“, využívat cvičitelovy nedokonalé pozornosti. Pokud se navodí slabému, málo temperamentnímu psu „srážka“ se smotkem, může se také zradit. To se může stát jen velice zřídka, kdyby byl smotek příliš tuhý, podobně jako by se mohl zradit „rukou“, či vlastně prutem v ním, kdyby se příliš zdůraznila nutnost na povel ihned sednout nebo zadaunovat. Ovšemže nelze tu ustupovat a netrvat na okamžitém zadaunování, perfektním sedu a vydání. K tomu se však musí dojí postupně, jak je to popsáno v příslušné kapitole této knihy. Nepodařit se tedy může jen to, co jako cvičitel - vůdce psa zanedbá. 

Jak dlouho se to cvičí? Cvičí se od štěněcího věku, tehdy jen občas, jednou za týden, za 2-3 dny, krátké „hraní“. Později možno cvičit každodenně, jednou za den, ale třeba i ráno, když se psík „vyprášil“, několik koleček, pochvalu a psa do psince, pak odpoledne déle. Nezapomíná se točení do jedné i druhé strany: Běhání za udicí posiluje psíkovi svaly a pohyb by  neměl být jen jednostranný. Výcvik a proběhání loveckého psa za udicí není žádnou disciplinou zkoušek: Napomáhá výborně i u velice temperamentních plemen k poslušnosti, která se pak v poli, lese „jakoby našla“. Umožňuje, vedle projížděk s vůdcem za jízdním kolem či mopedem dávat psovi pudově  danou potřebu pohybu i prohánění zvěře. A to i tehdy, kdy s ním vůdce ven vyjít nemůže. A pes je při tom stále cvičen. 

Odstranění nectností: (drůbež atd.)

Proč se to cvičí: Mladý pes, kterého máme v psinci nebo  i v bytě se vyvíjí a v něm se probouzejí různé vrozené, pudové způsoby chování, které s nám nehodí, které škodí nejen nám, ale i jemu. To všechno je nutno usměrnit výcvikem, některé převést v žádoucí chování, některé „nezpůsoby“ odstranit.                                    

První z „mladistvích nectností psa“ je naskakování, skákání na vůdce i na členy rodiny i na cizí osoby. Pes se také s nimi „přátelsky“ zdraví, vítá je. Další velice nepříjemnou a nebezpečnou vlastností projevující se u některých zvláště temperamentních rodin některých plemen loveckých psů je hnaní se za pohybujícím se cyklistou, motocyklistou, automobilem. A ještě problematičtější je psova pudová vlastnost a snaha prohnat domácí drůbež a chytit ji. Mají společný, dědičný kořen - společenský a lovecký pud. Pes za něj nemůže, je projevem zdědění zdravého pudu a cvičitel vůdce je musí svým snažením zvládnout. 

Co je k tomu zapotřebí: Vždy obojek, vůdcovské vodítko, k druhé a třetí otázce obvykle ostnáč, dlouhá, pevná cvičební šňůra s karabinkou, píšťala, klíčky, písek v pytlíku,prak. Také jízdní kolo, motorka, auto. 

Kdy se to už může cvičit: Naskakování se odnaučuje už od přijetí psíka v rodině, když přijde ochotně na zavolání k vůdci nebo k členům rodiny. „Štvavě nectnosti“ se musejí odstraňovat tehdy, jakmile se pes vodí na delší vycházky, kde se zmíněné podněty vyskytují. 

NASKAKOVÁNÍ 

Výcvik: Jak spatří pes, který je doma v bytě nebo v psinci první osobu, jež ho přijde po jeho odpočinku „navštívit (a vyvede jej na „výpraš“ ven“, přiběhne, ovětřuje si ji  a vyskočí, aby mu olízl obličej, dotkl se jeho úst svým čenichem. Je to normální psí pozdrav. Činí to i vůči ostatním přátelským osobám. Jediným řešením je, aby příchozí psa uchopil za kůži na krku (než má obojek - pak za ten) a pevně jej držel stranou, pohladil jej, chválil. Vůdce mu v psinci nebo v bytě ihned připne, přetáhne obojek a na vodítku jej vyvede ven. (také proto, aby se pes „z radosti“ nepomočil). Pes má být převeden na zdravení v sedu, kdy je mu  v bytě i psinci dán obojek, kdy je za sed i ostatními osobami chválen, pohlazen. Pokud nasakuje k starší pes na osoby, děti, které je třeba poučit, že to nesmějí trpět, nutno mu měkkou obuví přišlápnout prsty zadních běhů, aby na nikoho neskákal. To psíkovi musejí dělat důsledně i. Posléze je možno převést toto sednutí na lehnutí - daun, jehož výcvik to značně usnadní. Příchozí mají vůči psovi udělat pohrožením ukazovákem, pak zvednutí ruky a psa za poslechnutí pochválit a teprve pak jej pěkně ležícího pohladit. 

Co na to pes: Bude dost překvapen. Když jej však při skoku chytne poučená osoba nebo vůdce za krk či obojek, s mírností, ale důrazně jej posadí, načež jej pohladí, později jen „ústně“ pochválí, přijme to za projev přízně, náhrad jeho „vítacího ceremoniálu“. Pokud se nepoučitelnému psíkovi musejí přišlápnout tlapky. Bude kolem osob poskakovat v uctivé vzdálenosti, aby se to neopakovalo. Když pokročí výcvik psíka na sed a daun, za které bude pochválen, rád bude tak vítat příchozí, kteří jej nesmějí zapomenout pochválit. 

Co učinil cvičitel nesprávně: Naskakování bude odnaučovat jen vůdce sám. Psík bude skákat na ostatní osoby dál. Je možno očekávat stížnosti, výjimečně i soudní řízení kvůli náhradě poškozených oděvů, „vyděšení dítěte“ … Nestojí to za to. Pes se musí chovat, způsobně vůči všem a tak v odnaučení nezpůsobu musejí pomoci příslušníci rodiny a poučené osoby mimo rodinu. Jinak takový „milý pes“ může svou rodinu notně společensky znemožnit. Nelze ho leckam pak brát se sebou. Při myslivosti, lovu není na takové jeho laskání čas.  Vůdce i ostatní odvrací psíkovo naskakování voláním „fuj“ anebo šviháním prutu, plácnutím rukou. Pes si vztáhne trest ku svému vítání vracejícího se vůdce, členů rodiny. Ztratí k nim důvěru, je zrazen jejich rukou. Přirozená, nelíčená radost ze shledání bude ta tam: Z čeho pak má mít pes v rodině, „jeho smečce“, vůbec radost? ---- Přišlápnutí tlapky provede vůdce nebo jiná osoba na tvrdé půdě tvrdou botou, bez citu: Je tak možno psíkovi poranit tlapky, což jej déle bolí, případně to nutno i ošetřit, což stojí také peníze. Kromě přehnaného „zrazení psa“ mu bylo zbytečně ublíženo. 

Kdy to opakovat: Mladého psa lze tomu odnaučit opakováním během týdne, dvou, pokud jednají v rodině všichni tak, jak je tu popsáno. Kdyby se i někdy příště psík „neudržel“, nutno to zopakovat a chválit jej jen za „korektní“ sed nebo zadaunování.

 Při zkouškách psů se toto nezkouší, totiž se to nesmí vůbec vyskytnou - leda zcela výjimečně dovolí, přitáhne si, vůdce psa k „naskočení“ poplácává jej, když splnil s končil obtížnou disciplinu (přinesl lišku z vlečky, dokončil hlášením barvu) nebo i v praxi přes obtíže dosledoval kus zvěře. Ale to už většinou mimo okruh „čumilů“, aby se nezesměšnil. 

PROHÁNĚNÍ VOZIDEL, ŠTVANÍ A CHYCENÍ DOMÁCÍ DRŮBEŽE 

Kdy se to už může cvičit: Nutno se tím zabývat jakmile se chodí s psíkem na vycházky, je cvičen v přivolání, vodění na řemeni, sedu, daunování. Mělo by to být dříve, než jej zpražila srážka s motorovým vozidlem. 

ŠTVANÍ VOZIDEL: 

Lekce: Se psem, který má sklon štvát ses za okolo jedoucím jízdním kolem, motorovými vozidly, připnutým na vodítku se jde na nějakou polní nebo lesní, málo frekventovanou cestu. Je si nutno pozvat rozumného a zručného cyklistu nebo motorkáře, který bude vůdce se psem předjíždět. Budou mít v ruce hrst středně hrubého psíku a na psíka, který se za vozidlem vrhne, hodí hrst písku. Je ještě lépe, když jezdec spojí míjení se zatroubením. Psa toto míjení, případně opakované, dost vyleká. Vůdce jej vydatně chválí a uklidňuje. 

Lekce: Protože ne každý pesprojevuje snahu štvát se za okolo jedoucími vozidly, přesto by měl každý pes znát nebezpečí vozidel na vozovce preventivně pocítěním jakési „cvičné bolesti“. Vůdce tedy přechází vozovku těsně před kolem jedoucím autem nebo i jen jízdním kolem. Psa vede na vodítku. Z auto hodí pomocník na psa hrst písku, chřestící řetízek, klíčky nebo psa švihne prutem. Vůdce předtím liknavě jdoucího psa uklidňuje a opakuje povel „k noze“. 

Lekce: U psů vůči vozidlům  silně agresivním je nutno takové cvičení rozšířit. Pes je opatřen ostnáčem, případně připnut na 3-4 m dlouhou výcvikovou šňůru. Před příjezdem vozidla se pes uvolní na tuto šňůru, pevně ovšem drženou a je poměrně volný. Rozběhne se obvykle za vozidlem. Ve chvíli, když je blízko vozidla, musí zaznět prudké zapískání vůdcovo a  pes „naběhne“ do napnuté šňůry, ucítí na krku ostnáč. Navíc má dostat z auta zásah kaménky anebo i švihnutí prutem. Vůdce si psa přivolá, (aniž přitom pocítil ostnáč),pochválí a pohladí jej, že k němu přišel. 

Co na to pes: Pes zasažený hrstí kamínků bude vylekaný, zakňučí a bude hledat útočiště a ochranu u svého vůdce, který jej za přijití chválí, hladí. (ostatně pes na dlouhé šňůře ani nikam nemůže utéci). --- Při častějších chůzích při frekventovaných vozovkách lze psa nacvičit na povel „auto“ aby pes šel ihned z vozovky na okraj, nejen k vůdcově noze, ale  až na krajnici, aby tu případně zadaunoval. Také má pes pak umět na tentýž povel (je tu pro něj nebezpečí) sejít mimo železniční trať. 

Co učinil cvičitel nesprávně: Dovolil, aby na psa vozidlo (i jízdní kolo) najelo nebo aby se pes dostal před vozidlo, které by jej srazilo, případně přejelo: Pes je poraněn, případně zhmožděn. Všechno cvičení je nutno přerušit. Pes bude po zotavení před vozidly prchat a bát se jich. Je nežádoucí, aby si vozidel nevšímal. Zvláště nervově labilní psy je pak nutno trpělivě a opatrně navykat například na přepravu vozidly hromadné dopravy nebo i převoz automobilem. 

Ve vozidlech hromadné dopravy (ale i v automobilu) má pes klidně ležet na podlaze s nasazeným náhubkem (košíkem) a nekoukal, natož se vzrušovat a vyskočit oknem při spatření třeba kočky. Určité předpisy žádají, aby byl pes v automobilu uvázán nakrátko, aby nemohl způsobit havárii.                                                                                         

Lovecký pes se musí nacvičit zadaunování a  až pak dání mu povelu k nastoupení do automobilu, kterým se obvykle moc rád vozí. Jinak totiž může naskočit ze své náruživosti do cizího automobilu a zlý člověk jej odveze, ukradne, nebo ho někde daleko pak vyhodí. 

Kdy to opakovat: Podle temperamentu psa stačí některé „poučení“ nadosmrti, jindy pes přestane prohánět  vozidla až po více důrazných odnaučovacích lekcích. Vození ve vozidlech se pes obvykle naučí brzy a nebude pak dělat potíže. 

ŠTVANÍ A STŘEŽENÍ DOMÁCÍ DRŮBEŽE 

lekce: Vůdce jde se psem na vodítku tudy, kde mají drůbež, zvláště se k odnaučení hodí popelící se slepice, protože se po vyplašení třepotají. Je předně třeba, aby se některá slepice po vyplašení vůdcem hodně lekla, kdákala a utíkala i odlétala. Pes je připjat na vodítku a pokud se, naučen vodění, chová způsobně, vůdce jej chválí, pohladí. Je výhodné toto i příště opakovat, ale psa nepouštět volně.  

2. lekce: Když přijde vůdce se psem k domácí drůbeži, rozběhne se k ní. Pes, byť se vzrušil, polekal se , nesmí vyrazit za odletujícím slepicemi, většími kuřaty, kachnami. Pes, který je hodně temperamentní by nalítl do oblečeného mu ostnáče. Vyrážení za domácí drůbeží se psu zakazuje ostrým povelem „fuj“. 

3. lekce: (Cvičí se později, kdy už je pes naučen volnému sledování při noze,  většinou nejprve na dlouhé cvičební šňůře, aby ho bylo možno při vyražení včas strhnout). …. 

4.lekce: Cvičí se na prve zmíněné dlouhé šňůře, kterou nutno nechat vyrážejícího psa „naběhnout do ostnáče“, než se k drůbeži dostal. Kromě toho se pes zasáhne hrstí písku nebo chřestivým řetízkem. Pes, k je nacvičen odložení se odloží na dvorku s drůbeží, pro jistotu na kůží obšitém řetízku, dobře zakotveném. Nenápadně se sleduje a v případě nutnosti vůdce zasáhne pískem, prakem apod. Pes musí být za klid vydatně chválen. 

Co na to pes: Pro psa, který přijde k drůbeži poprvé je to něco moc zajímavého. Vzbuzuje to  jeho pozornost a pohyb, útěk drůbeže vyvolává jeho lovecký , chytací pud. Tuto snahu je tu nutno potlačit, případně ostnáčem nebo i „naběhnutím do ostnáče“, když neodolal a vyrazil, ač je povely nabádán ke klidu. Později mu má povinnost nevyrážet připomínat  pouhé zatažení za vodítko a povel „K noze“.                                                              

Za uposlechnutí nutno psa vydatně chválit, pohladit. Nutno předpokládat psovy reakce, když se vůdce s ním blíží tam, kde se drůbež vyskytuje. Pokud vůdce udrží psa před drůbeží při volném běhání, nepřipnutého na vodítko, je úkol splněn. 

Co učinil cvičitel nesprávně: Ponechal psa bez dohledu a ten prohnal, dokonce chytil nějaký kus drůbeže: Pes si rozvine chuť k chytání tehdy, když nemá. Bude s ním hodně práce, než se usměrní ke klidu u domácí drůbeže. Když vnikne na cizí dvůr a tam udělá škodu, bude to stát i dost peněz. Pes puštěný a ponechaný bez dohledu chytí a vůdci s radostí přinese kuře, slepici. Vůdce se musí okamžitě začít přetvařovat: Odebere od psa chycený kus, pokud je zdravý jej vypustí, zhaslou drůbež případně zaplatí nebo i předá majiteli. Psa za přinesení však nechválí. Připne ho na vodítko a odvede do psince nebo domů. Na psa za to nelze křičet, bít jej, nesmí mu kus omlátit o hlavu apod. Pes si to totiž nedovede srovnat „ v hlavě“, že když pak bude cvičen bude i chválen za přinášení pernaté zvěře. Škoda si psa takto zradit. 

Poznámka pro případ, že pes při vycházce i s členy rodiny někde „uoví“ slepici apod. Majitel má mít drůbež uzavřenou, oplocenou na svém dvorku, zahradě. Tam nemá pes vniknout, má být dobře zavřeno. Pokud pes chytne drůbež jež je na honebním nebo nehonebním pozemku,mimo chovatelům dvorek, zahradu, není třeba majiteli drůbeže, pokud ji od snad právě nepronásledoval a nezaháněl domů, nic hradit. Drůbež i neživá je však jeho majetkem, nelze si ji vzít. Vymáhání vysoké náhrady za údajně „chovné kusy“ takto psem při pochůzce či vycházce i členů rodiny mimo chovatelovu plochu chycené není radno ukvapeně platit, ale věc předat pojišťovně, jež jak pojištěného myslivce, tak poškozeného poučí. 

Kdy to opakovat: Opakování závisí jedině na příležitostech, kdy se pes dostane k drůbeži. Beztak jsou slepice leckde málo chovány na dvorku a při něm. Jeden cvik netrvá déle než čtvrthodinku. Opakovat nutno podle temperamentu psa, kterého vůdce má, pokud možno pak 3-5x. 

Seznámení se s vodou, plavání

Proč se to cvičí: Lovecký pes nemá mít nedůvěru k vodě. Má se naučit plavat, pokud není vrozeně náruživý vodař a má se dovědět, že i ve vodách, v rákosinách je zvěř. 

Co je k tomu zapotřebí: V létě rybník nebo tichá zátoka, rameno řeky, přehrady, kde je mělčina. Místo se sítinou, rákosím.  

Kdy se to už může cvičit: Zásadně nelze už věřit pověře, že „štěně do prvého roka nesmí do vody“. Je třeba vědět, že štěně, které se namočilo, musí mít záhy po tom vysušenou srst zejména na hřbetě. To však platí i pro dospělé psy, kteří jsou citliví k nachlazení ledvin při delším nevysušení srsti na hřbetě. Na to nutno vždy pak myslit  a nechat psa nejen dokonale vytřepat, případně mu nejen tam srst vytřít od vlhkosti. K výcviku štěněte lze využít jen pěkných, slunečních  dní, kdy se s ním jde i vůdce sám vykoupat. 

Výcvik: 

(postupný) cvik: Vůdce jde pomalu se psem na vodítku u vody, v plavkách do mělčiny, až se pes namočí po břicho. Musí při tom chodit po pevném dně. Vůdce psa vydatně chválí, hladí. Zase se vrátí se psem z vody ven. Psa nechá vydatně proběhat, prochází  se s ním na břehu. 

Cvik: Podobně jako prve, psovi se však odejme obojek. Vůdce jde znovu tak daleko do vody a zavolá tam k sobě psa. Psa, který k němu přišel, chválí a hladí. Z vody oba vyjdou a pes se nechá dostatečně proběhat. 

Cvik: Opět se postupuje stejně a přivolá se pes, ale vůdce mezitím postoupil dále, do větší hloubky, kam za ním už musí pes kousek plavat. Tato vzdálenost nemá být delší pěti metrů. Příště se prodlouží až na 20-30 metrů. Jiná možnost: Když má kamarád myslivec staršího, dobře plovoucího psa, cvičí spolu a mladého psa“ strhne“ v snaze plovat, třeba spolu ve vodě doslova „řádí“, zvláště když se nechává starší pes přinášet dřevěný kozlík s perutěmi kachny. Mladý pes s ním rád v běhání do vody soutěží. Obvykle lze už začít cvičit přinášení z vody, ale vždy s korektním předáním kozlíku i zvěře ze sedu dost daleko od břehu. 

Co na to pes: Pokud psík nemusí plavat: Půjde důvěřivě za vůdcem, i když mu voda k jeho překvapení ochladí na teplotu citlivé břicho. Bude vůdci důvěřovat, proto prvé navyknutí nelze přehánět … Kdyby psík vběhl nic netuše do hloubky. Poleká se, začne cákat běhy. Je mu nutno předně pomoci na mělčinu, kde si bude jistý. Příště psík lákán i do mírné hloubky bude většinou, pudově k tomu nadán, plavat. Pokud bude cákat, „šlapat vodu“ na místě, nutno mu chycením za kůži krku pomoci. Snaha být u vůdce, který se také netopí ho povede k plavání. 

Co učinil cvičitel nesprávně: Zanedbal horké sluneční dny a musí pak začít cvičit za chladnějšího období: pes neprojeví radost jít do vody a bude se raději choulit, běhat po břehu. Sám vůdce tehdy sotva ukáže psovi osobně, jak i on jde rád do vody.                                                                                         

Nejde na mělčinu a tahá psa hned do hloubky: Psa to nemile překvapí, nepozná, že bude později muset také hledat v mělkých rákosinách, nenabude brzy dost důvěry. ---Cvičitel nebo i jiné osoby jdou se psíkem cvičit hned do proudící vody, do rybníka, kde jsou velké vlny. I toto podlomí důvěru psíka k práci ve vodě, zradí ho to a bude se bránit jít příště i do mělčin. Mladého psa hodí do hloubky z loďky, břehu, mostu: Zradí si tím obvykle psa. Cvičitel nechá toho psa, který se dostal  do hloubky „hrabat“, aniž plaval vpřed: Pes se tak dostává do úzkosti z utopení: Vůdce musí rychle připlavat ke psu, chytit jej za kůži na krku a táhnout ho vpřed. Když se zadní běhy dostanou výše, „zaberou vpřed“ a pes takto většinou už dokáže plavat. Proto nutno psa učit plavat od mělčiny. 

Kdy to opakovat: Obvykle je pro to od konce května vhodné počasí, jež trvá do září. Když je možno, jde se pak s mladým psem k rybníčkům, zátokám, kde se vyskytnou mladé kachny.  Když před psem vzlétnou, bude „vědět“, proč jít do vody.

Volné sledování, bez vodítka

Proč se to cvičí: Pro některé lovecké příležitosti a i pro jeho „pocvičení“, jež on bere jako hru. I pro dobu, kdy nabude roky svého věku naprostou poslušnost, m á se naučit pes chodit se svým vůdcem nepřipnutý na vodítko. Toto sledování se užívá v honitbě při šoulačce a také se to při zkouškách vyššího typu zkouší. Při volném sledování vůdce musí jít pes obdobně jako na vodítku (řemeni) při vůdcově holeni (malí psi při kotníku), nebo nepatrně za vůdcem. Pes nesmí ani předbíhat, ani se loudat, odbíhat od vůdcovy cesty. 

Co je k tomu zapotřebí: Nejprve a pak zase kožený nebo řetízkový obojek, vůdcovské vodítko, chřestící svazek klíčků, sáček písku, zpočátku nefrekventovaná cesta v lese, parku, poli. 

Kdy se to už může cvičit: Mohlo by se to cvičit záhy potom, kdy byl nacvičen výcvik přivolání, sednutí a vodění na vodítku. Jenže tak, jak pokračuje výcvik většiny plemen loveckého psa po předvedení na jarních zkouškách pro zkoušky podzimní nebo pro prostou barvářskou práci, nechává se to až po nich. Pro lesní a všestranné zkoušky, kde se zkouší šoulačka s odložením musí být volné sledování zvládnuto. 

Výcvik: 

První cviky: Po klidné cestě u lesa ap. Se provádí běžné cviky vodění na vůdcovském vodítku krokem, klusem a během s obraty do stran i čelem vzad na asi 100 m úseku. S povelem „k noze“ se vůdce zastaví. Odepne psa s vodítka a s opakováním tohoto povelu vykročí vpřed. Již „nepřipnutý“  pes by měl jít za vůdcem jaksi „ze setrvačnosti“ dále. Vůdce zkusí, zda tak dokáže učinit obraty a kousek se i rozkluše. Když to pes pochopil, vůdce s povelem „k noze“ zůstane stát. Sedícího psa opět připne na vodítko a vydatně jej chválí, odmění pamlskem. Odejdou na místo, kde se může pes vyběhat. 

Druhý cvik: Opakuje se zase tom, co už bylo popsáno. Pes se po chvilce vypustí k proběhnutí a za chvíli se přivolá. V sedu jej vůdce nechá nepřipnutého asi minutu sedět. Poté na nový povel „ k noze“ jde vpřed asi 20 m, jako se psem na vodítku udělá vlevo, pak zase vpravo v bok. Posléze ujde s takto neuvázaným psem úsek 300 m. 

Třetí cvik: začíná se jako při předchozích cvicích. S povelem „k noze“ jde vůdce s nepřipnutým psem asi 15 kroků přímo  a pak s  opakováním tohoto povelu začne klusat. I v klusu dělá náhlé obraty vlevo a vpravo. Klidnou chůzí uklidní sebe i psa, nechá jej na povel „k noze“ sednout na místě. Dále si jej připne na vodítko, pochválí. 

Čtvrtý cvik: Začíná se stejně: Se psem se i za klusu překonávají překážky (příkopky, kmeny ležících stromů apod.).Dokončí se sedem psa, bohatou pochvalou. 

Co na to pes:  Pes využije nejbližší příležitosti. (přítomnost osoby, jezdce na kole, zvěře - králíka, veverky), aby utekl dopředu, nazpět, do stran: Cvičitel psa jako při každém cvičení bedlivě pozoruje. Na psa musí bezprostředně po odskočení s cesty zapůsobit trestem: Hodí po něm hrstku písku, chřestící klíčky, volá na něj „k noze“ s pleskáním na kapsu kalhot. Když pes, zasažený „hromadným projektilem psíku apod.“ přijde k vůdci, je k jeho podivu pochválen, popleskán. Pokračuje se ve výcviku nejprve ovšem na vodítku, pak krátce bez něj. Končí se proběháním psa.

Pes je po odepnutí z toho zastrašen, pozůstává za vůdcem: Přivoláním k noze se mu musí dát důvěra a kuráž, zbaví strachu získaného asi předchozím přísným výcvikem. Kdyby se nyní volný pes obával přijít k vůdci, dá se mu povel „sedni“, nebo „daun“ (pokud je v tom už nacvičen). Vůdce pak za chválení „hodný“ přijde k psu, připne se jej na vodítko a cvičí s ním chvíli vodění na vodítku, řemeni, jež zakončí proběháním. Volné sledování cvičí až za delší chvíli nebo příští dny. (Je třeba, aby se příští dny obnovil narušený vztah psa k vůdci a to dostatečným necháváním jej vyběhat a vydatným chválením, dáním mu pamlsku za přijití a nechání se připnout). S takovým citlivým psem musí trvat jednotlivá cvičení poloviční dobu. I s celkovým postupem výcviku nelze pospíchat.  

Co učinil cvičitel nesprávně: Zasáhl odběhnuvšího psa chřestícími klíčky, hrstí písku a p. příliš silně, že pes utekl ještě dále: 

Vůdci nezbude, než opakovat cvičení popsaná v kapitole Přivolání psa na zavolání, zapískán. Psa je za přijití třeba hodně chválit, hladit. Místo klíčků ho lze zasáhnout i kamínkem z praku. Neměl by poznat původce bolestného zásahu. Kamarád se psem, jiná osoba  ke kterým by se přitočil, můžou pomoci švihnutím cvičeného psa prutem. 

Zásah klíčky, pískem byl užit, když už byl pes dost daleko: Nutno si uvědomit, že člověk s poměrně lehkou věcí dohodí přesně sotva do 10 m. Nutno uvážit, že pak psa takto neovládne. 

Pes upne pozornost při volném sledování je na vůdce. Závisí na důkladnosti i předchozího výcviku, využití překonávání překážek… 

Při šoulačce pro lov bude potřebí, aby pes sledoval nejen vůdce, ale i okolí nosem, navětřil skrytou zvěř, i zrakem ji nebo cizí osoby zočil apod. Ale  to je už otázkou, jak se pes po zkouškách zaběhne do své úlohy v zelené praxi. 

Kdy to opakovat: Každý cvik opakovat nejméně jednou denně (i když krátce) po dobu týdne. Pokud to pes zvládá, možno příští týden pokročit dále. Záleží ovšem na okolnostech, terénu, kde se cvičí. Záleží tu moc na poslušnosti a přesnosti provedení psem a proto se cvičení nesmí přehánět. Pes by se měl na nácvik šoulačky, kdy se v tom stále, až do jeho smrti zdokonaluje, začít těšit již od začátku výcviku vůbec. 

Vůdcova, lidská stopa

Proč se to cvičí: Orientací po stopách se vrací vlčata k svému pelechu, matce, dospělí ku smečce. Psík, který ovětřováním nám nepředstavitelného množství pachových „zpráv“ dokáže svým nosem nacházet i stopu svého vůdce (a pozná i její směr). A když je už jen maličko navyklý na svého „dárce krmiva“, bude jej také hledat po stopě, zvláště když pozná, že právě jen s ním bude chodit na pochůzky, lov do honitby. Právě tak je zapotřebí, aby mladý pes. Hledal a nacházel svého vůdce nebo členy rodiny, kdyby se někam zaběhl. Proto ho k tomu nutno navádět, zapracovávat, cvičit. Je to ostatně průprava pro jeho stopařskou práci za zdravou zvěří (kterou má také ukázat) a potom na stopování při výcviku přinášení ztracené nebo odběhlé drobné zvěře (též pomocí vleček) a k práci na barvě poraněné nebo postřelené spárkaté zvěře. Pes ale dovede nacházet po stopě vůdcově nebo rodinných příslušníků i ztracené nebo zapomenuté předměty a po výcviku aportu je přináší . Jako samostatná disciplina se práce na stopě vůdce zkouší při řadě zkoušek vloh (jarních). 

Co je k tomu zapotřebí  a kdy se to už může cvičit: Aby psík třeba ještě necvičený chodil se svým vůdcem na obojku a vodítku na vycházky. Nefrekventované místo, kde jsou keře, skupiny stromů pro úkryt vůdce. Pomocník, který je seznámen se způsobem cvičení. Vodítko, pamlsky.  

Výcvik: 

Prvý cvik: Vůdce při vycházce předá na vhodném pro to místě psa s vodítkem (připnutým nejlépe provlečením na „vypouštěcí řemen“),  druhé osobě, pomocníkovi. Odejde od něj po větru kousek přímé cesty (asi 50 m) daleko a schová se za keř, nebo skupinu stromů, aby nebyl vidět. Na louce by se musel položit na zem. Pomocník psovi při odchodu vůdce zakryl oči a po schování  je psovi uvolní. Psík by se měl začít shánět po svém vůdci a když tak činí ovětřování stop, vůdce jej s povely „stopa“ kousíček ve správném směru  po stopě vede. Uvolní vypouštěcí řemen a psa po stopě vypustí. Psík se při nalezení schovaného vůdce raduje a je vůdcem - po připnutí alespoň na primitivní vodítko - chválen a odměněn. Příště pomocník psa nemá na vodítku, ale na kroužkem obojku provlečené šňůrce, jež jde pod předním během psíka. Z ní jej povolování jednoho konce vypustí. 

Druhý cvik:  Podobně jako  při opakování  prvního cviku. Délka stopy se prodlouží až na 100-150 m a vůdce nejde přímo, ale s odchylkami asi 10-15 m od osy doleva nebo doprava. Při stopě na lukách se psík navádí na stopu viděnou na trávě. 

Třetí cvik: Cvičí se totéž, ale mění se místo výcviku, vůdce se ukryje asi 3 m stranou do stopy. 

Čtvrtý cvik: „háky“ mohou být i 3 „ostřejší“, stopa se prodlouží až na 200 m. Pes se vypustí až po čtvrthodinové přestávce. --- Pátý cvik: Délka stopy se prodlužuje i přes 300 m, pes se na stopu nasadí až po půlhodině. Obojí se může ještě prodlužovat jak libo: Později může jít vůdce nazpátky ku na začátku stopy odloženému psovi, dát mu vypracovat stopu, případně i zpětnou na cvičné šňůrce až do místa úkrytu, kde zanechal (zapomenul)  nějaký předmět. Psa za vypracování stopy vydatně chválí. (Posléze se to cvičí spolu s aportem, po barvě apod.) 

Co na to pes: Když odejde od psa jeho vůdce, bude neklidný: Proto jej mám zpočátku držet někdo z rodiny, kdo jej zabaví. Psovi zakryje hlavní (světla) kusem oděvu. Tím, že psík musí hledat svého vůdce  s „ větrem v týlu“, musí dávat svůj nos pěkně nízko k zemi. Proto je pro vypuštění na stopy nejvhodnější vypouštěcí šňůrka, která tahem pod předním během, lhostejno kterým, (případně i pod zadními), táhne psíkovu hlavu níže. (Je i pak, (aport, barva) „hmatovým povelem“ ke stopování). Po nalezení vůdce, kdy je vydatně chválen, pozná psík, že je to pro něj „zábavná hra“. Psík přeběhne, „přeletí“ hák, závěrečné uschování vůdce: Musí se naučit hledat nosem, ne jinak, i při stopování se musí pes sám občas napravovat. --- Kdyby pes nevěděl, zatím neznal, o co jde: Vůdce jej z úkrytu, vyrozuměn pokyny pomocníka, krátce zavolá, ale zůstává ukrytý. Pes půjde kousek po hlasu, ale má přijít na nezbytnost orientace větřením. 

Co učinil cvičitel nesprávně: Nezjistil si směr větru a svou stopu „založil proti větru: Psík bude dostávat „čelním větrem“ dostatek pachových informací a byl by naváděn k hledání s „vysokým nosem“, jak se pak loví zvěř při hledání nebo slídění. Vítr by mu mohl přinést zprávu, kde je vůdce a pes by běžel přímo k němu. To pro účel cvičení cvičitel nepotřebuje. Stopovat musí pes už od začátku nosem „přišitým k zemi“, ani boční vítr nemá snášet pach daleko od skutečné stopy. 

Kdy to opakovat: Základní výcvik lez obdenními krátkými úkoly (pes může vystopovat vůdce občas zase i pouze na 10 metrů), docílit za asi 3-6 týdnů. Není nutno cvičit denně. O víkendech prováděný výcvik posílí ve psovi poslušnost - přivolání, před a  po se procvičuje pak sednutí, zadaunování, vodění na řemeni. A to nejen „na viděnou“. Vůdcova stopa je jednou z disciplin Jarních zkoušek malých loveckých plemen. Mnohdy se zjišťuje, že ji absolvují i psi, kteří nebyli „moc“, či vůbec na ní cvičení. Opakování s dospělým psem, který složil už dávno zkoušky je pro něj vítaným „kondičním tréninkem“, zvláště když pak dělá radost i zapomětlivému vůdci přinášením ztracených předmětů. 

Toto je zakončení prvé části Výcviku loveckých psů: POSLUŠNOST 

LOVECKÁ PRÁCE: 

Pochůzky, čekaná

Proč se to cvičí: Lovecký pes provází myslivce honitbou a při tom musí poznat zvěř. Při jejím navětření i spatření musí zachovávat klid, nesmí zvěř rušit, plašit, naopak musí svého vůdce při šoulačce i jindy na výskyt jím navětřené, třeba zatím nespatřené zvěře vhodně upozornit. 

Kdy se to může cvičit: Do honitby bere myslivec psíka již tak záhy, jak možno: Předpokladem je, že psík nebo fenečka sleduje svého vůdce na řemenu, aby jej např. nemusel, ale může nosit na posed v batohu apod.  

Co je k tomu zapotřebí: Vůdcovské vodítko, obojek (výjimečně ostnáč), protek, kůží obšitý řetízek, nižší posed se šikměji postaveným žebříkem.

Výcvik: 

Cvik: Při vstupu do honitby z obce, z parkoviště vozidla si vůdce zjistí vanutí větru. Psíka i dospělého psa vede pokud možno vždy proti větru po cestách i šoulácích. Psíka, kterého nechal nejprve na vhodném místě „pro vyprázdnění“ proběhnout vede na vodítku. Najde si při okraji lesa, při louce, jetelině apod. vhodné místo na mezi, případně v záštitě s lavičkou pro čekanou. Psa si přepne na kůži obšitý řemínek a ten upevní na stromku, na noze lavičky, pařezu apod. Pes musí mí vedle vůdce výhled a bude s vůdcem pozorovat pole nebo luka, kam, jak on ví, vychází večer nebo záhy ráno zvěř na paši. Bude větřit i zrakem sledovat, co se tu bude dít. Jakmile vyjde první kus zvěře, musí šeptem „nesmíš“ „hodný“. Mladý psík se možná unaví, zalehne a usne, když se dlouho nic nebude dít. … 

Cvik: Chování podobně jako při předchozích čekaných. Když se pes při sledování zrakem uklidnil, vystřelí vůdce po delší chvíli sledování zvěře ránu naslepo. Sleduje, jak psík reaguje na výstřel i na útěk zvěře, kterou viděl. Po chvíli sedění na místě dále se pak odejde domů apod. Cestou možno cvičit poslušnostní discipliny. 

Cvik: Psa, který již poznal, jak jeho vůdce pozoruje a obeznává zvěř, když je na to fyzicky dorostlý, nacvičí lézt spolu s vůdcem na nižší posed, případně s žebříkem s hustšími příčkami. Napřed se nahoru na posed vynese a bezpečně umístí vybitá zbraň a potom vůdce pomáhá nahoru psíkovi, kterého má na vodítku, jež nestahuje, ale nemůže se přesmyknout z hlavy. Případně lze psíka dát k výstupu na posed na rameno, protože se po čekané také tak snáší dolů. Pes sedící klidně obzírá výhled i větří zvěř, která pod posedem vychází. Dovede pak svým upřeným pohledem upozornit často i na kusy, které by ušly vůdcově pozornosti. 

Cvik: Pes, který již ovládá daun, případně odložení může být cvičitelem také přivázán řetízkem ke stromku (nikoliv k žerdi žebříku) při zemi, pod posedem nebo kazatelnou. Tam jej vůdce zadaunuje, odloží. (Řetízek kůži obšitý zabrání, aby se odkousal na vodítku, při nepevnosti „odložení“ lze též vést od obojku psa dlouhou  cvičební šňůru pod hřebíkem, pařízkem nahoru. Když by se pes choval neklidně, lze jej trhnutím za ostnáč: pes nesmí při odložení ani vstávat, kňučet, štěkat, natož odběhnout. 

Cvik: Pes naučený vystoupat na vhodný žebřík je poslán nahoru napřed, před vůdcem. Ten vystupuje na posed s vybitou zbraní až za psem. Pes se nacvičí odložení na posedu, setrvá tu i když vůdce na 1/2 hodiny i déle odejde mimo. 

Co na to pes: Psík si lehne a usíná. U mladého psíka, který předtím musel cvičit není divu. Když však navětří spící psík zvěř, měl by se vzbudit. Proto je vůdce na zemi vždy pod větrem. Když je probuzen a zvěř navětří a „zočí“, musí být uklidňován hlazením. „Zůstaň a nesmíš“ jsou tiché povely pro to. 

Pes začne kňourat a kňučet: Vůdce psa uklidňuje prve uvedenými povely. Pokud by přesto psík začal kňučet znovu, je švihnut proutkem, který má vůdce ukrytý za límcem saka apod. , aby se nebudil velký pohyb. 

Pes při spatření vycházející zvěře vstane, udělá tím hluk: Brzo si navykne, že by tím pokazil i pro něj zajímavou čekanou. Při objevení prvého či dalšího kusu na paši chce pes vyrazit za ním a štvát zvěř. Povely „fuj“, „nesmíš“, „místo“ jej vůdce uklidňuje. Podle intensity vyražení jej i notně švihne proutkem. Ihned nato  je za uklidnění chválen. Kdyby vyrazil po vůdcově výstřelu, nutno to předvídat a uklidnit jej stejně. 

Pes se pod posedem chce osvobodit odkousáním. Proto je připnut na řetízek, který je obšit kůží. Ten by mladý pes těžko překousal. Jinak lze zavést do drátku kůži řetízek ovinujícího ale nespojeného a řetízku napětí z jedné či 9 V baterií nebo připnout. Tzv. telefonní induktor nebo pod., aby byl i drsně poučen, že kousat vodítka nesmí. 

Psovi se nechce lézt na žebřík posedu. Je třeba vybavit některý posed žebříkem s dvojnásobnou hustotou příček. Psa nacvičovat i pomocí předním neseného pamlsku. Většinou lezou psi na posedy rádi, jen při snášení dolů nutno dbát, aby s výšky nespadli a na zemi se neporanili.  

Co učinil cvičitel nesprávně: Vůdce si přiváže psa k noze své sedačky. Objeví se zvěř, pes vyskočí za ní, trhne vodítkem a vůdce se válí  na zemi, puška padne vedle. A to se může stát i s nahoře neupevněným žebříkem posedu a vůdce může cvičit parašutismus a pak kdesi shánět psa. 

Vůdce vystřelí nečekaně a blízko u psovy hlavy. Může si tak silně a na dlouho zradit psa výstřelem a co pak s tak bázlivým psem.

Vůdce použije k přivázání psa pod posedem kožené vodítko, provázek. Bude mít zbytečné výdaje s koupí nového. Uvolněný a štvoucí pes je kdesi ztratí a kromě toho bude spousta práce s nápravou štvaní.

Vůdce nenaučí svého psa lézt na posedy anebo jej nechávat odloženého pod posedem. Omezí si svou loveckou činnost. Pes se dá nacvičit, že je na posedu naprosto klidný i že vydrží tam, kde nejde od posedu vítr na pozorovanou plochu a odložen musí klidně ležet pod posedem, kde tak ale nezavětří pozorovaný terén. 

Kdy to a jak opakovat: Od psova mládí, kdy jej vůdce začne cvičit při vycházkách do honitby. Pes je postupně cvičen jak poslušnostním cvikům, tak dalším disciplinám ještě cestou na čekanou a pak se to zopakuje cestou z ní. Nastíněné cviky obvykle dobře zvládne po 3-5 opakováních. Je střelbu blízko psa se nedoporučuje příliš opakovat, když je pes jinak klidný. Ostatně by se tak příliš zradila i zvěř. Při a po výstřelu musí  zůstat pes klidně ležet při vůdcově noze ještě alespoň čtvrthodinu. Místa čekané vůdce střídá. 

Stopa zajíce

Proč se to cvičí: Při mnohé práci musí pes užívat svůj nos. Kvalita této práce se dá zjistit jedině na tom, jak pes sleduje stopu zajíce. (nikoliv však např. stopy srnčí zvěře). Protože se již při zkouškách vloh oceňuje kvalita nosu psa na zaječí stopě, uvádíme „jak na to“. 

Co je k tomu zapotřebí: Obojek, vodítko, cvičná šňůra, provlékací 4 m dlouhá šňůrka, píšťala, proutek ….. 

Kdy už se to může cvičit: Když chodí psík s vůdcem do honitby na vodítku a dá se spolehlivě přivolat. Vůdce chodí o víkendech ohaře do honitby zaučovat v hledání, slídiče a ostatní ve slídění. Tam se v osení dá přijít po ránu na zalehlého zajíce. Zajíc se zvedne a vůdce si musí dobře pamatovat jeho stopu, kudy běžel. Také lze zjistit při čekané, kudy běžel od lesa do pole nebo naopak zajíc. Také tu jeho stopu si je nutno dobře zapamatovat podle některých trsů rostlin, kamenů apod. 

Výcvik: (Vlastně o složitý výcvik nejde: Vůdce si jen zkusí, zda pes „zabírá“ na zaječí stopě a dokáže ji kus sledovat. Pokud pes při případném volném stopování zvedne zajíce a prohání jej, aby neutrpěla jeho poslušnost, pokusy s volným stopováním zajíce až do JZ a PZ vůdce již neopakuje.) 

cvik: Vůdce vyjde se psem hodně brzy ráno na okraj lesů  a polí, nebo luk. Čeká tam s dobrým větrem na vhodném místě, kde ví, že vycházejí a vracejí se do lesa zajíci. Dobře si zapamatuje podle  rostlin, kamenů, mezí, stromků, odkud, kudy prošel a kam až na viděnou vůdce došel vracející se zajíc alespoň 50 m. Jde se psem ke stopě tak, aby pes stopu mohl sledovat po větru. Pes se přepne na dlouhou cvičební šňůru a na té se nechá ohledávat místo, kde začíná stopa. Za zachycení větření stopy a popocházení po ní vůdce psa vydatně chválí. „hodný“, „stopa“. Když chce po stopě pokračovat, podsune mu šňůru pod jeden z předních běhů a jeho postup kupředu podporuje chválením až tam kde si pamatuje, že stopa vedla. Tam, protože již nezná průběh stopy, psa za pozvolného tažení za šňůru se stopy stáhne. Nikdy s nesmí pes prudce strhnout se stopy zajíce, případně jelení, černé zvěře. Ze stopy srnčí zvěře, o které staří psovodi tvrdili, že je „sladká“, pro psy „snadná“ a „svádivá“, se pes naopak ostře strhuje a brání se mu ji sledovat, aby se pak snadno nestal náruživým štváčem této zvěře. Je vhodné psa ze zaječí stopy alespoň kousek stranou odnést. 

cvik: Když takto prokáže pes, že dovede stopovat zajíce a to příště i jen na nestahovacím okem obojku provlečené dvojité šňůrce (vedené pod předním během ) a pak případně pozvolna vypuštěné, bude to stačit, aby volně sledoval stoupu dále... Pokud pes narazí potom v poli na zajíce a prohání jej dále na viděnou, pro jedenkráte to nevadí. Bude povzbuzen pro příště, aby vedl vůdce po stopě co nejpřesněji. Do lesa hnaný zajíc psovi záhy uteče a pes se má vrátiti asi do čtvrthodiny nazpět. Vůdce jej nikdy za návrat netrestá. 

cvik: Je možno vyjít se psem na vodítku do polí a v dobrém krytu  - jetelině - najít a zvednout zajíce. Psa nechat sledovat jeho stou na šňůrce podvlečené pod předním během i 200-300 m. Za dokonalé sledování se pes chválí. Nutno bránit tomu, aby pes štval zajíce na viděnou. To je nežádoucí. 

Co na to pes: Podle frekvence pohybů prutem, oháňkou vůdce pozná, že pes ovětřuje čerstvé nebo už chladnější zaječí stopy. Ohaři mohou u stop začít vystavovat, za to zaslouží chválu. Bývá, že pes sleduje stopu čím dál pomaleji, pozvolna ji ztrácí, bloudí obíhá kolem ní. Může tak pro psa také skončit. Pokud se však pro jeví psova náruživost, stopu dobře provětřuje, začne například na teplé stopě vydávat, hovoříme o HLASITOSTI NA STOPĚ teplé nebo i chladné. Toto zjištěno již i při Jarních zkouškách (vloh) se psovi zapisuje do Průkazu původů. Za značení čerstvých stop i jiné zvěře (jelení, dančí, černé, srnčí, stopy liščí) vůdce psa vydatně chválí, třebaže jej po těchto stopách volně nepouští. 

Co učinil cvičitel nesprávně: Vůdce vybere pro prvé cvičení hned širá pole, ne hranici pole nebo luka s lesem: Psa odvede od stopovací práce ta okolnost, že tu zajíce na nízkých krytech uvidí. Avšak zde jde o práci nosem: zájem psa štvát na viděnou rozhodně nepotřebujeme. --- Cvičitel nechá psa na šňůrce nebo šňůře stopovat, i když zjistil, že pes stopu už jen hledá, není na ní jistý: tam, kde vůdce nemůže spolehlivě kontrolovat, za jde pes po zaječí stopě nebo ne, stáhne jej mírně nebo odnese a pokračuje v jiném výcviku. 

Kdy a jak to opakovat:  Záleží tona počtu příležitostí, za kterých se pes na jaře dostane ke stopování zajíce a jak je prokáže zvládat. Pes, který je z těch, jež později „vyzrávají“ a nemá tak intenzivní zájem o zajíce, ten by potřeboval, aby mohl zajíce prohnat třeba dvakrát. Náruživému psu ( a plemeni) stačí jediná příležitost a při dalším hledání nebo slídění se mu musí všemožně bránit, aby zajíce zvláště na viděnou neproháněl. Před složením jarních zkoušek se v posledních týdnech dává psu příležitost vypracovat zaječí stou asi jednou - dvakrát za týden.

Hledání a vystavování ohařů

Proč se to cvičí: Jde o klasickou práci pomocí které dovedl ohař přivést vůdce k ulovení drobné zvěře. I když se hledáním, „hledačkami“ dnes při kolektivních honech lovit nedá, vlastnost vystavování se u anglických i kontinentálních ohařů chovem udržuje a zkouší. Ohař musí prohledávat pole s krytinami plánovitě, soustavně, důkladně, rychle a vytrvale příčným hledáním zasahujícím do obou stran prohledávaného pozemku. Protože se hledá proti větru, tj. s čelním,minimálně s částečně bočním větrem, zvěř, kterou má ohař na dost velkou vzdálenost navětřit pak musí pevně, případně s postupováním vystavit. Lovec se k němu a ku zvěři přiblíží, zvěř zvedne a může ji zastřelit. Ohař musí vyčkat klidně (v zadaunování) na další povel. 

Kdy už se to může cvičit: Ačkoliv ukáže vlohy k vystávání i mladý, sotva půlroční psík, tedy záhy v roce vržený ještě na podzim, obvykle rozvíjí cvičitel tuto úžasnou vlastnost ohařů znovu a důkladně až příští jaro. Tu chodí se svým psem vyhledávat do osení párkující se koroptve. Párek koroptví totiž zvednut popolétne do dalšího lánu pole,což vůdce vidí a se psem je tam jde znovu hledat a nechat psa je vystavit. Tak se prokazuje vystavování při jarních zkouškách (vloh). K tomu se sleduje psovo postupování, případně i ustalování později na podzim celých hejnek. Pak hledává pes na žel nedlouho dnes nechávaných strništích, v jetelině, bramborech, řepě. Vystavuje tu i zajíce a bažanty, kteří však rádi pěšky odbíhají. Pes má na podzim ovládat i pevné zadaunování, aby zvedlého zajíce, natož vyvstalé neproháněl, ale daunoval na místě. 

Co je k tomu zapotřebí : Obojek, vůdcovské vodítko,případně ostnáč, píšťala, dlouhá cvičitelská šňůra, protek. 

Výcvik: 

Cvik: Se psem na vodítku jde vůdce na jaře do polí s osením, jetelem, tak, aby se pak procházel lán proti větru. Psa povelem posadí, odepne jej s vodítka a vypustí jej pokynem ruky a kolísavým zapískáním („fiúiúií“), případně povelem „hledej“ (jako při uvolnění k vyběhání), dopředu před sebe, k pravému nebo levému rohu lánu. Může začít jak od kraje, tak středu lánu a psa vysílá před sebou k prohledání až k mezím. Když tam pes doběhne, vůdce jednou krátce zapískne, (upozorní psa) aby se podíval, že mu ukazuje do druhé strany, kam také, ovšem kratší cestou vykročí. Tak má pes pobíháním od jedné meze k druhé důkladně prohledat celý lán. Občas, ve velkém lánu vůdce psa, který pochopil úkol, přivolá, připne jej na vodítko, pochválí, pohladí a znovu jej vyšle hledat. 

Cvik: Když pes pochopil, respektive se projevila jeho dědičná vlastnost a dobře prohledává osení, není již třeba odbočovat za ním tolik do stran, ani tolik pískat, aby prováděl obraty do druhého směru. Občas vůdce psa píšťalkou nebo povelem ruky zadaunuje, přijde k němu, pochválí jej a nechá jej pokračovat v hledání. 

Cvik: Pes má hledat jak na větších i menších lánech, též již ve vzrůstajících krytinách, kde může být skryta zvěř. Nejlépe se se psem hledá v lánu, kde bylo  slyšet čiřikat párkující se koroptve. Když pes, který stále musí hledat přímo proti větru „dostane koroptve do nosu“ navětří je, obvykle to naznačí zastavením se vystavujícím „ztuhlým postojem“. 

Cvik: Příště se cvičí jako minule a když pes nic netuší, zvedne vůdce brokovnici a vystřelí slepý náboj. Zároveň píská dlouhý hvizd k zadaunování. Psa pak znovu zadaunuje pískáním na 5-15 m a zároveň zalící puškou. 

Cvik: Vůdce opakuje předchozí cvičení, ale nechá si vystřelení slepého náboje na chvíli, když pes pevně vystaví koroptve (nebo zalehlého zajíce), ty vůdce „vyšlápne“, vzlétnou nebo zajíc odbíhá, „jako při lovu“. Pes má daunovat a za to jej vůdce vydatně pochválí. Případně lze při výstřelu odhodit stranou atrapu zajíce, králíka, pernaté. Pes nesmí k tomu běžet, ale až po 5 minutách, když pevně daunoval, se mu , pokud ovládá „aport“, nechá atrapa přinést. (lze k tomu užívat atrapu z cvičné udice). 

Co na to pes: Na povel cvičitele odkluše, až začne cválat dopředu. Při tom si je nutno psa dobře všímat, zda on bude udržovat s vůdcem potřebný zrakový kontakt. V těch chvilkách vůdce psu dává pokyny rukou i hlasem, aby měnil směr běhu a případně jej pískáním zadaunuje. Za uposlechnutí psa pochválí. 

Pes odběhne příliš daleko: Pokud tomu nelze zabránit zmíněným „usměrňovacím“ jediným zapísknutím a ukázáním do protivného směru, kam má pes běžet, pak nutno pískat dlouze pro zadaunování. Jinak nutno vyčkat, až se pes orientuje a vůdce, který se přikrčí, psa odvolává a cvičení v poli ukončí. 

Pes nehledá dosti daleko od vůdce do oblou stran: Nutno jeho sebevědomí podpořit tak, že se vůdce vždy kousek rozběhne do směru, kam má pes běžet, zkrátka sám jde se psem polem větší vlnovkou, než by to u dost temperamentního, dokonce bržděného psa mělo stačit. (Konečně jde vůdce obvykle pomyslnou osou pole skoro přímo, pokud ovšem vůdce nejde za psem tehdy, když vystavuje zvěř). 

Pes, zejména pointer nebo setr prohledává pole nikoli „klikatě“ ale běhá velkými spirálami, že zaběhne i za vůdce: Může se tak stát: I když se pes při hledání nemá dostávat za vůdce, bývá to, pokud vyplývá z temperamentu, výjimečně u anglických ohařů povoleno. 

Pes zastaví a vystavuje skřivánky. Je to znakem jeho velice citlivého nosu, ale skřivánci se u nás neloví a proto na jeho vystavení vůdce nedbá, pobídne psa a ten buď na  ně příště nebude dbát, nebo je jen naznačí. 

Pes se zastaví, „napne se“ a vystaví zvěř. S píšťalkou mezi rty zvěř nezvedla. Psa potichu chválí a  je připraven jej zadaunovat, aby zvěř nevyrazil a neprohnal. (Pokud by pes vystavil dýchánek koroptví nebo prázdné zaječí lože, nutno jej s mírností odvést za obojek, na vodítku proti větru). Po chvíli se pes vyšle znovu hledat a případně zvěř nebo stopy po ní zanechané vystavit. Za vystavení zvěře je nutno psa vydatně pochválit. 

Pes vběhne mezi koroptve, sám vypíchne zajíce a prožene zvěř, aniž by před tím vystavoval, nebo alespoň značil zvěř a postupoval k ní. Pokud se takové případy opakují, nutno uvažovat o tom, že pes může mít špatný nos, nezkušenost  nebo i neukázněnost. Psa nutno obezřetně navádět na zvěř, zadaunovávat ho před ní a za to ho vydatně chválit. 

Zvěř hned po značení psem ihned odlétne, zajíc odbíhá: Vůdce musí být ještě pozornějším, psa ihned zadaunovat ostrým zapískáním, aby je neštval. Za poslechnutí jej chválit. 

Pes prohání, štve vyraženou zvěř, kterou sotva značil bez ohledu na vůdcovo pískání, nezadaunuje. Nutno zůstat stát u zaječího pekáček, dýchánku a čekat, až se štváč vrátí. Překonat se a psa nebít. Přívětivě jej připnout na vodítko, zadaunovat, aby měl no u lože zvěře a procvičit s ním 5-15 minut kolem dokola plazení („Daun vpřed“). 

Pes krátce vystaví, popoběhne, zase vystaví,  opět popoběhne a vystavuje: Pokud je před psem skutečně zvěř (koroptve, bažant), jde o psovo postupování, které se zvláště cení pokud by pes koroptve, bažanta poněkud předběhl, vystavoval je „nad větrem“, jde o „ustalování zvěře“, které se cení ještě více. Pokud jsou později, když vystavování ovládají, vypuštěni do velkého lánu dva ohaři a při vystavení jednoho zastaví i druhý má vystavovací postoj, ač před ním zvěř není, hovoří se o „přiznávání“ - „sekundování“, vynikající vlastnosti zvláště anglických ohařů, zkoušené při jejich hledání - zkouškách „field trials“. Totiž tím druhý pes vyčkával, až se před prvním ulovila zvěř. (Velice vzácnou taktéž „manýrou“ ohařů je i „anoncování-oznamování“ při hledání pernaté. Když ohař hledal na velkou vzdálenost a tam nelezl zvěř, dovedl si přijít pro lovce a pohyby hlavy mu dával najevo, aby si tam pro zvěř, kterou pak vystaví, došel.).

Co učinil cvičitel nesprávně: Začátečníci cvičící ohaře poprvé mívají strach, že jim volně vypuštěný pes uteče. Místo toho, aby oni dávali psu najevo, že on si musí hlídat je, běhají za ním. Pes si míní hrát na honěnou a „stává se vůdcem své smečky“. O tom už bylo psáno. 

Vůdce se moc nestará, co a jak ukazuje pes svým nosem: Pes by si mohl navyknout vystavovat i jinou zvěř, skřivánky, ptáčky, hrabat v myších děrách apod. Nebude prostorně hledat. Vůdce píská příliš často k obratům psa: Zmýlil se, že je na nějakém sportovním utkání. Pes se na vůdce ohlíží a nepotřebuje záhy upozornění na svou práci pískáním, stačí mu pokyny rukou. Stane se „přepískaným“ nebo pak i „tvrdým“ na zadaunování apod. Nutno si pak vzít na pomoc dlouhou cvičební šňůru s karabinkou a psa mít „více v ruce“. Pocvičit jej v plazení. Také by pomohla „cvičební udice“, o které je tu kapitola. 

Cvičitel utíká za psem štvoucím zvěř, pak mu běží naproti a vztekem jej kusem dřeva nebo vodítkem spráská. To tomu dal. Zradil si psa rukou, že se k němu nepřiblíží k připnutí na vodítko. Nutno cvičit mnoho znovu. 

Cvičitel vyhledal pro výcvik pole s příliš nízkým osením, kde jej s psem zvěř spatří a bude utíkat: Psa to svádí ku štvaní na viděnou, trpí nácvik vystavování, práce vysokým nosem.

Cvičitel chodí naopak hledat se psem zvěř do příliš vysokých krytin. Pes tu může ztratit zrakový kontakt s vůdcem. Také sám vůdce nevidí, zda je před  psem zvěř, pokud pes něco vystavuje, zda zvěř neutíká proti větru apod. Též zde trpí vycvičitelnost, poslušnost, vystavování se málo upevňuje. 

Vůdce si nevypichuje, nevyšlápne vystavenou zvěř, ale dovoluje to činit svému psu. To směl kdysi až vyspělý pes při hledačkách koroptví, ale na vůdcův povel. Takto by se stalo ulovení problematickým, zvěř by předčasně odtáhla. Pes by si to moc brzy navykl. Nelze! 

Cvičitel nechal psu, který je ještě ve výcviku vypracovat po stopě křídlovanou koroptev. Trpí tím a bude nevyzrálé vystavování. Psa nutno zpomalovat při práci zadaunováním pomocí zalícení, poté chválením, aby pochopil, že dosud jde předně o něco jiného. Ohař dovede leckdy pevně vystavit i postřelenou pernatou., zajíce a smí ji brát až na výslovný povel. „Aport“. 

Kdy a jak to opakovat: Jak už bylo zmíněno, možno začít podporovat snahy mladičkého ohaře systematicky hledat a vystavit drobnou zvěř již záhy. Třeba si pro to vyhledat vhodné podmínky (například neopomenout postavit na zimu pro koroptve boudy a zasýpat jim, pronásledovat dravce, kteří je hubí … (Dohodnout se s těmi, kdo mají honitby na letištích apod., kde koroptve ještě jsou). Chodit hledat párkující se koroptve po ránu, jak sejde rosa. Zpočátku se navyká psík hledat půlhodinku, ale posléze hledával za letního parna skoro celý den. K tomu se musel a musí dnes alespoň pro zkoušky navykat.  

Hledání se zkouší jako samostatná disciplina, dále vystavování a další, a vytrvalost při jarních, podzimních  a všestranných zkouškách ohařů. 

Slídění

Proč se to cvičí: Je to způsob lovu drobné zvěře v porostech, krytinách asi do výše pasu člověka pomocí psů, kteří ji tu na dostřel brokovnice, tj. do 35 m vyhledávají a mohou po naznačení vypíchnout, aby byla střelena. Tímto způsobem se zkouší práce na zdravé zvěři u slídičů,norníků, honičů a také při lesních a všestranných zkouškách u ohařů. 

Kdy už se to může cvičit: Když se pes dá přivolat, ovládá zadaunování, kterým se pak brání v jeho práci dále za dostřel a překotné, uspěchané a nesystematické. Ohař, který byl vycvičen ve vystavování se tu musí při výcviku takovými povely dost silně omezovat. U malých plemen se prokazuje při slídění již při zkouškách vloh jejich zájem o hledání zdravé zvěře. Ta mohou při tom i vypíchnout a prohnat zajíce, králíka, ale mají se záhy vrátit k vůdci. 

Co je k tomu zapotřebí: Obojek, vůdcovské vodítko, případně dlouhá cvičební šňůra, ostnáč, píšťala, brokovnice. Mladé kultury zasázených pasek, výjimečně jeteliny, přerostlá luka apod. 

Výcvik - Upozornění předem: V mnohém platí zásady hledání zvěře při slídění obdobně jako při hledání a vystavování, ale bez vytavování. Proto se doporučuje poučit se v předešlé kapitole: 

Cvik: K ploše určené k proslídění přijde vůdce se psem na vodítku, zatím bez pušky tak, aby se psem pak pracoval výhradně proti větru. Nechá psa sednout, rozhlíží se 1-2 minuty a pak jej po odepnutí vypustí s pokynem rukou do směru soustavného prohledávání plochy (doprava nebo doleva) s povelem „vpřed“ (pískání fiuíuí). Tak se snaží pohnout psa, aby šel před vůdcem zatím alespoň na 10 kroků k ukázané hranici porostu. Zde psa jedním písknutím nebo podle potřeby dlouhým zapískáním a zadaunováním vůdce zastaví a ukázáním mu opačného směru obrátí, aby vyběhl k prohledávání plochy k protější hranici a poněkud dopředu. 

Cvik: Když pes ukázal po asi 5-10 procvičováních, že dovede takto ve zmíněných porostech slídit vytrvale, případně i za záře slunka, vyjde si vůdce se psem slídit i se zbraní. Zadaunování slídícího psa má vůdce už dokázat docílit také po předchozím nacvičení i zalícením brokovnice. To cvičí při slídění zatím bez výstřelu. Při případném vypíchnutí zajíce vystřelí vůdce naslepo. Pes má být pokud možno již předtím zadaunovaný a zajíce nemá neprohánět. Po krátké výdrží daunování je vydatně chválený pes přivolán, připnut na vodítko a pohlazen. Tak i po skončení slídění tam, kde už porost nepokračuje. 

Cvik: Vůdce si předem dohodne s mysliveckým hospodářem povolení Okresního úřadu k odstřelu jednoho zajíce, také bažanta pro výcvik loveckého psa (§29/4 zákona 23/62). Když nyní pří slídění pes naznačí a vypíchne tuto zvěř, vůdce dbá, aby na zalícení pes zadaunoval a kus střelí. Zhaslý kus zvěře nenechá psu okamžitě přinést. Za zadaunování psa chválí a připne jej na vodítko. Až asi za 5 minut, když poodešli asi 20 m zpět, „pod vítr“, dá psu povel k novému slídění „hledej“ nechá jej na zhaslý kus narazit a pokud je v tom vycvičen, korektně jej přinést. Při postřelení kusu se provede dohledávka tak, jak je popsána dále (kap. 20). Psu nesmí být povoleno, aby běžel a ještě k tomu bez povelu ihned po výstřelu pro každý kus. K tomu vůdce psa nemá: Pes je tu předně pro slídění a pak pro dohledávání „ztracených“ kusů. 

Co na to pes: Psa svedou stopy zvěře k jejich sledování a odběhnutí mimo vzdálenost dostřelu. Vůdce psa zastaví píšťalou - zadaunováním. Na 1-3 minuty jej nechá „uklidnit“. 

Vypíchnutou, zvednutou zvěř pes prožene, štve: Nutno procvičovat zadaunování, zvláště pomocí cvičné udice. Případně psovi štvaní „znechutit“, ukáznit jej notnou chvilkou plazení kolem zaječího lože, místa vzletu bažanta. 

Pes zaskakuje po výstřelu vpřed: Nutno znovu cvičit s „udicí“ též s výstřelem, případně zadaunování na ostnáči s dlouhou cvičební šňůrou, plazení. 

Po výstřelu na zvěř pes nedbá na pískání k daunu, ale vrací se s aportovaným uloveným kusem k vůdci: Je určitou „schizofrenií“ vůdcova zlost, že pes neposlouchá a radost, že pes už ví, že má zvěř přinášet. Psovi se za korektního sednutí zvěř odebere, ale nechválí se. A znovu se „dohání“ daunování, jak výše popsáno. 

Pes při navětření zvěře korektně zadaunuje: to je účel výcviku: Pochvalu zaslouží pes i vůdcova vytrvalost a důslednost výcviku. 

Co učinil cvičitel nesprávně: Cvičitel  nechá psa slídit v příliš vysoko zarostlém porostu: Ztratí kontrolu o tom, kde je pes a jak se chová. 

Vůdce cvičí slídění na nízkém osení v poli. Psa to vede k práci na viděnou, štvaní vyzvednutých zajíců, pernaté. 

Vůdce nechá psa zabíhat příliš daleko, mimo dostřel brokovnice, sotva na doslech píšťalky: Pes se uvolní, bude jako neovladatelný štvát zvěř. 

Cvičitel na psa musí moc často pískat: Pes neposlouchá, protože je „přepískaný“. Vůdce střílí na zvěř, aniž pes předtím reaguje na jeho zalícení a zapískání. Pes se stane neklidným, zaskakujícím při výstřelu, bude zbytečně „jančit“. 

Vůdce nechá psa přiaportovat právě zastřelený kus zvěře. Bez vyčkání alespoň 2-3 minut nemá pes pro zvěř jít. Jinak bude jančit, sotva vůdce zvedne a zalící zbraň. 

Cvičitel nasadí překotně psa na nástřel postřeleného zajíce nebo křídlované pernaté, aniž obeznal a ukázal mu nástřel, vypustil jej z vypouštěcí šňůrky, vodítka: Na psa se přenáší vůdcova nervozita. Výsledek dohledávky pak bývá  problematický. Pes bude nedokonale dohledávat a nebude chtít řádně dále slídit. 

Cvičitel drží psa při slídění příliš nakrátko: Proslídění daného úseku bude tak nedokonalé, bude přecházena zvěř. 

Vůdce chodí cvičit ohaře slídit do míst s výskytem divokých králíků. Králíci, kterých bývá při koloniích jejich nor hodně, pobíhají sem a tam a mizejí v norách. Tím trpí ohařova, zvláště mladého psa, poslušnost, vystavování, jankoštěrost.  

Kdy a jak to opakovat: Nácvik slídění se psy „malých loveckých plemen“ se provádí jednou týdně, o víkendu, před JZ alespoň 3x, pak měsíc před PZ. Poslušnost se proto „piluje“, případně pomocí cvičné udice každodenně, občas s atrapou zajíce (králíka) a s výstřelem.                                                                                                                               

S ohařem se nacvičuje slídění nejlépe až pro LZ a VZ, když pes složil loveckou upotřebitelnost na podzimních zkouškách. 

Avšak v praxi se slídí a krajinkuje na drobnou zvěř při společných honech, když se část honitby „pročesává“ ploužením ve vhodném terénu celkem málokdy. 

Slídění na bekasiny a vodní zvěř při vodách nepřichází i pro chránění a zákaz u nás v úvahu. 

Slídění jako disciplina při JZ a PZ malých plemen má za účel ukázat zájem těchto psů o vyhledání zvěře. Při LZ a VZ prokazujících všestrannost loveckých psů. 

Přinášení – aport

Proč se to cvičí: Je přímo nemyslitelné, aby většina plemen našich loveckých psů, která to fyzicky dokáží, nepřinášela spolehlivě drobnou lovnou zvěř (výjimky jsou známy již jen z historické doby). V přinášení se z povahy jejich práce obvykle necvičí „klasičtí barváři“.                                                                                   

 Na povel „aport“ (nebo podle přání vůdce „přines“ „nes“ apod.) musí pes chopit to, co je před ním drženo, položeno, odhozeno, zavlečeno, vyloženo a volně leží. Též musí přinést zvěř, kterou jako postřelenou nebo poraněnou dohnal. Svůj aport musí zvednout ze země nebo vody, pevně jej držet, přinést hbitě i přes překážky, zcela výjimečně přivléci k vůdci. Zde musí sednout a až na povel „pusť“ přinesené vydat. Tak zní odborná definice, jež navíc dodává, že „vrcholem přinasečské“ práce loveckých psů je přinesení bez povelu, při volném hledání nalezené lišky, jež byla přes 100 , vzdálena od vůdce a dosledování postřeleného zajíce nebo lišky, na přirozené stopě nejméně 300 m dlouhé (při honu). Toto se při ověření v Německu a jinde potvrzuje do průkazu původu značkami Br.Tr. (Bringtreu-věrnost přinesení), resp. Vbr (Přináší ztracenou). 

Kdy se to už může cvičit: Již vpředu jsou zmínky, že malé štěně dovede svému vůdci přinést „svou“ kost, polínko, věc, se kterou si hrálo. Již při tom vůdce štěně pochválí a převezme jen když štěně při tom sedí. (tlakem na zadeček se to snadno docílí). Jinak, když štěně hází věc vůdci k nohám si jej vůbec nevšímá. Takto, „hravou metodou“ psíka nelze dále trvale cvičit, jen lze jeho vlohu důsledně rozvíjet. Mladý psík se přinášení necvičí dříve, než ukázal na zkouškách vloh (jarních  - bez přinášení) to, co může jednou po výcviku dokázat. 

Co je k tomu zapotřebí: Obojek, vůdcovské vodítko, cvičební šňůra, vypouštěcí šňůrka, (příp. ostnáč), staré rukavice (i k vycpání), slaměný kozlík, dřevěný kozlík - činka (př. Z kulánku vyřezaný vysekaný), kozlík cvičný zatěžovací, kožky ze zajíce, králíka (i domácího), liščí kožka, (ježčí), letky, případně celé spratky (staženiny) z bažanta, vrány, sojky, straky, kachny … Punčocha, pytlík k vycpání atrap pískem, obinadlo. Shozy srnčí, jelení. Cvičná udice s atrapou viz. kap. 12. Zde je však popsán celý klasický výcvik aportu, který se doporučuje projít, i když už pes aportuje při udici.                                                                                                                                                  Zvěř: Např. nalezená přejetá na silnici apod., v nouzi domácí králík. Zvěř zastřelená v honitbě, kde požádá myslivecký hospodář o povolení odstřelu po 1-2 kusech zajíce, bažanta pro výcvik podle § 28/odst. 4, Zákona č. 23/62. 

Výcvik: 

Cviky: Psa si vůdce odvede na vodítku na klidné místo. (Může to být i v místnosti - později pak přechází s výcvikem na místa, kde může být kolem, opodál jisté rušení chodci, dopravou apod.). Vůdce si s povelem psu „sedni“ taky sedá na židličku, pařez apod. a sedícího psa pohlazením uklidní. Před mordou mu podrží pravicí travou nebo senem vycpanou rukavici, která je cítit vůdcovým pachem. Levou rukou trhne za obojek. V mžiku, co pes překvapením knikne a povolí zároveň stisk čelistí, vsune mu za vyslovení povelu „aport“ do mordy rukavici. Brání, aby ji pes nevyplivl a chválí jej i za krátké podržení. Příště opakuje povel „aport“ (místo psovi nesrozumitelného a zbytečného „drž“) a nechává se mu rukavice držet déle. Po napočítání nejméně do desíti, příště do 20 - 60, se psu dá povel „pusť“ a rukavice se mu z mordy vyjme. Cvičení se vždy po zakončení „pusť“ převede na volné proběhání psa. 

Cviky: Cvičí se jako při předchozí řadě cviků: Tentokrát se do rukavice vsune ruka. Pokud by se ji pes zdráhal přijmout, pootevře se mu morda nadhmatem pravé ruky přes nos a šetrným tlakem na pysky proti horním zubům. Pes by měl při zaznění povelu „aport“ a objevení se, pohybu ruky před mordou ruku uchopit. Výdrž aportu možno prodloužit až na minutu. Pes nemá příliš stiskat a rukou, než zazní „pusť“ lze popotahovat, ale dbát, aby ji pes nepustil. Opět se zakončí „zábavnější hrou“. 

Cviky: Vůdce psovi nevsune do mordy na povel „aport“ ruku. Podá mu změnou slaměný víšek, uprostřed převázaný vypraným obinadlem. (Možno si ho svázat z lesní metlice apod.). Dále si vůdce koupí nebo zhotoví dřevěnou činku (1-2 kg). Její dřík obalí a ováže podobným obinadlem. Tu vsunuje i nadále  na místě sedícímu psovi do mordy. Aby ji nevyplivnul, podpírá psu spodní čelist prstem. Možno se pak s cvičením přemístit už na zahrádku, cvičit v lese apod. Držení kozlíku, činky vůdce chválí, po pro psa možná „otravném drezírování“ je třeba přejít na vyběhání. 

Cviky: Psovi, který drží kozlíky pevně v mordě se za zajištění odspoda s nimi mírně viklá, potahují se: Kozlík smí vypustit jedině na povel „pusť“ 

Cviky: při vyslovení povelu „aport“ se kozlík nebo víšek psovi nevsune do mordy, ale mírně se s ním „ucukne“, zatímco se trhnutím vodítkem za obojek podpoří přiblížení psovy hlavy. „Ucuknutí“ má u psa vyvolat „chytací reakci“. 

Cviky: Vůdce mění kozlík, omotá jeho dřík králičí, zaječí, srnčí kůží, přiváže na něj letky z pernaté zvěře. Pes má brát i lehce vycpáním slámou, senem, dřevem zatíženou králičinu, zaječinu. Tyto atrapy jsou v místě hřbetu a břicha ovinuty obinadlem, aby potom pes bral zvěř v jejich těžišti. Vůdce chodí se psem držícím tyto „aporty“ v mordě 10-30-50 m, připnutým na vodítku, než mu po řádném sednutí a pochvale aport odejme. Zapomenout psa pochválit znamená, že vůdce musí u psa získávat příště znovu jeho důvěru. Pes by měl brát sám od sebe na povel aport vzdálený  od mordy i 5 cm. 

Cviky: Pomocník drží kozlík ve výši psovy mordy, vůdce se psem na vodítku k němu přichází a ve chvilce, kdy se dostane pes mordou ke kozlíku, velí“aport“ a pes by měl kozlík, víšek nebo vycpaninu vzít a nést dále. Při tomto cviku si lze také vypomoci se dvěma cihlami. Postaví se na „vysoko_ vedle sebe tak, že se na ně dá položí kozlík. Se psem se přijde ke kozlíku a na povel jej pes má vzít. (Pozor však, aby se pes cihel nedotknul a nepadly mu na běhy). Jinak lze na cihlách položených v obou dalších nižších polohách cvičit braní kozlíku posléze, když tak pes provádí již skoro ne zemi. Cvičný, zatěžovací kozlík má po čtyřech trnech, aby byl jeho dřík výše a aby se případně nekoulel. Pes jej má brát posléze ze země, kam se položí, případně později i odhodí..

Cviky: Cvičitel vezme lehký, slaměný, případně dřevěný kozlík, který pes již dobře nosí s sebou k vodě. Na dřík určený k uchopení se kromě obinadla nezapomene přivázat několik brků z letky divoké kachny, v nouzi třeba i z drůbeže. Pocvičí psa v sebrání tohoto kozlíku na souši a pak jde k mělčině, kam položí tento kozlík. Vráti se ke psu drženému pomocníkem nebo přivázanému u stromku, vede jej ke kozlíku a s povelem „aport“ by pes měl kozlík vzít do mordy a nést na břeh, kde na povel „sedni“ sedne a po pochvale (pohlazení na hlavě) má až na povel „pusť“ kozlík vůdci vydat. Poté psovi na vodítku přivázanému hodí kozlík na mělčinu a s povelem „aport“ jej pro kozlík (stále s brky) vyšla k přinesení. Když pes, již dříve naučený plovat, kozlík správně přinese, sedne, aniž se otřepával a kozlík pustil, jej po připnutí na vodítko a pochvale předá, může přinášet i kozlík hozený na hladinu, kam za ním bude muset plovat. Vůdce při vystupování psa z vody na břeh s chválením psa ustupuje, aby psa donutil pevně držet, neotřepávat se a přinést až před vůdce, sednout, dát se připnout, pochválit a vydat až na povel „pustˇ“ a ne dříve. Bezprostředně nato nutno psa vypustit k hojnému vytřepání vody z kožichu a proběhání se. Více a zčásti znovu o tom bude v kapitole o vodní práci psa. 

Cviky: Vůdce nechodí se psem na vodítku, nesoucím kozlík nebo atrapu již jen krokem, ale klusem, běhá a pes musí při tom spolehlivě sebrat kozlík nebo již pytlíkem (vysloužilou punčochou) s pískem, broky, dřevem, zatíženou králičí, zaječí nebo liščí kožku. Kozlík nese na 20 -30-100 metrovou vzdálenost. Po chopení aportu je možné ho vypustit z vodítka a pes musí přinést aport zase zpět na místo začátku běhu. 

Cviky: Kozlík je odložen mimo místo, kde vůdce psa nechal sedět. Pes jej nevidí. Psa na vodítku vede poté vůdce ke kozlíku, aby jej na povel „aport“ za pochodu a pak i za klusu sebral. Posléze má brát kozlík, ale i zatíženou atrapu zvěře za běhu míjený i bez povelu. Na výchozím místě musí „aport“ po sednutí, pak i po připnutí na vodítko, (když se cvičí za volného sledování) až po pochvale vydat na povel „pusť“.

Cviky: Cvičitel si posadí psa zatím na vodítku vedle sebe. Po  uklidnění za 1-3 min. hodí před psa do vzdálenosti asi 4 m lehký kozlík (dřevěný). Vyčká (odpočítáno) čtvrt - půl min. a pak vyšle psa s povelem „aport“, aby jej přinesl. Po připnutí na vodítko, pochválení psa kozlík na „pusť“ odejme a znovu jej chválí. Pokud se dá opatřit zvěř, cvičí se již se zhaslou zvěří. --- 

Ccviky: Cvičí se totéž. Pokud pes už „rád“, s chutí a rychle přináší, prodlužuje se přestávka mezi odhozením a povelem k vypuštění již volně u vůdce sedícího psa, který nesmí v žádném případě „skočit pro aportů bez povelu. 

Cviky: Totéž se  zdokonaluje při výcviku aportu z vody, jak je to popsáno i v 8. Cvicích. Vůdce na břehu couvá, aby pes musel aport déle nést a neotřepal se. Lze si pro to opatřit spratek (staženou kůži) kachny s letkami a vycpat jej i polystyrenem, dřevem. 

Cviky: Vůdce nechá psovi přinášet „aporty“ hozené a pak i předem ukryté ve větší vzdálenosti. Ty pes vyhledává na povel „aport“, ale pak i bez tohoto povelu, volně vypuštěný, aniž tam s ním vůdce běžel. 

Cviky: Vůdce psovi odnáší, protože tak daleko těžký kozlík nedohodí, kozlík do větší vzdálenosti. Kozlík se postupně přitěžuje kovovými nebo olověnými disky (u ohaře, velkých slídičů, retrívrů do max. 8 kg). Tak se zatěžují (nejen pískem, ale pytlíky broků) také atrapy (kožky zajíce, kočky, lišky). Později se z nich sejmou obinadla. Pes v této etapě výcviku má běžně přinášet zvěř (získanou např. jako přejetou na silnici, zapeřenou),  konečně také teplé, právě zastřelené kusy. Vůdce nacvičuje, aby pes přinášel a dovedl si při tom najít těžiště u shozů nejen srnčích, ale i daňčích a jeleních. 

Cviky: Ohaři, podle vůči  i jiných plemenům se připraví ve vhodném místě honitby cvičná ohrádka (4x4m) s 80 cm, případně i s jednou, dvěma vyššími stěnami (hirdou), vypletenou chvojí. Pes ji má zdolávat skokem, ale může se obvykle o horní tyčku mírně opřít. Z  hrádky musí pes přinášet lišku dovnitř položenou, příp. hozenou. Vůdce při zkoušce (VZ, LZ, soutěže až po MKP) pro přinesení lišky vypustí psa z odložení 10 m od ohrádky. Když pes nosí z ohrádky jak alespoň 7 kg kozlík, atrapu lišky i lišku, může se jedna stěna ohrádky nahradit 60 cm hlubokým a 80 cm širokým příkopkem. (přeskok přes něj není tak efektní). Pes musí přinést při zkouškách vůdci (ten se nesmí ze svého místa hnout) nazpět lišku do 3 minut. Za každé zaváhání při přinesení se psovi strhují body. Proto se má cvičit hbité přinesení a jen to odměňovat. (O dalších eventualitách výcviku s přinášením bude v dalších kapitolách této knihy). 

Co na to pes: Pes neotevře na trhnutí za obojek mordu. Trhnutí nutno zesílit (příp. prostřednictvím ostnáče). To jej přiměje k otevření mordy. (výjimečně se to docilovalo i stiskem kořene slecha psa prsty, event. Kratičce klíšťkami). 

Pes předmět nechce držet, vyplivuje jej. Povel a vsunutí „aportu“ nutno důsledně a trpělivě opakovat. Pes se při tom nesmí dostat mimo vliv vůdce. Ten mu přidrží, podepře spodní čelist rukou, aby nevyplivl. Za držení jej vydatně chválí. Pes nechává předmět vypadnout i po 5. Cviku: Vůdce psa okřikne „fuj“ a silným trhnutím opakuje „aport“, aby pes předmět zase hned vzal a podle požadavku držel i nosil. - Pes, který již drží, nechce aport na povel „pusť“ vypustit. Po dočasnou dobu bude nutno spojovat povel „pusť“ s trhnutím za obojek, a případně s hmatem přes mordu a tlakem na horní pysky. 

Pes, místo chopení „aportu“ chytne, chce kousnout do vůdcovy ruky.Nutno ihned nejspíš na ostnáči zopakovat psa podřizující cviky. Opakovaně „daun“ a „plaz“. Nato se dají psovi vykonat na povel jemu již běžné cviky, které splní  a za to jej chválit. Ve výcviku aportu krátce pokračovat snadnějšími lekcemi a za vykonání jej chválit, skončit a nechat jej vyběhat. Pokračovat až příští den. 

Pes otvírá mordu a chopí „aport“ již při jeho shlédnutí, ještě než dostal povel. Byla překonána tř. „pasivní fáze“ výcviku a pes bude zřejmě provádět další cviky (po č. 5) již „dobrovolně“ ano i předem z radosti z toho, že bude pochválen. - Tak na to právě nezapomínat. 

Pak už bude výcvik mnohem snazší. - Mnoho ovšem záleží na individuální vloze a předchozí „štěněcí zkušenosti“ psa.

Pes přináší kozlík, atrapu a zvěř s vrtěním prutem či oháňkou. Výcvik aportu u tohoto psa končí, nyní jde už jen o jeho důsledné zdokonalování. 

Pes začal považovat přinášení za velkou součást náplně svého život. Má práci, za kterou bude chválen a jeho radost bude jistě i radostí jeho vůdce. 

Co učinil cvičitel nesprávně: Při podávání kozlíku rozevíral psovu mordu příliš velkým tlakem prstů, případně psovi poranil mordu. Bolestí může psa zradit a vyvolat v něm ještě větší odpor k přijetí „aportu“. Ztíží a zpomalí to výcvik.

Cvičitel si nevybere k počátkům výcviku přinášení vhodné a nerušené místo nebo nemění takové místo, když už se výcvik daří. Výcvik přinášení vyžaduje dokonalé soustředění jak psa, tak cvičitele. Přecházení okolo  osob, i např. drůbeže, okolní dopravy, provozu apod., to vše psa i cvičitele zpočátku silně odvádí od výcviku, znervózňuje. Výcvik tím hlavně v počátku silně trpí. Později je ovšem „rušení“ pro utužování toho, co pes ovládá, potřebné. Pes musí na honu aportovat, ať se kolem děje co chce. 

Cvičitel si neopatřil zde doporučené kozlíky  a cvičí stále jen s jedním nedokonalým, neopatří si atrapy - vycpaniny a potom i zvěř. Takový „jednostranný výcvik“ pes nemůže správně pochopit. Selže pak nejen při zkouškách , ale i v praxi. Nelze se pak vymlouvat: „doma to pes přeci výborně uměl“. 

Cvičitel pokračuje ve cvičeních úporně dál a dál, „že to psu jde“, aniž mu dopřával mezi cviky přestávky pro oddych i „změnu výcvikové nálady“. Pes si musí ukládat při výcviku jednotlivé úkony postupně,  ne najednou. Při předchozím výcviku měl vůdce poznat, co už pes ovládá a které cviky pes provádí rád a je za ně chválen. Těmi nutno prokládat někdy pro psa dost úmorný výcvik podle zde uvedené, všeobecně osvědčené metody. I když se někomu zdá, že přestávky ve cvičení výcvik prodlužují, bývá opak skutečností. 

Vůdce nedodrží řádně pořadí při výcviku na povel „aport“ také vydání na povel „pusť“. Když se psu nechají provádět oba povely brzy, krátce po sobě, pak pes „pochopí“ nesprávně, že musí vypustit přinesený kozlík či předmět hned po přinesení aniž například mezitím vůdce do v mordě drženého kozlíku, zvěře „strkal“. (Ovšem mírně). Případně to může činit i později. Proto se doporučuje třeba polohlasně počítat mezi povely, pak po sednutí psa do dvacíti, padesáti, než se dá povel „pusť“ a vůdce aport převezme. 

Cvičitel odebírá psovi kozlík skoro současně s povelem „pusť“, zbrkle, jakmile pse přinesl a činí tak potom i se zvěří. Bude mít potom „vyplivujícího přinašeče“, což mu udělá i ostudu u ostatních myslivců. Po přinesení „aportu“ si musí pes před vůdcem sednout. Vůdce si jej připne na vodítko a pohladí jej na hlavě. Pes stále drží kus zvěře, do které při výcviku může vůdce případně prstem ze stran „píchnout“. Nesmí pustit. Až na povel „pust“ smí pes vůdci aport do ruky vydat. (Ten od něj musí převzít i radostně přineseného ježka (než ho odhodí např. , do zahrady). Při přinášení z vody jde o to nacvičit psa, aby předával bez odložení a velkého oklepávání vody, protože postřelená divoká kachna tak dovede mezitím psovi nepěkně uniknout. 

Cvičitel nepřizpůsobí váhu - hmotnost přinášených předmětů fyzické kondici psa, jeho plemeni, jakož i stupni výcviku. I v tom nutno mít rozum a nepřemáhat bez nácviku psa, neublížit mu na zdraví. Pes, který by nesl pro něj nezvykle těžký kus obtížným terénem, ten mu vypadl, mohl by takovou „zkratovou  situaci“ vyřešit zahrabáním jej. I rak se mohou stát psi „hrobaři“. Při zkouškách to znamená diskvalifikaci a v praxi pes ulehčující si takto „aporty“, může být hrobařem dost velkého počtu kusů zvěře, pro kterou byl poslán.Tak tedy ne. 

Cvičitel provádí se svým psem „posilování“ pomocí nošení dost těžkých kozlíků,nebo předmětů. Kostra, osvalení psa se dokonale rozvíjí tehdy, když pes pravidelně běhá, pracuje. Při vycházkách a zejména vyjížďkách se psem na kole s nesením kozlíku nebo i kulánku dřeva s tomu zvlášť vydatně napomáhá. Psa lze nechat v bytovce nosit denně 2-3 x kozlík z bytu do sklepa a na povel nazpět a až přes pudní schody. Ovšemže je v tom psa třeba  pozvolna navykat a nepřemáhat ho. 

Cvičitel nechá svého psa vícekrát skákat s těžkým předmětem přes dost vysokou a dalekou překážku: Mladému psovi mohou případně uvolnit plece, pokud by to bylo požadováno příliš často. Bylo by to při výstavě exteriérovou vadou. 

Cvičitel psovi neulehčí ovinutím obinadlem přinášení atrap, neužívá navázání letek pernaté pro vodní aport: Přechod cvičení od přinášení kozlíku po atrapy a zvěř musí být ponenáhlý: Kozlík nutí psa nosit jej v těžišti. Ovázání obinadlem tam a pak tam užití kožky nebo letek má svůj metodický  význam stejně jako převázání zvěře, resp. Atrapy v jejím těžišti obinadlem na určitou dobu. Pes musí nosit kozlík "„a plnou mordu"“ stejně jako pak není žádoucí, aby zvěř nosil jen v řezácích, jak se tomu říká někdy při přinášení lišek „pinzetou“. Nesprávný chvat nebývá sice při zkouškách při aportu diskvalifikací, ale není „chloubou cvičitele“. V praxi se může postřelená zvěř z nedokonalého přinášejícího chvatu psovi osvobodit a ten nesplní nebo mu to stíží splnění úkolu. 

Cvičitel se příliš lekne při začátcích výcviku, kdyby pes na něj při těchto cvicích zavrčel, vycenil zuby a pak se psem jedná bojácně: Obavu a strach je v takových případech třeba překonat a se psem hned nato cvičit tak, že se mu bez zbytečného násilí či bití dá najevo vůdcova převaha a jeho nezbytnost se jí přizpůsobit. Dá se to záhy dokázat procvičováním cviků poslušnosti na vodítku a v ohrazeném prostoru. Jinak by bylo další cvičení bezpředmětné, pes si začne vynucovat od bojácného cvičitele ústupky, napadal by jej znovu, dělal by si co by chtěl. 

Cvičitel přišel na to, že pes běží pro jím odložený nebo hozený předmět a také jej přinese. Tedy vynechá zde popsané metodické cviky a cvičí dále „zkráceně“. Pes může skutečně často běhat ochotně „přinášet“ hozené klacky, míčky a leccos co mu takový „cvičitel“, nebo dětí pohodí. On si to také bude třeba radostně nadhazovat, pohazovat a zase sbírat, mačkat (zvláště pískající dětské hračky ho k tomu přivedou), položí si to před člověka a bude to chtít zase odhodit. Jenže on to házejícími nepředá „korektně“, případně mu to hodí pod nohy. Takový „hravě nosící“ psík je silně nedůsledný, nedbalý.  

I když třeba jako „lovecké plemeno“ u zkoušek náhodou obstojí, bude pro skutečnou myslivost bezcenný. Kolik jen kusů  zvěře takoví psi nedohledají, protože se vrátili po pronásledování postřelené zvěře na viděnou, když jim předčasně zmizela s dohledu. A jejich „psovodi“ pak prohlásí, že „vlastně postřelená nebyla“ Škoda na to pomýšlet. 

Kdy a jak to opakovat: Dílčí cviky č. 1-4 třeba procvičovat denně (kratičce ráno, odpoledne a večer 3-10 minut asi po jeden týden). Max. však po půlhodině proložit to jinými cviky, tj. asi 10 procvičení za den. Dílčí cviky č. 5-9 asi také po jeden týden, jistě i s opakováním. 

Dílčí cviky 10-11 rovněž asi po týdnu. Závěrečné cviky od č. 12 lze je absolvovat rovněž během týdne. Stále jde o trpělivost, důslednost, procvičování. Když to vše zvládne cvičitel za 4-6 týdnů, bude to k dobru i zbavením psa zbytečného trápení: výsledek bude oboustranně radostný. Jde vždy o to, jak je i pes pro přinášení nadaný, má pro ně rozvinuté vlohy. 

Další zdokonalování a zdokonalování trvá u mladého psa i celou dobu po zkouškách a tedy i po celý život. 

Přinášení je zkoušeno při řadě disciplin našich i zahraničních zkoušek lovecké upotřebitelnosti psů (kromě barvářské a honičské). 

Přinášení z vlečky, ze stopy

Proč se to cvičí: Při lovech drobné zvěře se vždycky nepodaří brokovnicí zasáhnout zvěř, která je v pohybu nebo na hranicích dostřelu, případně kryta porostem, aby zhasla „v ohni“. Postřelená zvěř uniká do krytů, kde ji nelze pomocí lidských smyslů a způsobů hledání nalézt. V tom mohou pomoci jedině dobře v dohledávání vycvičení lovečtí psi. Mají zvěř dohledat i na chladnoucí stopě, případně ji doštvat, zadávit a bez dalšího ovlivnění přinést vůdci. Ve všem tu nelze spoléhat jen na psovy vlohy a nacvičuje se to, utvrzuje a zkouší pomocí vlečné stopy s kusem zvěře na konci (vleček). Přes různé tu a tam slýchané protichůdné názory, zůstávají vlečky i jinde pro záchranu drobné zvěře nezbytnou součástí výcviku a zkoušení. 

Kdy už se to může cvičit: Tehdy nejlépe, když už je pes předveden na JZ, má zájem o stopu zajíce, ovládá sednutí, přivolání, daunování a plazení. Také nejméně polovinu cviků z kapitoly „aport“. 

Co je k tomu zapotřebí: Vůdcovské vodítko, kožený nebo řetízkový obojek, dvakrát 3-4 m dlouhá, nerozplétající se šňůrka bez uzlíků, vycpanina - atrapa králíka, zajíce, příp. i lišky. Nedávno na zvláštní povolení Okresního úřadu zastřelené kusy drobné zvěře (bažant, zajíc, kachna), na silnici usmrcený zajíc apod. Pomocník:manželka, člen rodiny, jiný myslivec. 

Výcvik: 

Cviky: Předem se vybere louka nebo pole, kde se zjistí jak tu vane vítr. Jde se po té straně, odkud do plochy vane vítr a pomocník odtud po větru „natáhne“, neboli „založí prvou vlečku. Táhne od naznačeného nástřelu (značí se zabodnutím prutu a vyškubnutím pár chlupů z atrapy, pak zajíce, pírek z pernaté) přímým směrem pokud možno z čerstvé králičí kožky zhotovenou atrapu. Na zmíněném nástřelu jí několikrát po zemi otočí, „otře“ a na konci asi 30 m dlouhé vlečky atrapu nechá (provázku k jejímu tažení zbavenou) ležet pokud možno kolmo ke stopě. Pokračuje v chůzi asi 20 m a pak se velkým obloukem vrátí k psovodovi.  Vůdce si přivede psa, který byl předtím, aby zakládání vlečky neviděl, odložený někde skrytě. Psovi dosud na vodítku provlékne nestahovacím okem obojku jeden konec šňůrky až drží oba konce vedle sebe v ruce. Šňůrka vede od obojku mezi předními běhy psa k vůdci. Ten jej odepne z vodítka a za držení na dvojité šňůrce jej dovede a zadaunuje hlavou k nástřelu vlečky tak, aby pes mohl ovětřit pach stopy. Když se tak děje, vůdce vybídne psa povelem „“najdi, aport“ se psem na dvojitém provázku běží k atrapě. Tu pes na případné nové připomenutí zvedne, obrátí se a pes ji nese k nástřelu a tam předá vůdci. Za toto přinesení vůdce psa dost pochválí. 

Cviky: Vlečka se táhne podobně, ale  na vzdálenost 50-70-10 m. Průběh je s mírným vybočením z osy do poloviny doleva, po ní doprava  a zpět. 

Cviky: Podobně, vlečka má již znatelnější „hák“ do jedné strany, slabý do opačné. 

Cviky: Vlečky s oběma „háky“ a pes již nedostává další povel „aport“. --- 

Cviky: Také tak, ale dobu „odstavení“ vlečky vůdce s pomocníkem prodlouží na slabou půlhodinku. Stále ještě běhal vůdce se psem na provázku pro zvěř a vracel se s ním se zvěří k nástřelu. Mohl uvolnit provázek případně pak na zpáteční cestě. Důraz je na korektním předání, za které je pes chválen. 

Cviky: Cvičitel nasadí psa na vlečku, nechá ho na šňůrce po ní sledovat  až  za první „hák“, kdy povolí jeden konec šňůrky a pes se uvolní. Měl by běžet a ž skoro k odloženému kusu (atrapě, nebo skutečnému), jak je nacvičen vzít jej a přinést k vůdci, který případně hleděl doběhnout zpět k nástřelu. Za takové „skoro volné“ přinesení je pes vydatně chválen. 

Cviky: Ač pes už opětně „zabržděn“, že jej vůdce s oběma konci šňůrky v ruce napravuje, aby vypracovával háky, než se ke kusu dostane. Ten pak může donést zpět k nástřelu přímo. (Háky ten, který vlečku táhl naznačí odhozenými zálomky, papírky apod.). Pes má pro blížící se podzimní zkoušky umět přinášet jak volně, tak pro nácvik „stopováním na šňůrce“. Volně to většinou činí náruživě, ba často až překotně, proto se občas „upřesňuje“ na šňůrce. 

a další cviky: Po absolvování PZ, kde pes ukázal, že dokáže z vlečky přinést „ztracený kus drobné zvěře“, nacvičuje vůdce vlečky s kočku a s liškou. To pro všestranné  zkoušky. 

Také může „táhnout“ mysliveckou brašnu, batoh. Psa tak může naučit posílat po své „zpáteční“ stopě nazpět k místu čekané, aby odtud přinesl „zapomenutou“ věc. (Též peněženku, nábojnici, lovecký nůž, klíčky, klobouk, ba i hůl - (ale ta nesmí být příliš hluboko zabodnutá, aby  ji naučil vytahovat). Oděvy si ne radno nechat nosit. Ty pes nedokáže dobře složit a cestou tažené je je spíš roztrhá.). Také se však dokáže naučit donést domů nebo na chatu apod. v mordě složený arch papíru s určitou zprávou. 

Co na to pes: Pes nejeví o nástřel zájem: Vůdce psa bez násilí zadaunuje znovu, ukazuje mu po stopě a pomocí provázku mezi běhy taženého jej drží s hlavou nízkou u stopy. 

Pes jde po stopě a nosem při zemi: Zaslouží si chválit: „hodný“ 

Pes běží po vlečné stopě příliš rychle, až přebíhá háky: Proto je veden po stopě na šňůrce a tak ho vůdce, který za ním běží, „brzdí“. Vůdce se jej snaží navádět k vypracovávání zpočátku ne příliš ostrých „háků“. Aby je poctivě vypracovával.  

Pes doběhne ke zvěři, nevezme ji, ale pobíhá dál a cosi hledá: psa nutno přivolat a zadaunovat. Opakovaně se vede na šňůrce ke kusu. Ten musí vzít a třeba pak i volně donést na nástřel. Tam jej má korektně předat. Až za to je pochválen.

Pes, který už je vypuštěný volně, přeběhne zvěř a marně hledá za ní: Při delších vlečkách by měl být asi 30 m za koncem vlečky ukrytý pomocník. Při zahraničních vlečkách mívá před sebou ležet tahaný, by´t vlhký kus a ten si pes volně může vzít a přinést pak vůdci. (I to se považuje eventuelně i za „4“). Jak vůdce, tak pomocník musejí sledovat chování psa vypuštěného volně na vlečku, aby zvěř nemačkal, neškubal, nenačal, ani nezahrobařil. V tom se musí psovi zabránit hrozivým „fuj“ nebo prutem připraveným pro to při podezření. 

Co učinil cvičitel nesprávně: Nechal táhnout pomocníkovi proti větru (když se změnil). To nenutí psa hledat větření nízko s nosem - při stopě, ale chytí z dáli větření odloženého kusu. Při volném sledování „přestřeluje“ háky a běží přímo pro kus. Koncentrace psa na v praxi těžší sledování je pryč, myslí se, „že to pro zkoušky stačí“ a pes se tím pro lov pokazí. 

Vlečky si musí tahat cvičitel sám: Při zkouškách budou psovi tahat vlečky úplně cizí osoby, rozhodčí. Pes tak může pak na zkouškách i zbytečně selhat. 

Na konec vlečky se  vyloží místo tažené atrapy zvěř: Pokud  pes tuto zvěř nikdy neaportoval, bude ho to dost šokovat. Může zvěř nechat ležet nebo ji i zahrobařit. - Pokud by mu byla vykládána na konec vlečky jednoho druhu zvěř jiného druhu, bude zmaten i ten pes, který je na vlečkách jinak dost pevný: Problém by byl i tehdy, kdyby zvěř někdo odcizil (třeba houbař). Pes, který je naučen, že musí z vlečky něco přinést, přinese pak  třeba kus klacku, přes který byla zvěř tažena. Co bude přinášet při honech, nelze domyslet. 

Vlečky jsou cvičeny stále na stejném pozemku a o stejné délce, týmiž směry háků. Tam se pak nebudou konat ani zkoušky, natož potom i hony. Pes, který není cvičen na různé délky vleček, stále se měnící směry i počet háků, jiné prostředí, pak při zkouškách nejspíš selže.

Cvičitel je pohodlný a nechává vypracovávat hodně často vlečky volně, ne „vedením na šňůrce“ alespoň do 2/3 délky. Pes ztratí pečlivost, koncentraci k práci. Bude mít snahu po překotnosti přebíhat háky, bude hledat i zrakem, aby „honem“ skončil a těšil se na další překotnou vleču. To není účelem výcviku. 

Cvičitel a jeho kamarád berou s sebou na nácvik vleček i jiného psa. Pes, který je pak na stopě a se zvěří volný, může být jinými psy zastrašen od vydání zvěře vůdci. Mohl by s ním pobíhat okolo, odhodit ji, zahrobařit. Známý pes, který je řádně odložen mimo okruh cvičení, aby do něj nezasáhl., může naopak psa pobídnout k výkonu, když již dříve cvičil a byl prožil pochválení za výcvik psa prvého. 

Pes, který se nesoustřeďoval k práci na vlečce je vícekrát za to s důrazem zadaunován.  Mohlo dojít i k částečnému zrazení. Pes se může při přehnaném daunování bát s přinášeným psem přijít.                                                                     Při zkouškách někdy selže pes, o němž se zjistilo, že byl předtím „převlečkován“. Pozor, držet i v tom míru při dohánění na zkoušky.  

Kdy a jak to opakovat: Po prodělání výcviku v přinášení zvláště prvé části jsou vleky pro psa radostnou prací, byť zpočátku vedením na „šňůrce“: Kratičké a pak delší vlečky se psu založí asi 2-3x v  týdnu. (Ne více, psa lze též, zejména před zkouškami „převlečkovat“). Proto se střídá zmíněná šňůrka s volným vypuštěním. Při nácviku na VZ se psovi dovoluje vlečka s liškou (ale také přinesení přes ohrádku) jen jednou týdně. Nesmí se potom zapomenout na vydatnou odměnu.                                                                                            Přinášení věcí po zpětně stopě a tréninkové nošení - třeba polének z lesa se provádí po absolvovaných zkouškách. Ale i pro dohledávku po honech se má nasazovat pes na stopy unikající postřelené zvěře s klidem a ne uspěchaně. Pes by poznal povrchnost a práce by mohla být nekvalitní, nedokonalá.

Volné nalezení a přinášení

Proč se to cvičí: Lovecký pes má, když je vypuštěn z vodítka bez otálení svému vůdci, přinést při hledání, slídění, nahánění i při jiných příležitostech nalezenou postřelenou a zhaslou zvěř. Nemusí k tomu dostat žádný povel. 

Kdy už se to může cvičit: Když pes dokonale přináší, případně prodělal výcvik na vlečkách. 

Co je k tomu zapotřebí: Vycpaniny, (atrapy) zvěře, ale lépe čerstvě nebo nedávno ulovená, příp. při silnicích nalezená zvěř. Zajíci, divocí králíci, lišky, kuny, kachny, lysky, bažanti, koroptve, divoucí holubi, vrány, straky, sojky. Vhodné je mít možnost psa při práci sledovat z posedu. 

Výcvik: 

Cvik: Na pole nebo louku či jiný pozemek s nepříliš vysokým krytem, příp.při lese se položí  na místo, které si vůdce dobře zapamatuje, asi 15 m daleko od místa, ze kterého se vypustí pes cvičební atrapa, vycpanina, divoký, případně domácí králík (zabarvení divokého). Pokud je to zvěř, je vhodné ji „zavětřit“ nábojnicemi, papírem, krabičkou od zápalek, které nosil nějakou dobu člověk, aby zvěř mezitím nevzala dravá zvěř. Asi po 1-2 hodinách tam jde vůdce se psem, kterého nechá s dobrým větrem (pod větrem) slídit nebo hledat. Pes musí bez povelu zvěř, která není zpočátku  skrytá, najít, chopit a přinést a předat svému vůdci. Ten ho po připnutí na vodítko vydatně pochválí. 

Cvik. Zvěř se vyloží podobně jako v předchozím cviku do nízké výsadby - mladé paseky. Pes se vypouští tentokrát hledat nebo slídit se špatným větrem bez povelu k přinášení. Zvěř později může ležet pod stromkem. 

Cvik: Vyloží se k nalezení a přinesení i jiné druhy zvěře, ale odhodí se kus (3-4 m) od stopy toho, kdo ji do plochy nesl. Očekává se stejná práce i 60-100 m daleko od vůdce, 

Cvik: Možno cvičit i s předměty vůdce nebo jeho rodiny, případně po zacvičení i spod senem, klestem ukrytou kůží (ve svazku) zvěře, jinými částmi, kostmi apod. Podobně se cvičí přinášení shozů srnčích na podzim a jeleních záhy na jaře. 

Co na to pes: Pes atrapu nebo zvěř nenajde. Asi nebyla dodržena dostatečná doba potřebná k rozšíření pachu - větření. 

Ohař začne zvěř vystavovat: Vůdce jej hned neruší, ale po chvilce mu poručí „aport“, aby zhaslou zvěř přinesl. 

Pes sice zvěř nalezne, naznačí nalezení, ale  nevezme ji  a hledá dále: Psa nutno připamatovat přísným „aport“, co má provést. 

Co učinil cvičitel nesprávně: Nedodržel patřičnou dobu vyložení zvěře. Zvěř, která padne při lovu do některého místa, vydává svůj pach dost pozvolna. Rozšíří se až  po čtvrthodině i později. Pes vyslaný ji hledat dříve, ač  má výborný nos, může ji tedy předběhnout. Totiž pes také může časem přijít na to, že má hledat po stopách člověka, který mu cvičně vykládá zvěř nebo předměty. S tím nutno také počítat. 

Kus byl vyložen do stopy vykládající jej osoby: To není žádoucí: pes by hledal v lidské stopě, proto se zvěř musí odhodit kousek od stopy. 

Cvičitel nedal povel „hledej“, ale „aport“: Při zkouškách se dbá na to, aby pes byl vysílán k jakoby nahodile vyloženému kusu zvěře. Při takovém hledání se tedy nesmí dávat povel k přineśení.

Cvičitel nechá psa hledat nebo slídit jen do asi 35 m před kusem: Pokud pes předtím hledal na daleko, nebyl cvičen ve slídění, snadno může zvěř předběhnout. 

Cvičitel nechá psa hledat zvěř jen příliš nakrátko: Pes bude mít svou pozornost upjatou jen na vůdce a tak snadno přeběhne zvěř. Při zkouškách nedostane moc dobrou známku. 

Kdy a jak to opakovat: Pro absolvování Podzimních zkoušek se tato disciplina cvičí (a někdy zkouší) na dost omezeném prostoru. Ač tu vůdce dává předepsaný povel „hledej“, pes obvykle podle způsobu přípravy pozná, o co jde. Nácvik pro praktické dohledávky vyžaduje větší pečlivost, též pro neběžné druhy zvěře, měnění místa a vzdáleností i velikostí ploch. Proto to též popsáno. 

Přinášení zvěře z vody

Proč se to cvičí: Lovecký pes má  usnadňovat lov na vodách: Má nahánět v rákosinách ukrytou vodní pernatou (divoké kachny a lysky), aby vzlétla  a mohla být zastřelena. Zvěř, která spadne do vody nebo do okolí rybníka do krytin má přinášet jak na povel, tak bez povelu a předávat ji spolehlivě svému vůdci. 

Kdy už se to může cvičit: Mladý psík se má učti „nebát se vody“, umět plavat, jak už bylo popsáno. Když pak ovládá základní poslušnost a aport také z vody, zapracovává se i ve slídění a nahánění při honech a lovu na tahu na divoké kachny, i na divoké husy. 

Co je k tomu zapotřebí: Obojek, který se při vypuštění k vodě snímá, vodítko, dřevěný kozlík s přivázanou letkou kachny apod., divoká kachna, lyska, v nouzi pernatá zvěř, vrána, straka ap. Brokovnice, střelivo, píšťala. Menší rybník, tiché rameno řeky, přehrady apod. , v nouzi k části cvičení i požární nádrž, kde se nekoupají lidé, kteří  by měli proti psu ve vodě námitky. 

Výcvik: 

Cvik: Psa, který prodělává výcvik v přinášení přivede vůdce k vodě. Má s sebou lehký dřevěný kozlík, na kterém je upevněna letka divoké kachny, v nouzi jiné pernaté zvěře. Takto upravený kozlík pes již předtím aportoval  na souši. Odloženému, nebo jinou osobou drženému psovi položí kozlík do docel a mělké vody a na povel „aport“ jej pošle přinést. Poté hodí u nohy zadaunovanému na vodítku připnutému psovi kozlík do mělké vody, kde nebude muset moc plavat. Nikoliv ihned dá povel „aport“ a když pes kozlík vzal a plave i vystupuje s ním na břeh, psa chválí a ustoupí několik roků nazad. Je vhodné při příchodu psa s kozlíkem prudce roznožit a zvednutým ukazovákem pravice mu připomenout nezbytnost správného předání, aniž se pes oklepáním zbavoval vody. Když pes sedne před vůdcem, ten se i několikrát dotkne kozlíku, ale nebere si jej, připne psa na vodítko, pochválí jej hlazením na hlavě a teprve potom kozlík po povelu „pusť“ převezme. Na to psa opodál vypustí z vodítka a nechá ho vytřepat a vyběhat. 

Cvik: Psovi se bude již nadále před vysláním do vody vždy snímat obojek. Způsob nevyslání psa ihned po hození kozlíku do vody a převzetí kozlíku až po dotýkání se jej kus od břehu se dodržuje, kozlík se hodí do hluboké vody. 

Cvik: podobně jako předchozí, ale cvičitel si opatří ku cvičení z onu nebo na zvláštní povolení střelnou divokou kachnu nebo lysku. Cvičí se stejně, důraz se klade na správné přinesení a odevzdání kusu. 

Cvik: Vůdce jde se psem nejlépe k malému rybníčku, kde j sou kachny nebo lysky. Vypustí psa k proslídění rákosí (zapískáním ), aby po jeho slídění pernatá vzlétla. Vystřelí, případně slepý náboj a sleduje psovo počínání. Pes by neměl přestat hledat. Pokud se neuloví kachna, proto mu alespoň hodí na kraj rákosí kozlík s letkou kachny a nechá je pak přinést. Aby i když „hraný lov“ pro psa skončil úspěšně. 

Cvik: při podobné obchůzce a návštěvě rybníka, který má pro následující cvičení větší plochu sítin, pozoruje vůdce odkud a kam plula kachna nebo lyska z mělké sítiny na zrcadlo hladiny. Snaží se tam navést psa a podporuje ho pochvalou, když zachytí stopu kachny na vodě a po ní kachnu pronásleduje. 

(Toto se cvičilo pomocí doma odchované a do přehledných rákosin pak vypuštěné divoké kachny, které se odstřihla část letky. Pes se měl tak naučit odplouvající kachnu vysledovat po na hladině zanechané stopy a pokud možno ji přinést. Pro vyhovění námitkách ochranářů slepí v Německu letky vodou rozpustným lepidlem.  U nás se toto již s doma odchovanou kachnou necvičí.)                                      

Výcvik přinesení střelené husy, přirozeně že ohařem, retrívrem, silným slídičem lze provést tam, kde se loví husy, obvykle na tahu. 

Co na to pes: Běží k hozeném u kozlíku, ale nesebere jej: Nutno opakovat přinášení na suchu. 

Pes se ihned po vystoupení z vody s kachnou otřepává. Psa nutno připnout na vodítko, podle letory případně na ostnáči jej  přivést ke kozlíku, na povel jej nechat vzít a po pár krocích nesení korektně předat. (Korekce přinášení se provádí nejlépe na souši na vodítku). 

Pes po vystoupení z vody položí kachnu na břeh a začne se otřepávat: Když bude kachna pouze postřelena, křídlovaná, může mezitím vstát, utéci, vklouznout do vody a skrýt, potopit se (zaštípnout se). Vůdce o kachnu přijde. Psa nutno proto pak procvičit v aportování na dlouhé cvičitelské šňůře, po vystoupení z vody si jej ihned „přiručkovat“, ovšem za chválení jej. Ani s kozlíkem se nesmí otřepávat, položit kachnu. 

Pes připlaval ke kachně ale chopil ji nedokonale (za krk, letku apod.) a po vystoupení z vody si ji pro lepší chvat položí na zem a opraví se: Toto závadou nebývá: Pes při tom stále vidí zvěř a neztratil by ji. Pokud se pes takto opravuje, vůdce nemá opakovat povel „aport“, aby tím při zkouškách psa nepřipravil o body za jinak vzorně přinášení. 

Pes vychází při hledání v rákosí na břeh a sleduje nízkým nosem stopu po souši. Zřejmě tudy předtím vystoupila z vody kachna, kterou může pes případně pronásledovat po souši. Psa se doporučuje nechat hledat dále. Ostatně po prohnání rybníka při kachním honu se má prohledat se zkušenými psy široký pruh břehů a nechat je sledovat stopy, po kterých obvykle najdou řadu křídlovaných kachen, které by byly jinak ztraceny.

Pes plave po hladině nebo v rákosí do kruhu a něco hledá: Pes tak po ztracené stopě „zakružuje“, hledá pokračování stopy. Kachna se mu tam totiž nejspíš potopila, zaštípla se. To, co získají někteří psi zkušeností jej nelze snadno naučit: aby se pes za takovou kachnou potopil. Obvykle na to přijde až tehdy, když o potopenou kachnu zavadí při plavání svými běhy. Když se však kachna za notnou chvíli nevynoří nebo odplula jinam, nutno psa poslat hledat dále.

Pes slídí, případně i hlasitě za vodní zvěří na viděnou. Není to k lepšímu ocenění jeho práce, protože jde o tom, aby: Pes sledoval a dohnal kachnu po její stopě na volné hladině i v rákosině. To pak svědčí o výborné lovecké vloze i o výborném nose psa - vodaře.  

Co učinil cvičitel nesprávně: Ponechal psovi k práci ve vodě obojek: Bylo na to upozorněno již předem: Pod vodou mohou být různé větve, tyče bránící rybářskému pytláctví apod. Kdyby pes za něco podobného zachytil, mohl by se utopit. Bylo by to jeho týrání i značná škoda, kterou by způsobila cvičitelova nedůslednost.

Pes je nedokonale procvičen v aportování, předávání aportu: Bude pak dělat cvičitelovi nejen ostudu při zkouškách, ale i později při honech. Může tak on i ostatní přijít o řadu úlovků. Proto se při zkouškách posuzuje vodní práce přísně a za nedbalé přinášení se strhují body. 

Cvičitel opakovaně vybral pro výcvik vodní plochu bez rákosin, krytin kolem. Pes se tak naučí pracovat na kachny a lysky příliš na viděnou, bez používání nosu. Ale vůdce potřebuje od psa přednostně a právě tu nosovou práci. 

Pes je puštěn k prohledávání krytin při rybníku proti větru. Na rozdíl od hledání či slídění v poli si musí pes navykat prohledávat a proslídit  husté rákosiny co nejdůkladněji. Kdyby si totiž pes navykl prohledávat vody s pro něj „dobrým větrem“, oběhl by rybník a když by hned nechytil větření, nešel by do rákosin. Ale větření zvěře, která je v hloubi rákosin, to se šíří ven moc málo. Proto pes musí dovnitř.

Pes je nacvičován k přinášení prostých klacků, protože cvičitel „zapomenul doma“ kozlík s letkami: Také děti dovedou psa takto pokazit, když tak „pěkně a rád“ aportuje klacíky. Pes, kterého bude vůdce cvičit v přinášení ledačehos co našel na břehu, bude pak také „kdecos“ přinášet, až vůdci zapadne kamsi do rákosin kachna. Když pak bude naznačovat místo hledání hozením kamínků, pes nebude hledat a nepřinese kachnu, ale první klacek, který najde. Byl totiž právě za to tolik chválen… Proto musí být i v začátcích výcviku důslednost. 

Pes plave rád do hluboké vody i za mrazivého počasí. Snad, když to má smysl a má přinést kachnu. Jinak se nemá ani náruživým vodařům dovolovat zimní „courání ve vodě“. Psi, kteří se ihned a řádně po vyjití z vody nevytřepou a běháním nevysuší - zejména na hřbetě, onemocní obvykle na ledviny a toto onemocnění jim silně zkrátí život, protože pes obvykle nedá včas vědět, že má být léčen. Když se psovi nedá možnost po plavání se řádně vyběhat, vytřepat, vysušit (případně kusem textilie v bedrech) Psovi vůdce zle ubližuje, jak už bylo popsáno. Také: neodstranění vody ze zevního zvukovodu záhy po vyjítí psa z vody: Způsobí psovi zánětlivé onemocnění, které včas a důkladně neléčeno je pro psa velkým utrpení. Třese hlavou, škrabe se u slech … Hlavně dlouhosrsté psy s dlouhými slechy (ohaře, slídiče) nutno nezapomínat ošetřovat. 

Kdy a jak to opakovat: Nácvik přinášení z vody se připojuje k nácviku aportu na souši. Na cvičný kozlík se nezapomínají přivázat letky, pak je třeba mít k výcviku divokou kachnu opatřenou si na honu, kterého se cvičený pes musí případně zúčastnit jedině stále ještě přivázaný na vodítku. (Vyběhání mimo dobu lovu, při dohledávce). Práci ve vodě nutno cvičit příležitostně, asi po čtvrthodince 1-2x v týdnu (o víkendu). Slídění v rákosí též půlhodinku jednou za týden, dva týdny.                                                                                                                                                 Přinášení kachny z hluboké vody se zkouší při PZ, VZ a Spec., zkouškách vodní práce, pokud  se ty konají. Kondiční trénink pro zkouškami prošlé psy se doporučuje před společnými hony na kachny, čekáním na tahu. 

Slídění za kachnou, na volné hladině

Proč se to cvičí: Lovecký pes pro honitby s rybníky apod. se musí naučit plavat dost daleko na hladinu vody i do rákosí nejen podle zachyceného větření vodní zvěře. Musí plavat na rozkaz, bez výstřelu vpřed a dát se povely či pokyny vůdce směřovat tam, kam je třeba. Tyto vodní plochy musí prohledávat, zvedat zvěř a postřelenou nebo zastřelenou plovoucí  musí spolehlivě vzít a přinést, předat vůdci. Do vody se vysílá po větru povelem „vpřed“ a „hledej“. 

Kdy už se to může cvičit: Když pes přináší zvody hozenou kachnu. 

Co je k tomu zapotřebí : Vodítko, obojek (snímí se), píšťala, nedávno ulovená kachna nebo lyska, případně loďka a 2 cvičitelské šňůry. 

Výcvik:

Cvik: Cvičitel přivede psa k rybníku s rozlehlou hladinou (asi 100x200m), s rákosinami kolem. Cvičitel zopakuje se psem přinesení kachny, kterou před zadaunovaným psem hodí asi 5 m daleko do rákosiny. Po asi 5 minutách vypustí s povelem (fiúiúi) (vpřed) k prohledávání rákosí po větru. Bez  dalších povelů má pes kachnu nalézt a přinést. Na povel „pusť“ bezvadně předat. 

Cvik: Cvičitel jde se psem k takovému rybníku, když tam o čtvrthodinu dříve (případně pomocník) vhodil do rákosiny kachnu. Místo si nutno dobře zapamatovat. Pes se vypustí k vyhledávání z větší vzdálenosti a pohyby rukou se směřuje k vyložené kachně. Tu musí pes nalézt a korektně přinést. Pro případ selhání tu má být stranou kamarád s dokonale pracujícím psem. 

Cvik: Totéž, ale přestávka vyložení se prodlouží o další čtvrthodinu. 

Cvik: Na tomtéž rybníce umístí předem pomocník (děti plavání) plavající kachnu do prostředku hladiny, aniž by to pes viděl. Psa vypustí hledat - plavat a pokyny jej směřuje do středu rybníka, aby kachnu nalezl a přinesl. Podobně má pes na povel plavat ku středu rybníka, kde by plavalo hejno živých kachen a má je přimět k vzlétnutí, aby se daly ulovit. 

(Mimořádný cvik: naučení psa plavat, pokud se to od mládí neměl příležitost snáze naučit: 

a) použije se k tomu „cvičná udice“, pokud byla už doma užívána: S tou se pes „baví“ na břehu, pak tak, aby zaběhl i do mělčiny. Poté se psova náruživost „chytit“balíček na udici přenes i do hlubší vody, kam se pak vhodí i samotný ůbalíček“, do kterého se dá kus polystyrénu (zabalit textilem,aby nesváděl psa ku „křoupání“ 

b) K donucení psa plavat se použije v úzké zátoce, klidné řece „ nekonečná šňůra“ ze dvou cvičných šňůr a s kladkou umístěnou případně na loďce. Psu, výjimečně zde ve vodě na obojku se „napomáhá“ jít do vody a plavat. Musí při tom aportovat zvěř nebo kozlík. 

Co na to pes: Pes nechce jít dobrovolně do vody. Pokud není známo mládí psa, nutno si ověřit, zda nebyl dříve zrazen vodou, hozením do ní. Návod je v 5. Kapitole. 

Pes jde do vody skokem: jde o až moc náruživého vodaře: Nutno jej umirňovat, aby neskočil tam, kde je v hloubi nějaká tyč, větev, o kterou by se mohl poranit. 

Pes sjede do vody bez otálení, jako vydra. Také výborný vodař, který má asi i výborný nos, kterým bude hledat vodní pernatou. 

Pes nehledá, neslídí dost daleko v rákosině. Nutno jej nalákat příležitostí, kdy v místě bude zvěř, aby se „ uvolnil“. 

Pes často „píchá“ nosem do větru: Chce zjistit, zda je v rákosině aby za ní plaval, je to znakem jemného nosu. 

Pes propluje rákosím, „jde si pro vítr“ a odplouváním rákosí hledá zvěř: Správná, účelná práce psa.  

Co učinil cvičitel nesprávně: Vždycky při házení kachny do vody střílí: Pes se naučí očekávat výstřel - pobídku před tím, než vskočí do vody. Toto se při zkouškách přirozeně nedovoluje. Ostatně to výcvik dost prodraží.

Stále opakuje povely „aport“ a také „najdi“, než pes najde, i když už nese zvěř: Takto nervózním cvičitelem se stane pes „převeleným“ a „ukřičeným“. Neposlechne-li na jediný povel, sníží to psu na zkouškách známku. 

Hází do vody směrem ke kachně kameny, drny, klacky: Pes nebude samostatně hledat to, co má pak přinést. Přinese klacky a bude za to čekat pochvalu. Kachna, lyska, čírka zůstanou ve vodě nepovšimnuty. 

Cvičí psa přinášet jen jeden druh vodní pernaté: Jiná zvěř než divoká kachna má poněkud jiný pach, případně tedy pes ji nemusí vzít, protože ji nezná. Je to cvičitelova vina. Chodí psa cvičit jen do takových rybníků a rybníčků, vod, kde je dostatek vodní zvěře. Psa bude pro lov ve vodě zajímat jen živá zvěř, méně zhaslá a chladná. Jenže při zkouškách a při dohledávkách nejde o čerstvou zvěř. Za pochybení bude negativně hodnocen. 

Kdy a jak to opakovat: Cvičení loveckého psa ve vodní práci se dá provádět obvykle příležitostně: Před speciálními zkouškami se opakuje přinášení a volné plavání 3-4 během měsíce.                                                                                

Touto kapitolou byla shrnuta a doplněna práce pro zmíněné zkoušky, kde je navíc posuzován klid na stanovišti při naháňce, jak je popsán v kap. 26. 

Chování se psa při naháňce

Proč se to cvičí: Při společných lovech se musí pes chovat klidně a pozorně, nebýt vůdci a jiným na obtíž, musí být  připraven k případně od něj vyžádané práci. Při nahánění nesmí svými pohyby ani hlasitostí pokazit svému vůdci ani sousedům náběh zvěře. 

Kdy už se to může cvičit: Když už se pes dá bezpečně přivolat ovládá cviky poslušnosti, daunuje a plazí se a dovede se klidně chovat při pochůzkách a čekané v honitbě (kap.16). 

Co je k tomu zapotřebí: Vůdcovské vodítko, obojek, výjimečně ostnáč, prut. Brokovnice, příp. akustická poplašná pistole, slepé náboje. 

Výcvik: 

Cvik: Cvičitel má psa na vodítku při schůzce cvičitelů nebo při pracovní akci více myslivců, které požádá o chvilku společné práce pro nácvik. Řada vůdců psů - cvičitelů postupuje strništěm nebo nízkou jetelinou ploužením proti, ale i po větru. Pes jde zpočátku s vůdcem připnut na vodítko, pochvíli se odepne a dostane povel „hledej“ . Měl by před vůdcem do poloviny vzdálenosti (dostřelu) slídit. Vůdce 2x nebo sousedi vystřelí naslepo. Pokud se narazí na zvěř, pes by ji neměl pronásledovat. Asi po 1/4 hodině se pes přivolá a připne na vodítko. (tak se provádí disciplina „společný hon“ při začátku Podzimních zkoušek)… 

Cvik: Vůdci se psem je přiděleno při naháňce na drobnou zvěř, lišku, případně i na divočáky v lese stanoviště, blíže dvou poučených sousedů. Psa má připnutého na vodítko tak, aby mohl daunovat, aniž by to vůdci bránilo v nezbytném pohybu opatrného střelce. 

V době výcviku se nedoporučuje střelci střílet na zvěř. Má se předně věnovat svému, ještě zacvičovanému psu, kterého chvílemi tichým povelem kromě sedu zadaunuje, nechá ho sedět, zadaunuje ho při zalícení zbraně i při běhu drobné zvěře okolo. Případně též vystřelí. Pes musí zůstávat klidný. - Zásadně se nesmí pustit honit do leče. 

Cvik: Cvičitel se chová při příští naháňce podobně. Smí zalícit a střelit jen na takového zajíce, který nabíhá v jistém dostřelu. Pokud zalící zůstane, kotrlcuje v ohni, nechá jej ležet. Po skončení leče poodejde se psem kus, vrátí se a psu nechá zajíce přinést volným hledání. Tak jedná i při příštích naháňkách. Zajíce postřeleného i sousedy nechá přinést po nasazení na nástřel psem až po skončení leče. 

Cvik: Má stejný průběh. Vůdce však po krátký, posléze delší čas průběhu leče, kdy též střílí, , má psa u sebe odloženého volně, též bez připnutí na vodítko: (O způsobu práce psů uvnitř leče bude v kapitolách 32-34). 

Co na to pes: Při nácviku společného ploužení je mladý pes nepokojný, místo hledání běží „poznávat“ sousedy: Není divu: Ploužení je mj. co do střelecké bezpečnosti vysoko náročný druh lovu. Proto by měli mít ti, kdo pořádají zkoušky,kde to má být zkoušeno,povinnosti provést asi 14 dní předem k tomu nácvik. Jinak nutno vést mladého psa při tom na řemeni, což ovšem sníží počet bodů. 

Pes po spatření pohybu ostatních střelců, honců, psů ,natož při vybíhání zajíců, srnčí, černé zvěře, vzletu pernaté kňučí a divočí: Pes, který je na vodítku a při takové letoře a nezvládnutí při výcviku nedaunuje, nesedí, musí být kárán trhnutím i za ostnáč, trvalým zadaunováním, plazením, případně švihnutím prutem. Ten má vůdce viditelně po ruce - zde nejde o zkoušky, kde psa trestat nelze, ale o zácvik do praxe. Vůdce psu včas obejme prsty mordu k umlčení.

Pes zaskakuje při spatření zajíce a jiné zvěře do řemene. Nutno zasáhnout včas stejně, ba ostřeji. S dlouhým hvizdem se pocvičí ihned „daun-před“, plazení.

Pes se uvolní, běží k sousedním psům a i při setkání se s ostatními psovody přítomné psy napadá a rve se s nimi. Už při zavrčení nutno agresivního psa okřiknout „fuj“, případně jej švihnout citelně prutem. Mladého psa nutno vychovávat,  ani se nevyhýbat s ním styku s jinými psovody.  

Co učinil cvičitel nesprávně: Zalící a střílí na zvěř, přestože vím, že má silně neklidného psa. Vůdcova dychtivost na výstřel se přenese na psa, jeho výcvik jde stranou, vůdce může způsobit strženou ranou neštěstí. Pes bude příště když ne zase takový, pak ještě horší … 

Vypustí a poštve ihned psa k přinesení postřeleného zajíce nebo i na zajíce, který zůstal opodál v ohni (na místě): Psova práce tu bude výhradně na viděnou, což správná lovecká praxe nepotřebuje. Pes bude příště ještě více jančit při spatření zvěře. Klid po výstřelu je pryč, přítomnost více obvykle podobně se chovajících ostatních psů psa zlajdá, že se budou prát o zvěř, případně kusy zvěře zahrobaří. 

Pustí mladého psa s ostatními honit do leče, totéž při kruhovém honu na zajíce. To ho vůbec nemusel cvičit. 

Kdy a jak to opakovat: Cvik č. 1 se provádí při PZ. Ostatní se musí cvičit s obětováním naděje na úlovky při všech naháňkách, které cvičitel se psem navštíví, Chování na stanovišti při lesní naháňce se cvičí při VZ, též při Spec. Zkouškách vodní práce. 

Šoulačka s odložením

Proč se to cvičí: Při lovecké pochůzce a šoulačce osamělého myslivce v honitbě musí jej pes sledovat bez připnutí na řemen, aby se případně dal spolehlivě odložit, též i při výstřelu tam, kam si lovec nepřeje, aby pes za ním šel. 

Kdy už se to může cvičit: obvykle se to cvičí až tehdy, když pes složil PZ nebo i bez šoulání základních zkoušek barvářské práce. 

Co je  k tomu zapotřebí: Vůdcovské vodítko, kožený nebo řetízkový obojek, případně i ostnáč, řetízek obšitý kůží, pytlík s pískem, vrhací řetízek, protek, píšťala, zbraň se střelivem, pomocník. 

Výcvik: 

Cvik: Cvičitel vyjde do honitby,  se psem na vodítku tak, jak je vylíčeno v kapitole č. 16. Jdou spolu za dobrého větru po cestách a šoulácích, pes při levé straně cvičitele, zpočátku se procvičuje zastavení se sedem, případně i zadaunování. Asi po čtvrthodině vůdce psa odepne s vodítka  a nechá se psem sledovat volně. Podle toho, jak to dovolují poměry, vůdce psa zadaunuje naznačeným zalícením zbraně. Po odlícení jej udržuje v zadaunování pohyby pravé ruky dlaní dolů. Vzdálí se bez hlasitých povelů od psa 5-10 kroků, vrátí se k němu. Naznačeným plácnutím na stehno psa „zvedne“ a popojdou stejnou vzdálenost dále. Tam psa opět zadaunuje, tentokrát pohybem dlaně k zemi. Po odchodu 5 m od psa si jej vůdce přivolá ze zadaunování naznačovaným plácáním na stehno, případně ještě syčivým pískáním nebo tichoučkým povelem „k noze“. Pokračuje v pochůzce. 

Cvik: Jako při předchozích cvicích: Cvičitel dovoluje psovi sledování pomalým krokem, spíše plazením, jež přerušuje zalícením zbraně. Psu dává najevo, že bedlivě pozoruje okolí do stran od šoulané trasy dalekohledem nebo zalícením zbraně. Od odloženého psa se vzdálí i na 50 m, vrací se do 2/3 vzdálenosti zpět a tam si psa bezhlasně přivolá 

Cvik: K předchozímu cvičení se připojí odložení u předmětu (u klobouku, torny nebo batohu). Podle jeho letory se pes připne prostřednictvím kůží obšitého řetízku ke stromku nebo pařezu vedle předmětu, případně má pes ostnáč. Výhodné je , aby mohl chování psa pozorovat pomocník z posedu apod., který by případně při neklidu psa zakročil házecím řetízkem nebo hrstí písku. Vůdce odejde od psa asi 20 m daleko, kde se ukryje a setrvá tam 5,10 až potom i 15 minut. Pak se ve vší rychlosti vrátí, psa který vytrval klidně vydatně pochválí, odváže a jdou se projít s proběháním psa. --- 

Cvik: Cvičí se obdobně: Vůdce psa při šoulání odkládá naprosto neslyšně, jen pokyny rukou. Přivolává jej také tak, když vždy popošel 10, pak až 25 m vpřed. Psa při tom již bez upoutání odloží na 15 minut  u batohu nebo i klobouku. Pak se pro něj vrátí a pochválí jej jako minule. 

Cvik: Když se vůdce vzdálí od psa a je na viděnou, při jednom zalícení vystřelí slepý náboj. Potom, když je pes klidný šoulá dál, psa si přivolá. Příště psa odloží u předmětu a když odešel mimo psa asi 20 kroků a je tam asi 10 minut, vystřelí. Klidně odloženého správně šoulajícího a odloženého psa vůdce po cvičení pochválí,odmění a pak jej nezapomene nechat volně proběhat. 

Co na to pes: Pes se nenechává zadaunovat ani odložit, je nepokojný, sleduje okolí a má snahu si odběhnout po svém: Je nutno znovu procvičovat prosté zadaunování. Také při cvičné udici a před zvěří,kdy se vyražení zakazuje „fuj“ a „daun. 

Pes při sledování šoulajícího vůdce zastavováním se  a pohyby hlavy naznačuje, že navětřil nebo zočil zvěř. Cvičitel psa tiše pochválí, oba pozorují v tichosti zvěř, při čemž vůdce psovi tichounce připomíná „nesmíš“, případně neklidnému „fuj“ za připnutí na vodítko, nebo se pokračuje v šoulání. 

Volně sledující pes „se neudržel“, vyrazil a začal prohánět odbíhajícího zajíce, srnčí: Když se pes navrátí ani po hlasitém pískání k zadaunování, vůdce se především uklidní. To se stalo už i mnohým jiným. Hlavně že se necvičilo blízko frekventované silnice nebo železnice. Nutno klidně vyčkat, až se pes ze štvanice vrátí sem, odkud odběhl. Nikdy neběhá vůdce za ním, leda by vytrvale hlásil na místě např. dravou zvěř. Pes se obvykle do čtvrthodiny, půlhodinky vrátí. Nutno ho pak v klidu připnout na vodítko. Nenadávat mu, nebít ho, to by vše pokazilo. Nu a pak se jde se psem na vodítku procvičit daunování, sedání, plazení. Pak se odloží na místě, kde by psa nic neodvedlo k útěku (připnou jej příp. na řetízek). Případně opakovat cviky poslušnosti, daunování na dlouhé cvičební šňůře. Odložení u předmětu zatím jen na řetízku. 

Pokud se pes ze štvanice nevrátí ani do hodiny. Nutno přemýšlet o chybách procvičování jeho poslušnosti, Měl pes dost denního pohybu při vyjížďkách za jízdním kole? Nebyl výcvik zadaunování příliš povrchní, urychlený? Bylo využito cvičení daunu při cvičné udici? Kdyby se už po odpoledním  cvičení začalo stmívat a vůdce nemůže dále od bydliště v honitbě déle setrvat, pak se na místě odkud pes utekl nechá ležet nějaký vůdcův předmět (sako, šátek …), co by případný noční chodec neodcizil. Nutno se tam pak brzy ráno vrátit. Pes bývá na místě a vůdce „radostně vítá“. Vůdce potlačí zlostné pocity a psa bez chválení připne na vodítko, krátce s ním procvičí daunování, plazení, sedy, vrátí se domu a psa dá do psince. Psovi neukazuje žádnou radost. Příště jej ihned po vypuštění po krátkém vyběhnutí zadaunuje, znovu přivolá, připne na vodítko, vykoná pár cviků, než jej pustí hledat apod.

Pes odložený u batohu apod. se pokouší kousáním do řetízku osvobodit. Právě proto se hned od začátku vyplatí mít kůží obšitý řetízek. Když se totiž pes jednou „odkousne“, opakoval by to znovu … Při odložení takových psů se doporučuje vzít si pomocníka, který psa při pokusu kousat, kňučet, vstávat apod. nečekaně zasáhne pískem, chřestícím řetízkem, švihnutím prutem do vzduchu s „fuj“ apod. 

Pes vstává při zadaunování, po vůdcově odchodu z odložení vstane: Posléze se pouhé zvednutí hlavy při delším odložení netrestá, ale pes  nacvičený daunovat při šoulání má daunovat právě tak, aby sledoval vůdce. Při vstání psa má zasáhnout pomocník. Také tak, když: Pes začne po odchodu vůdce na místě odložení kňučet, případně i vydávat: Pomocníkův zásah musí být okamžitý a zvláště důrazný. Písek, švihy prutem (do vzduchu) apod. Za poslechnutí chválit. 

Co učinil cvičitel nesprávně: Psa, který utekl z volného sledování a štval nepodrobil trestnému  plazení. Takový pes si dovolí štvát i příště: Pro lov se záhy s tane nepotřebným, protože by musel být voděn jen na vodítku. 

Psa, který při odložení kňučí, vyje nebo štěká, nechá bez „zásahu“: Jak není pes při náběhu neposlušnosti současně potrestán, bude v tom pokračovat a stane se nepotřebným nejen pro šoulačku, ale i pro společné hony. 

Psa, který „se osvobodí“ překousnutím vodítka při odložení nikdo ihned nepotrestá. Takový pes se bude hledět odkousat vždy, zvláště když by nebyl po ruce řetízek. Co potom s ním ? 

Vůdce si nevšímá, jak mu pes značí zvěř, kterou při šoulačce navětřil a šoulá dále: Pes nepochopí, co to jeho „spolulovec“ dělá. Příště přestane značit větření zvěře a lovci při šoulačce nepomůže. Škoda ! 

Cvičitel bude k sobě „přivolávat“ u batohu nebo volně na místě odloženého psa zapískání, aniž si jej došel „zvednout“ nebo odvolával ho jen zblízka. Pes pak může k vůdci přijít i jen na „zapískání ptactva nebeského“. Bude předčasně opouštět místo svého odložení, případně si odejde i od věci, kterou měl zároveň i hlídat. Při cvičení nelituj cvičiteli kroku! 

Vůdce šoulá s druhým lovcem a sdělují si různé poznatky. Pes jako výborný pozorovatel zjistí, že se vůdce s ním nedělí o poznatky o lovu, ale baví se s někým jiným. Mohl by nepozornost využít ku štvaní zvěře. Šoulat proto vždy ses psem sám, jinak jej mít na vodítku. 

Zvláště mladého psa je nutno občas nechat sledovat volně v honitbě s odkládáním a přivoláváním. Když není čas  se mu věnovat, nutno ho připnout na vodítko. 

Kdy a jak to pakovat: Odložení a sledování při šoulačce lze po předvedení psa na PZ cvičit jako pokračování výcviku v daunování. Lze to cvičit i jen jednou ráno při „vyprášení psa“, pak odpoledne, večer. Procvičuje se prakticky za víkendů.                                                                                                                                                                                  Zkouší se při LZ a VZ, odložení též při barvářských zkouškách. Pro praxi je tento cvik, ostatně kondičně opakovaný dost nezbytný. Viz i poslední více než zkoušková „nástavbová kapitola“. 

Práce na barvě , vodič na řemeni

Proč se to cvičí: Při lovu spárkaté zvěře, kterou tu nehodlám vyjmenovávat (ač to zákonodárce Vyhlášky č. 134/96 v § 9/2 učinil), může dojít k jejímu nedokonalému zastřelení, postřelení. Také se stává u dopravních cest nebo při pohybu zemědělských a podobných strojů, že se tu po střetu s vozidlem najdou stopy poraněné unikající zvěře. Nejvyšší zákon myslivecké etiky, velící, že když už je lovena zvěř, nesmí při tom zbytečně, trýzněna trpět i zájem nenechat cennou zvěřinu v přírodě shnít trvají spolu s § 9-12/4 téže vyhlášky (byť ne důslednými), na řádném dosledu. Lovce spárkaté zvěře by si měl myslivecký hospodář přezkoušet, zda zná nejen to, který kus smí zastřelit, ale zda ovládá vše o značení a znamení zvěře na nástřelu. To proto, aby, jak se patří, v případech, že kus nezůstal po zásahu „v ohni“, na místě nebo do asi 50 m, povolat a instruoval zkušeného psovoda nejlépe psa barvářského plemene k provedení dosledu nebo ke konstatování, že byl kus minut. Jiný, než psovod se psem, případně i jiných než barvářských plemen, jenž má k tomu kvalifikaci a praxi nemůže střelce zbavit podezření, že je kus postřelený, protože jej jinak obvykle dosleduje. Případně jen on může konstatovat minutí kus. Jiné konání po výstřelu a neulovení kusu spárkaté je hrubě nemyslivecké.  

Kdy už se to může cvičit: Mladý psík nebo fenka všech loveckých plemen, kterého chce vůdce později připravovat k  dokonalé barvářské práci by měl projít k tomu zaměřenou výchovou záhy poté, co jej vůdce dostane do ruky. (viz poznámky k tomu vpředu a dále). Vlastní barvářský výcvik nikoliv barvářských plemen (barváři hanoverský, bavorský, braka jezevčíková, příp. lovecky vedený bloodhound -  o nich kap. 34), se provádí na umělé pobarvené stopě obvykle a ž po složení JZ a PZ. Tito psi mají prokázat zájem o stopu zajíce, případně s hlasitostí na ní, musejí chodit korektně na vodítku, musejí se dát spolehlivě odložit. VEŚKERÉ BARVÁŘSKÉ PRÁCE SE CVIČÍ S NENAKRMENÝM, LAČNÝM PSEM !! 

Co je k tomu zapotřebí: Barvářský široký a měkce obšitý obojek s obrtlíkem. Na přezku k němu připínaný nejméně 5 m dlouhý barvářský řemen s olivkou na konci. Lahvička asi 250 ml nejlépe plastiková od okenních umývacích prostředků s kapací zátkou, vypláchnutá. Krev hovězí, skopová, případně i vepřová z jatek, míchaná, zbavená sraženin a cucků fibrinu cezením. (Nadále se nazývá barva). Uchovává se v plastikovém pytlíku, nádobce v mrazničce. Pokud se při odstřelu srnčí nebo jelení, černé aj. spárkaté zvěře zachytí její barva i sražená, tedy uchovaná zmražená v pytlíku, nádobce, po roztátí ztekutí. (V nouzi lze „barvu“ nahradit i jednodenním namočením předtím usušením konzervovaných kusů předžaludků a mražených , hrubě ořezaných kostí zvěře). Atrapa srnčí nebo černé zvěře: sešitím kůže (škáry) a vycpaná, zatížená pak kusem  dřeva, aby ji pes případně neaportoval. Ku označení průběhu umělé „barvené“ stopy osmerečky papíru a připínáčky nebo kancelářské sponky na jejich upevnění na stromy. (Méně vhodná je dlouho tam lpějící křída, vápno). Hrst sušenek nebo granulí jako odměna. Pomocník. 

Cvičná barevná stopa, dráha:

Příprava „cvičné“ barevné stopní dráhy: Vybere se pro ní alespoň les, laťák až zralý, vysoký les, kterým protahuje vítr od cesty, kde se založí „nástřely“ nejméně 0,5, lépe 1 km odtud dlouhý či „hluboký“. Na nástřelu pod označeným stromem apod. se nakape při kapané stopě (i jiné( něco více barvy a zatkne se tu nástřelový zálomek.  Odtud jde s prováděním stopy seznámená osoba poněkud šikmo doprava nebo příště zase doleva asi 150 kroků, aby tu naznačil i otřením atrapy zvěře o zem případně první lože unikající zvěře a odbočil zase mírně šikmo opačnou změnou směru. (Dříve „háky“). Tak ujde dalších asi 200 kroků, naznačí případně druhé lože (podle některých ZŘ je lože ve 200 krocích) a směřuje k místu, celkem asi 500-650 (cvičně více, ba i méně) kroků od nástřelu, kde se vyloží atrapa zvěře. Cestou se smí podle Zk. Řádů vykapat 500 ml barvy, pro výcvik se doporučuje i méně než polovice tohoto množství. Lahvička s barvou nesmí zůstat opodál vyložené atrapy nebo zvěře. Jedna stopní dráha musí být od druhé vzdálena minimálně 150 kroků. 

Podobnou stopní dráhu, ale pro praktický výcvik psa ještě vhodnější lze provádět otiskováním. K tomu si cvičitel opatří hůlku délky asi 12 cm, na kterou upevní případně převázáním obinadla kostku molitanu velikosti asi krabičky od zápalek. Barvu si nalije do nádobky (plechovky od 250 g konzervy), kterou  si nese v ruce a konce tyčky s hubkou do ní namáčí nejprve po 3, pak po 5, případně až po 10 - 20 krocích. Hubkou na tyčce se opírá co krok o zem a tím za ním zůstává pachová stopa poněkud podobnější stopě, jakou může zanechávat postřelená zvěř. Ostatní odpovídá předchozímu popisu. Obdobou je používání stopních barvářských střevíců, kterých  popis bude v kap. 34. I ty lze užít ke zhotovení stopní dráhy pro výcvik psů na barvě. Další možnost skýtá nikoliv však u nás prováděná stopa pomocí vlečky předžaludků zvěře, též předtím konzervovaných na celý rok usušením a opětným namočením ve vodě. Těch kus velikosti 2-3 pěstí si přiváže ten, kdo stopní dráhu zakládá, na provázek, zachycený např. na knoflík saka a má ruce volné k označování průběhu stopy na stromech. Ač navádění psa na otiskované či vlečením pořízené stopní dráhy, ovšem vždy s vyložením alespoň atrapy zvěře na konci,přispívá kvalitě praktické práce, při oficiálních zkouškách se tatím u nás užívají jen barevné „dráhy kapané“. 

Výcvik: 

Příprava štěněte. Pokud je štěně ve psinci nebo alespoň o víkendech v chatě, kempu v honitbě, připraví mu vůdce kromě dávky krmiva i o něco více (1/4 litru ) polévky (případně ředěné, okořeněné polévkovým kořením). Krmení mu v navyklou dobu nedá přímo: Od místa, kde je štěně obvykle krmeno nebo od dveří obydlí kape, resp. Spíše kropí polévkou stopu asi 20 m dlouho tam, kam nejlépe pod keřem apod. štěněti vyloží jeho lákavé krmení. Hladové štěňátko, které přípravu nevidělo je bude brzy po „stopě“ hledat. Příště se věci může komplikovat jiným průběhem již případně řidší „stopy“, ale miska s krmivem se může přikrýt kůží zvěře. Štěně při hladovém kňourání (nijak příliš neprodlužovaném) může začít zaštěkávat, vydávat. Tak se vzbudí vloha pro pozdějšího hlásiče. 

Mladý pes se pak má správně zapracovat na stopě zajíce. 

1. série cviků. Nejvhodnější by bylo, kdyby myslivci v honitbě upozornili vůdce, že některý zastřelil srnce a psík jej mohl alespoň „cvičně“ najít na „vlečce“ tímto srncem v nějaké krytině blízko obce provedené, dlouhé i jen 50 m. Pro psíka to bude velmi významný prvý dojem a když ho vůdce nezapomene za „objevení“ hojně chválit. Kus smí ovětřit, ale nesmí jej lízat, pokoušet se jej načínat. Protože je na vodítku, vůdce jej od toho ihned odtáhne. Příští dny na to by měl vůdce pro psa připravit stopní dráhu dlouhou asi do 100 m, tatím případně jen s jedním mírným lomením. Na konci je atrapa - vycpaná srnčí kůže.Nanástřel psa nasadí po jedné hodině odstátí stopy.

 Ceremoniál nasazení má být od nynějška vždy stejný: Vůdce přivede psa připnutého na vodítko s větrem pod nástřelem 5-10 kroků opodál, aby měl i celou stopu „pod větrem“: Tam je pes odložen. Vůdce poodejde a chvilku jakoby „obeznává nástřel“. Když se po chviličce vrátí ke psu, vyjme z batohu barvářský obojek a řemen. Psovi sejme jeho obojek a nahradí jej barvářským s upevněným dlouhým  řemenem. (Ty mají být nakonzervovány rybím tukem, což je pro psa též nepodcenitelně významným pachovým povelem - signálem). Psa na pozvolna rozvíjeném barvářském obojku vůdce přivede k nástřelu, zadaunuje jej u něj (poslední ostrý povel při správném průběhu dosledu), dá mu nástřel ovětřit. Řemen mu zavede mezi přední, případně i zadní běhy a s povelem „stopa“ nebo o „najdi“ srnečka. („kanečka“) psa nechá sledovat stopní dráhu asi do její poloviny. Zde vůdce psu brání, ale ne trhnutím a ostře, nýbrž „pomalu“, „s-s-stůj“, aby nepokračoval rychle ve sledování stopní dráhy a „přiručkuje“ k němu na řemen. „Jakoby obezná sám stopu“,  psa pochválí „hodný“ a s „hledej srnečka“  jej zase nechá na asi třetině délky řemene dojít k vyloženému „srnci“. Dovolí jej (i atrapu ) psu ovětřit,případně by směl pes zvěř chytit za krk (ale ne jinde), nesmí zvěř ani atrapu olizovat, potrhávat, začít načínat. To nutno ostře zakřiknout „fuj“. Když tedy lze za dosledování psa chválit, odvede se ještě na dlouhém řemeni opodál, kde se odloží (už lze ostrým „daun“). Vůdce se pak zabývá zvěří - při ulovení kus vyvrhuje, věší k větrání. Psovi odtud přinese pamlsek, odměnu, kterou je později slezinka, kus sražené barvy (a neučiní to ze správně vychovaného a vycvičeného psa načínače, jak se někteří zbytečně obávají). Se psem na vodítku a posléze i vypuštěným k radostnému proběhání odejde vůdce z honitby, jde za jinou činností.  

2. série cviků: Možno provádět nejdříve za týden (dosled není pro psa „snadný nácvik“. Tedy ne cvičit častěji. Kapanou stopu případně podle pokynů vůdce pomocník prodlužuje, založí na ní jeden ostřejší, druhý hák, dvě lože, případně i kousek proti-stopy.  (ta se při zkouškách neprovádí). Ku zhotovení stopní dráhy neužívá nikdy více než 1/4 litru barvy. Také po založení stopy zachovává delší časové odstupy - odstátí stopy 5 či více, až 48 hodin. Stopní dráha má křížit frekventované ochozy, spády zvěře, vést kousek po lesní cestě, pěšince. Později vůdce může stopu nechat ztížit tím, že ten, kdo ji klade odloží na místě lahvičku s barvou a přechodí nezpětně i napřed  místo šachovnicovitě v ploše asi 10x10x m, než s kapáním nebo otiskováním pokračuje. Psa tak nemá jeho lidská stopa svádět mimo. Podobně pak může vynechat asi 10 m vůbec kapání nebo otiskování. Pes se pak má naučit hledat stopu, nescházet s počáteční stopy a hledat pokračování stopy zakružováním do obou stran na dlouhém řemeni. Na naznačené lože zvěře vůdce psu položí pamlsky, kousky uzeniny, případně sraženinu barvy z uloveného kusu. Toto pes má vůdci naznačit, ukázat a nesmí sám bez povelu pozřít, leda až to dostane odměnou. (Barvu a tříšť zde ještě ne). 3. série cviků: Barevnou sérii cviků nechává vůdce odstát přes nos. Vede ji úmyslně tak, aby křížila ochozy a spády, po kterých v noci přechází zvěř (vychází a odchází z paše). Pes má křížení dráhy čerstvými přirozenými stopami naznačovat. Kdyby měl snahu jít po nich, vůdce jej musí s nich šetrně stáhnout a chválit ho teprve za pokračování po žádoucí „barvě“. Přejití na nežádoucí stopu se i tu jmenuje „šanžirování“ a je také u honičů, ženoucích žádanou zvěř nežádoucí. Křížení stop si může vůdce provést také uměle a to kapáním stopní dráhy jinou barvou (hovězí, skopovou), nebo přetažením barevné dráhy vlečkou s drobnou zvěří apod. Také ovšem jen při nácviku provedení „dotknutí“ se dvou háků barev, dobře na stromech vyznačených pomůže vést psa jen po správné barevné dráze. Odměnou pro psa může být po skončení úkolu u vyložené zvěře přejití na vypracování zmíněné, psem dobře naznačené vlečky s povelem ku přinesení kusu zvěře. Pes vůdce musí přivést nejprve a přednostně po té stopě, na kterou byl nasazen. 

4., 5. a další série cviků úkoly jen ztěžuje: Více, než je při obvyklých zkouškách žádáno, ale tak, do jakých situací by se pes mohl dostat. O chování psa u kusu, který není zhaslý bude psáno v dalších kapitolách. Je vhodné se poučit i o poněkud odlišném zácviku - ovodění psů klasických barvářských plemen v kap. 35. 

Co na to pes: Zatímco vůdce ohledává nástřel, pes se na něj se zájmem dívá: Pes má získat zájem až i náruživost pro dosled, nalezení zvěře. Vůdce si jej při tom má všímat. 

Odložený pes vstane a přiblíží se k vůdci, který ohledává nástřel: Snad zpočátku to smí provést, ale jinak nutno psa vrátit bez důrazného pokynu a trestu poslat, zavést na místo. (Při dosledu se nesmí se psem příliš přísně jednat). 

Pes při sledování stopní dráhy stále více zrychluje do překotna: Vůdce na něj za mírného tahu za řemen volá „po-ma-lu“, nepovolením řemene (ne trhnutím) jej zastaví. Mírným povelem jej zadaunuje na barvě nebo loži a po chvilce se pomalu pokračuje dál. Příště lze takovému psu nechat odstát barvu asi dvojnásobně dlouho. 

Pes vůdci na stopě ukazuje barvu, tříšť, stříž a lože. Vůdce psa zastaví povelem „po-ma-lu“ nebo i „stůj“. Přiručkuje k němu a zkrátí tak  řemen. Prohlíží místo, to, co pes naznačil, nalezl. Chválí ho ta to bohatě. Byl-li to vědomě tam vyložený pamlsek, vůdce jej psu po chvilce rukou podá. Pes jej nesmí bez rozkazu vzít.  Pes nejde přímo po stopě, ale metr či dva od ní, ale sleduje ji: Způsobuje to zřejmě přízemní vítr a u citlivých psů se s tím musí počítat.

Pes sejde se stopy a čenichá okolo. Průběh cvičné stopy musí být velmi dobře vyznačen. Nutno se se psem vrátit 10-20 m nazpět, aby pes znovu „vzal“ stopu. V místě , kde pes není jistý, má pokračování stopy hledat kroužením, zakružováním na napjaté části barvářského řemene, až může pokračovat. Vůdce se při tom musí chovat klidně: pokračování práce po stopě si musí vyřešit svým nosem pes sám: psa za momentální neschopnost a rychlé pokračování nelze trestat: Možno ho jen povzbuzovat („najdi srnečka“ apod.). Psy menších plemen vůdce s místa ztráty stopy vůdce zvedne a odnese nazpět. Velká plemena tam nutno šetrně odvést. Na dobře označené umělé stopě se musí najít pokračování. Hůře by bylo pak při skutečném dosledu. Proto nutno cvičit na uměle ztížených stopách. 

Pes sešel s barvy na ochoz, pěšinku, spád jiné zvěře. Protože vůdce zná průběh cvičné barevné stopy, psa s křížení odvede na správné pokračování a tam jej dost povzbuzuje za vzetí stopy. Naučí si všímat chování psa, když značí přirozenou, křižující stopu. 

Pes větří vysokým nosem do stran: Při stříkání barvy z lahvičky se mohly dostat kapičky na lístky borůvčí,keřů do stran na jehličí apod. Pes to může citlivě zjišťovat. Právě proto je pro nácvik vhodnější otiskovaná pobarvená stopa. (U té také ubývá pravidelně množství pachu, než se hubka znovu namočí, což psa nutí k pozornému sledování). Pes může naznačovat na takových stopách i souběžnou stopu zdravé zvěře, což je v přírodě možné. Na skutečné stopě postřeleného kusu může pes navětřovat opodál ze zvěře odpadlé odstřelky tříště, stříže, barvy, běli, zeleni, zvěřiny.Psa nutno uklidnit, zadaunovat a po chvíli ho nechat pokračovat.

Pes zalehne do řemene silněji, je vzrušený. Bývá to znamením, že může být sledovaný kus už blízko. Pak se nutno rozhlížet a přesvědčit se, zda je kus už zhaslý, promyslet, zda je vůdcům pes dost fyzicky silný  k tomu, aby jej vůdce mohl (po odebrání barvářského obojku) poštvat ku stržení dosud pohyblivého kusu. Před psem a vůdcem ovšem může být také jiný, cizí a to zdravý kus zvěře. Pak se je nutno se psem na barvářském řemeni chovat po malé přestávce tak, jakoby pes sešel - šanžíroval na cizí stopu. Tedy pokračovat po znovu nalezené původní  stopě. 

Pes začne ztrácet zájem při práci na mnohokrát opakované umělé barvě, bloumá do stran: Jeho zájem je nutno příště vhodné povzbudit: Položením pamlsků na stopu, lože, nezapomenout jej brát k práci vyhladovělého. V atrapě dosledované zvěře možno“najít krmivo“. Dříve se též vzbuzoval  zájem klecí s kočkou, která byla při atrapě zvěře. Toto je nyní už ochranářský nepřípustné, trestné, aby pes útočil na bezbrannou kočku. 

Pes začne dosledovanou atrapu, pak i zvěř potrhávat až trhat: Nutno mu v tom od počátku důrazně zabránit. U zhaslé zvěře lze však psovi nastavit krk střeleného kusu, aby se naučit případně zvěř strhnout, jedině chvatem za krk. 

Pes poštván ke stržení kusu, neúspěšný přitom, přijde nazpět: Nutno psa nasadit znovu barvářský obojek a na řemeni jej nechat vypracovat „přirozenou čerstvou stopu“ prchající zvěře, sledovat, jak zvěř na ní značí. 

Pes poštvaný ke stržení kusu v dáli nebo blíže staví zvěř hlasitým vydáváním. Nutno za psem ihned a rychle jít, dostat se k němu a ku zvěří pod větrem pro případný zvláště u černé zvěře velice opatrný dostřel. Když pes zjistí vůdce a přijde k němu, připne jej a nutno kus dostřelit nebo zarazit. Psa je třeba za vytrvalé vydávání, hlášení zvěře vydatně chválit a odměnit. Bude u prvých svých kusů z toho dost umdlelý. Nutno ho poté nechat po pochválení patřičně uklidnit. 

Co učinil cvičitel nesprávně: Chce nasazovat psa na barvu s vycházkovým (řetízkovým ) obojkem, příp. ostnáčem, z vůdcovského vodítka. Takto barvářskou práci nelze nikdy provádět: Příslušným obojkem a řemenem nebyl dán dokonalý povel, psovi chybí „vnitřní nálada“ k této práci. 

Vůdce svému psovi neprotáhne barvářský řemen mezi předními, příp. i zadními běhy: Povel k dosledování sestává i z této součásti a nelze ji vynechat.

Pobarvená umělá stopa je připravena spěšně, značení se stromů spadalo větrem apod. Necvičit tak: nebude kontrola a možnost nasadit psa zpět na správnou pobarvenou stopu. 

Zkoušky jsou již za dva týdny, vůdce spěchá, vodí psa po barvě skoro denně. Přetrénováním tř. „pudovou únavou“ pes ztratí zájem o práci. ¨Cvičitel si jej pokazí. 

Vůdce  „pro sporu času a práce“ nevykládá na konec pobarvené stopy ani atrapu, ani kus zvěře. Vyvrcholení, poslední popud k dosledu nesmí chybět. Při opakování tak pes bude selhávat. 

Vůdce nechal psu najít na konci barvy vícekrát kočku v kleci (dnes nepřípustné). Pes ztratí koncentrovanost pro dosled, když již ucítí pach kočky u vůdce a pomocníka. Pes se vůdci vytrhne s řemenem a obojkem. Bude běhat případně bez kontroly po honitbě. Může se někde na řemeni zachytit, pověsit nebo i uškrtit. Nebo se vrátí s utrženým řemenem. Hledání psa a náhrada řemene znamená ztrátu času a peněz. 

Pes sejde se skutečné barvy - postřeleného kusu a jde po stopě zdravé zvěře. Takové reakce psa si měl cvičitel všimnout podle zkušenosti při nácviku. Pes tak nemůže dojít k dosledovávanému kusu, bude bloudit, chybí mu výsledný podnět. Proto nutno při skutečné barvářské práci pokládat kus po kuse na stopu stopní zálomky. Je se pak možno vrátit ku správné stopě a na ni navedeného psa nechat po ní dosledovat zvěř. 

Vůdce nechává psovi vypracovávat stopy zdravé jelení zvěře v na zvěř bohaté honitbě, aniž by psa připravil na nezbytnost nechodit po zdravé , falešné, psa svádějící stopě: V předchozích otázkách už byla odpověď: Dospívající pes (nikoliv však barvář) nemá na zdravých stopách co dělat, aby na ně pak nepřecházel 

Po úspěšném dosledu vůdce psa neodmění: Pes musí být po úspěšném dosledu vždy patřičně odměněn. (Odměňovali tak své psy již dávno zkušení myslivci a tak i dnes myslivec psa, uznávajícího jej za „vůdce smečky“ může odměnit při vývrhu slezinkou nebo sraženinou barvy). Když pes jinak dostává i pravidelně dostatek potravy, nestane se pro to načínačem, protože si „vůdci“ nedovolí „úlovek“ sám o sobě vzít. Ostatně bude ihned úlovek pro svého vůdce oddaně hlídat a bránit. 

Cvičitel se při nálezu dosud živé zvěře na konci barvy nepřesvědčí, zda jde o dosledovávaný kus: Pokud se pes poštve k doštvání, může to být pochybné. Kus zdravý nedožene, uštve se pro případné nové nasazení a dokončení dosledu. Mladý pes se tak zbytečně stane štváčem. Bude čekat na příští příležitost (srnčí), které by mohl prohánět. 

Cvičitel poštve mladého, zatím nezkušeného a fyzicky nevyzrálého psa ku stržení silného kusu, případně černé zvěře: Pokud na něj poštval psa, může počítat při černé zvěři i s jeho ztrátou. Nebo pes (malá plemena - jezevčík apod.) slabě poraněný kus nedoštve, bude jej popohánět zbytečně po honitbě, dojde k trestuhodnému trýznění zvěře a ta bude obvykle stejně ztracena. 

Proč se nevyplácí zanedbávání péče o barvářský řemen: Nelze jej sušit nad kamny, nutno jej nakonzervovat vazelínou s rybím tukem a pak správně svinout. Řemen nesmí zteřením prasknout při dosledu, kdy právě nejvíc záleží na spojení psa se svým vůdcem. Pachová konzervace byla již připomenuta dříve. 

Kdy a jak to opakovat: Výcvik se provádí s tělesně a smyslově vyzrálým psem zde nebarvářských plemen. Předtím musel poznat: stopu vůdce, stopu zajíce, vlečky. Obvykle po absolvování PZ jsou psi vyspělí pro lesní a pak i všestrannou práci. Práce na pobarvené stopě a to vždy na řemeni se nemá cvičit častěji než 1x, výjimečně 2 x v týdnu. Kvalitní dosled lze od psa, který svou kvalitu prokázal při zkouškách barvářské práce (i pří LZ a VZ), poté v praxi očekávat, pokud není moc nezbytné, snad od den, ne častěji. Je to práce,  která klade na psovy smysly, zvláště nervy nejvyšší požadavky.                                                                                                                                                                       Po dosledování postřeleného kusu, kdy musí být po celou dobu přítomen střelec (který na stopě klade zálomky apod.), předá střelci psovod pěti výhonkový úlomek. Zvěř dostává dále „poslední hryz“ a „pozdrav lesa“ do vstřelu. Střelec jako dík za dosled ze svého ulomí dva odlomky. Z nich si jeden dá psovod za pravou stranu klobouku a druhý zasune psovi do kroužku obojku. Psovodovi uhradí dohodnutou náhradu za dosled (obvykle ve výši 30-50 % ceny zvěřiny, cestovné).

Oznamovač

Proč se to cvičí: Při dosledu spárkaté zvěře prováděném se psem na barvářském řemeni se může dojít k loži, odkud ještě částečně pohyblivá zvěř odběhla nebo dále vede nejasná stopa. Vůdce se může podle okolností a schopností svého psa rozhodnout vypustit jej k volnému dosledování. Také za jiných okolností nechává vůdce poraněnou zvěř psem volně dosledovat: Například při dopravních tepnách, kde se předpokládá, že je kus po srážce zhaslý ve špatně přístupném terénu.                                                                                                 O té zvěři, kterou pes najde dále od vůdce, nemůže ji přiaportovat, musí pes dát vědět. Oznamovač tak činí přiběhnutím k vůdci, naznačením nálezu a odvedením jej ke kusu. Použití přívěsku psu upevněného na podvazkové gumě je nejvhodnější způsob: pokud některý pes oznamuje vůdci nález taháním jej za cíp kabátu, svinutá barvářský řemen nebo vydáváním (tř. „hlasitý oznamovač“), jsou to způsoby též možné, leč méně důsledné. Cvičí se podobně jako tu popsané „klasické“ oznamování s přívěskem. 

Kdy už se to může cvičit: Především tehdy, když je lovecký pes už dobře sběhlý dosledovat  na řemeni nejen po umělé stopě, ale i prakticky postřelené kusy spárkaté. Výcvik je doplňkem navíc bodované práce při Všestranných zkouškách, má uplatnění i v praxi. (Oznamovačská práce psů byla vyvinuta pro sanitní psy za I. světové války. Pes vyhledával v terénu postřelené nebo mrtvé vojáky. Naskočil na ně předními tlapami - zdravý voják byl instruován psa poslat dále, načež běžel nález oznámit psovodovi). 

Co je k tomu zapotřebí : Obojek, vodítko, barvářský obojek s barvářským řemenem, přívěsek pro psa. 

Výcvik:

Cvik: Psovi se navlékne na krk přívěsek a několikrát se s ním chvíli pro návyk vodí. Potom  se vyloží v přírodě srnčí atrapa, na kterou se dá pamlsek. Asi do desíti metrů daleko se přivede pes, nechá sednout a navlékne se mu přívěsek. S povelem „srneček“ se vede na vodítku k atrapě, na kterou má naskočit předními běhy. Za to dostane odměnu a poté vezme do mordy přívěsek. Volný pes běží s vůdcem do výchozího místa. Tam se mu s chválením a „pusť“ přívěsek odejme, dostane druhou odměnu. 

Cvik: Cvik se opakuje. Pes jde volně po stopě, sledován vůdcem a musí u kusu, na který naskočí alespoň krátce běhy, vzít do mordy přívěsek a s ním běžet k výchozímu místu - loží. Tam mu vůdce přívěsek a pochvalami odejme, ale bezprostředně nato znovu běží se psem, který má volně přívěsek ke „kusu“, tam dbá, aby pes vzal do mordy přívěsek a běží zpět. To lze celkem 3-5 x opakovat. Končí se u atrapy (kusu), kde vůdce psa vydatně chválí, vezme atrapu do batohu a jde s pochváleným psem domů. A znovu to opakuje zase až 3.-7. den. 

3. Cvik: Samostatné vzetí přívěsku psem se upevní pomocí cvičební šňůry, na které pes je vyslán k atrapě, má na ni naskočit a případně na povel“aport“ mu má být připomenuto vzetí přívěsku do mordy. Případně se psu zkrátí jeho prodlení u atrapy tahem za šňůru a skrčením se vůdce, aby hned přiběhl. Nato se pes krátce pochálí, vezme se mu z mordy („pusť“) přívěsek a oba běží ke kusu. Tam je vydatné pochválení psa, vůdce odnáší atrapu. 

Cvik: Totéž se cvičí bez vodítka, šňůry, nutno se snažit, aby pes vzal přívěsek při naskočení na kus  a vzdálenost od „lože“ k atrapě se zvětší na cca 60 m. 

Cvik: Vůdce si přenáší na místa, kde cvičí žebříkový posed, aby mohl psa při běhu k atrapě pozorovat a pak rychle sejít k dalšímu výcviku s ním. Pes má volně běžet po pobarvené stopě již na vzdálenost 100, 1500 a 200 m k atrapě a nazpět. Poté se pobarvená stopa cvičí zase komlexně, tj. práce na řemení 400-500 m a 150-200 m oznamování. (Větší vzdálenost pro rezervu cviku). 

Cvik: Využije se situace, kdy vůdce nebo známý zastřelí srnce, který odskočil z nástřelu a zhasl na dohled. Pes by měl být veden krátce na řemeni, ale bývá to krátká vzdálenosti), je poté vyslán k oznámení s přívěskem. Také se užije příležitost nálezu zhaslé zvěře (při vozovkách apod.), by´t pro konzum nevhodné. Ten vůdcův pomocník odloží v huštině, křoví. Vůdce psa vypouští z větší vzdálenosti prohledávat porost. Pomocník sleduje psovo chování, mohl by případně zasáhnout. Pes by mě pak případně oznamovat a jen posunky přimět vůdce, aby šel k nalezenému usu. 

Co na to pes: Pes si snaží zadním během přívěsek strhnout nebo ho vezme hned do mordy: Zákazem „fuj“ se zbraňuje strhání. Nutno velet „pusť“ a procvičovat chvilku se psem vodění na řemení, sedání a vůbec návyk, aby mu mezi běhy přestal tu chvíli vadit.  Pes nechce naskočit na atrapu předními běhy, stojí pod ní: Psa nutno zvednout vzetím pod hrudník a postavit jej tam a chválit.

Pes vezme přívěsek do mordy dříve, než skočil běhy na kus. Navětřil kus, ale je to brzo. Brání se tomu „fuj“ a „aport“, až naskočil: To je i pro když: Pes sice naskočí, ale nebere přívěsek při tom do mordy. 

Pes přinesl k vůdci v mordě od kusu přívěsek vrtí prutem a chce ke kusu. To nutno pochválit „hodný“ a ukázat rukou do směru, kam má běžet. 

Příliš ke kusu po barvě spěchá. Psa nutno zpomalovat „po-ma-lu“. 

Pes se od kusu nevrací dost brzy: Nutno za ním běžet k atrapě a zjistit, čím se zdržuje. K tomu je vhodný zmíněný žebříkový posed. Jinak nutno psa připískat a cvičit příště opakováním na dlouhé šňůře. 

Pes nejde ke kusu po barvě, ale volným hledáním. Nutno prodloužit odstavení barvy, než se na ni pes nasazuje. Psa zase nechat po ní jít kus na řemeni.

Pes kus nenajde: Nutno ho tam znovu navést na barvářském řemeni. Pes se vrátí bez přívěsku: Nutno mít náhradní a cvičit s tím, pokud jej pes po cvičení nenajde volným hledání apod.

Pes se pokouší přinést atrapu, škáru: Nutno ji přivázat ke přezce, zatížit. Velet hned „fuj“. 

Pes kus načíná: Pomocník to má sledovat, hodit po psu hrst písku, velet „fuj“.

Pes chytá srnčí nebo slabší jelení zvěř za hrdlo: Jedině tento chvat se psu dovolí. Zvěř zhaslou nesmí držet déle než minutu - dvě. Pak se musí opravit, vzít případně na povel „aport“ přívěsek a jít oznámit. 

Co učinil cvičitel nesprávně: Dovolí psu, aby bral přívěsek hned když y spatřil nebo navětřil zvěř. Dřív než naskočil na atrapu nebo zvěř, nesmí pes chytit přívěsek. Mohl  by se pak stát „balamutilem“, přišel by s přívěskem, aniž ke kusu došel: Mohl by tak učinit v praxi po navětření nebo dokonce „navštívení“ zdravého kusu, na který nenaskočil, jenž by utekl, než by se pak k prázdnému místu i vrátil s vůdcem apod. 

Cvičitel nemá s sebou náhradní přívěsek: Pes se může přívěskem zachytit za větev apod., utrhne jej. Jak opak vůdce zjistí, zda je na stopě zvěř ? Nutno k tomu mít s sebou náhradní nebo si takový umět zhotovit, byť pak s provázkem. 

Vůdce užívá na upevnění přívěsku kožený řemínek, ne gumu. Pes se mu tak může někde v houští doslova „oběsit“. 

Cvičitel cvičí se psem tam, kde barevná dráha není křížena stopami zdravé zvěře. Pes se nestane spolehlivým oznamovačem. 

Cvičitel si prostřednictvím pomocníka nekontroluje  chování psa: jak  už byla zmínka, může se pes stát balamutilem nebo pak i zapíračem. Proto se doporučuje také položit někdy vedle atrapy neživého zajíce, králíka, kterého by pes mohl přiaportovat. Cvičitel sám ví, co je tam vyloženo a tím se dá pes zkontrolovat. Vedle přívěsku musí, případně na povel „přines“ přinést vyložený kus drobné zvěře. 

Cvičitel nechá psa pracovat na stopě postřeleného kusu hned od nástřelu: Hrubě zanedbal přečtení předchozích kapitol, které zdůvodňují , že dosled musí být vždy a jenom prováděn na řemeni. K tomu může být za vhodných okolností pes vypuštěn jako hlásič nebo oznamovač. Pes by vynecháním  práce na řemeni hledal stále s vyšším nosem a proto nespolehlivěji (když mu tak stopa zmizí), protože by ho sváděly pak i křížící stopy, pes prostě pak zlajdá. 

Kdy a jak to opakovat: Návyk na přívěsek se zvládne po 2-3 půl-hodinkových vycházkách. Výcvik může podle chápavosti a ochoty práce psa trvat asi měsíc, 6 týdnů.  Práci na barvě by vůdce neměl cvičit denně, ani obden, 1-2 x za týden. Jak vysvětleno, pes se může nacvičit nejen na oznamování zvěře, ale i např. na oznámení skrýší nejrůznějšího materiálu, pro který se nekalí živlové dovedou udělat z lesa apod. skrýš. 

Hlásič, doštvání, stržení kusu

Proč se to cvičí: Jak sděleno v předchozích statích, musí se někdy zvěř dosledovávaná notný kus na barvářském řemeni nechat psovi doštvat nebo v nepřístupném terénu dosledovat volně. Pes vycvičený na hlásiče oznámí nález zvěře hlášením, zaštěkáváním. 

Kdy už se to může cvičit: Jde o vrcholný výcvik loveckého psa, který má zkušenost v dosledech na umělé pobarvené dráze i při praktickém dosledu postřelených kusů na řemeni. Pes k tomu musí mít obvykle vrozený volný hlas, což se dá někdy poznat u štěněte, kterému se provádějí tř. polévkové vlečky a na jejich konci  se miska s krmivem přikryje kůží zvěře. To už bylo popsáno. 

Co je k tomu zapotřebí: Obojek,  vůdcovské vodítko, barvářský obojek a řemen. Pomocník jako pozorovatel, přenosný posed (žebřík), divočáka. Pes by měl umět rád vydávat na povel sklopení prstů, „hlas, hrej“. 

Výcvik: 

Cvik: V mládí psíka se mu dává některé dny krmení na zahradu, blízko chaty prostřednictvím „polévkové stopy“,  o které bylo již psáno. Příště, když už tak dovede skryté krmivo nalézt, mu vůdce misku přikryje srnčinou nebo škárou. Hladový psík začne kňučet a ž štěkat, což vůdce chválí („hlas“) a po chvilce psíkovi krmivo uvolní. Hlasový povel psíkovi doplní i optickým: Mírně předpažená ruka „sklápí a natahu“ prsty. 

Cvik: Totéž se opakuje i když je pes nakrmen, jde po „stopě“ a z misky obdrží po vydatném vydávání pamlsek. 

Cvik: Psík by měl hlásit na povel prsty i u kůže, na kterou zvednut naskočí předními běhy, bez misky. Alespoň minutu dlouho, než dostane pamlsek. --- 

Cvik: Miska s krmením a konvička na „polévkovou stopu“ a kůže na přikrytí se vezmou do lesa. Psík po odložení a přípravě, kterou nevidí, vede ke kůži a misce na barvářském obojku. Za 2 minutové hlášení, když „na kus“  naskočil běhy, je odměněn krmením, pamlskem, pochvalou. 

Cvik: Psík vede vůdce po kratší, asi 3 m dlouhé barvě k „loži“. Odtud je vyslán po slabší barvě asi 20 m ke kůži kryjící misku. Vůdce se k vydávajícímu psu pomalu blíží, postává, psíka chválí, že vytrvale hláši, vydá u krmivo,pamlsek a znovu jej chválí. 

Cvik: Má v podstatě stejný průběh. Cvičitel se ukryje na posedu, za kupou dřeva apod. Pozoruje psa, který jej nemá vidět, leda slyší vůdcovo povzbuzování, aby nález kůže hlásil třeba už 5-15 minut. Za to je odměna jako minule. 

Cvik: V lese psu vykládá na konci barvy místo ploché kůže vycpanina srnce, divočáka, ke které se pes vysílá od lože 10-50 m vzdáleného kam přivedl vůdce na řemeni po barvě. Tam má vytrvale až čtvrthodinu, dvacet minut, než přijde vůdce, vytrvat a jen s  krátkými přestávkami hlásit. Vydatná pochvala za to. 

Cvik: Cvičí se mezitím dosled po pobarvené stopě: psa u kusu, kam jej vyšle vůdce, pozoruje z posedu pomocník.  

Cvik: Práce po barevné stopě (kapané nebo otiskované) je 400-500 kroků, vypuštění od lože 100-150 kroků, které běží pes volně a začne hlásit. Vypouští se s povelem „najdi-hlas“. Při splnění pochvala. 

10.Cvik: Pokud cvičitel nebo kamarád zastřelil srnce nebo byl nalezen srnec zhaslý, pomocník s ním obejde nízký, hustější porost, odloží ho tam. Pes se vypustí do úseku z dáli 200 m se známým povelem „hledej-hlas“, později jen „hledej“. Kus by měl nalézt a při volat vůdce vytrvalým hlášením. Pro případ, aby kus nenačal, měl by kus pozorovat z posedu pomocník. 

Poštvání dosledujícího psa ku stržení postřeleného kusu: Lze provést až tehdy, když vůdce zná ostrost u psa, který minimálně složit podzimní zkoušky a zkoušky dosledu spárkaté  zvěře a v dosledech už má praxi. Přirozeně musí být spojeno s fyzickou silou psa vůči druhu dosledovávané zvěře. Pes musí být předtím naveden, aby chvatal a strhoval spárkatou zvěř chvatem za hrdlo, který jediný vede k úspěchu. I když se psu nepodaří v hybnosti omezené zvěři tímto chvatem strhnout vaz, což je žádoucí, má postřelený a jinak z posledního lože dosledu unikající  kus alespoň pokusy o chvat a obíháním  s hlášením zastavit  - stavět na místě, kam má přispěchat vůdce a kus dostřelit nebo mu dát záraz, zavazení. Vůdce se místu stavění musí přibližovat pod větrem a bez hluku. Až sezná situaci, může psa pobízet nebo se obvykle při tom rozvášněného psa pokusit alespoň na chvilku odvolat, aby mohl kus bezpečně dostřelit zblízka (přestřelení krku). Velice nebezpečné mohou být situace při doštvání a stavění černé zvěře, ale i jelenů. Případy roztržení břicha, jiných částí těla, zlámání žeber, kostí, běhů i jiných nebo bodnutí ostrými výsadami (ale i srnce) a usmrcení u příliš ostrých a bezohledně útočících plemen psů jsou výstrahou! (Pokud by vůdce zbavil barvářského obojku a řemene nebo mu utekli), k poštvání např. jezevčíka nebo fyzicky slabého teriéra, když dosledovával i srnčí zvěř a tito psi pak po honitbě popoháněli kus, který má např. Přestřelený běh, mají zásah na měkko apod., dopouští se trýznění zvěře. To je trestné a protože náhoda přiveden právě do zdánlivě opuštěných míst nechtěného svědka, který pak případ vypoví a věc může vést i k soudu, nutno před tím důrazně varovat). K dostřelení dosledovávané zvěře by se i u nás měly začít používat buďto krátké zbraně (kal. Nad 6 mm) nebo tyto náboje vystřelené redukční nábojnicí z brokové hlavně (Fangschussgeber, Einsteckpatrone). 

Odborná rozvaha možných situací nemůže doporučovat provádět dosledy s fyzicky možnostem komplikací nedostatečnými plemeny, pokud není na místě nebo v nejbližším okolí zároveň uvědomen a připraven pes, který může při dosledu zvládnout i doštvání spojené s alespoň spolehlivým hlášením. Nutno též zde upozornit na to, že klasická plemena barvářů (Hanoverský, bavorský, ang., nebo i braka jezevčíkovitá) se neovádí k strhování zvěře, ale jen k hlasitému stavění. Ovšem fyzicky doštvání nestačící pes smí pak být veden jedině na řemeni tam, odkud byla při dosedu zvěř zvednuta a ne dále. Že se tím, než se opatří k dosledování a doštvání patřičný pes, utrpení zvěře stupňuje, o tom nemohou být pochyby. Proto nutno radit: Ihned dosledovávat s patřičně silným, zkušeným a ostrým psem. 

Co na to pes: Psík neštěká u misky krmiva, dané a zakryté mu kůží cvičitelem, ale jen kňučí a kňourá: psík musí mít hlad a hladového nutno vydráždit miskou u jeho nosu a vzdalováním jí. Již kňučení se chválí, vydrží se s pochvalami: „hodný, hlas“.

Pes své hlášení - štěkot u misky přeruší. Cvičitel mu krmivo nedá, neodkryje mu je, dokud se neozve a povelem „hlas nebo hrej“ spolu  se sklápěním prstů psa povzbuzuje. 

Pes si k zaštěkávání sedne nebo lehne. Pokud při tom pes nepřestane hlásit, netřeba zasahovat. 

Při výcviku pes u atrapy, škáry přestává hlásit: Pes, který již hlásil u misky na povel, potřebuje často jen připomenutí. Jednak prostřednictvím krmení třeba pak i v přírodě, miskou, která je překryta atrapou, jednak trhnutím za vodítko, případně ostnáč.  S povely „ hrej“, až pes pochopí, na co zapomíná. 

Pes nesetrvá za atrapou, ale staví se před ní, stranou: Odkáže se tam povelem „hrej“ - srneček“ a zavede se tam na vodítku. 

Pes u atrapy, kusu netrvá, ale běží hledat u lože setrvávajícího vůdce. Je ho tam nutno znovu vyslat tak, jak už uvedeno. 

Pes  atrapu nebo škáru k vůdci aportuje, na místo aby u ní hlásil, atrapu nebo škáru nutno předem přivázat provázkem k pařezu, kolíku, zatížit dřevem apod. Psa možno tam blízko též připnout řetízkem, a notnou dobu ho tam nechat za podpory povely, aby hlásil. 

Pes hlásí u kusu tím vydatněji,jak cítí, že se blíží vůdce: Je to znamení, že „cvik zabral“ a pes poznal o co jde, za co bude chválen.  Odměnit ho za to. 

Pes při hlášení nadskakuje předními běhy dost vysoko: Vyjadřuje to většinou náruživost hlasitého psa. Nevadí to. 

Pes sešel s barvy vysokým nosem na křížící zdravou stopu, bloudí. Cvičitel musí psa připískat, nasadit mu barvářský obojek s řemenem a nechat mu znovu vypracovat notný kus pobarvené  stopy k vyložené atrapě nebo kusu. Příště ho vyslat k hlášení na menší vzdálenosti, kam může vůdce dohlédnout. Až pak prodloužit tuto vzdálenost. 

Pes vyslaný k atrapě nebo kusu, místo aby začal hlásit, pohlíží za vůdcem a očenichává kus, pobíhá, válí se, hrabe do země apod. Cítí se „volným“ a nepozorován. Proto tu má být psem nepozorovaná osoba na posedu, která zasáhne povelem „fuj“, švihnutím prutu, „hrej“. Jinak by se stal dosavadní snad nedokonalý výcvik problematickým. 

Pes začne hlásit předčasně již cestou k vyložené atrapě nebo kusu aniž tam už byl: Cvičitel se ihned rozběhne za psem, postaví jej za kus a tam jej nechá hlásit, za co ho až tam pochválí. 

Pes vyslaný k hlášení při skutečném dosledu však narazí na dosud nezhaslý kus. Ten štve a strhne: Obvykle to trvá notnou chvíli, než si pes u srnčího, dančí, zvěře, šiky a koloucha, jelena ověří,zda je kus zhaslý. Pak teprve začne hlásit. Štavnící bývá pes dost vyčerpaný. Proto nutno spěchat po jeho hlasu a sledovat jeho počínání u kusu. 

Co učinil cvičitel nesprávně: Předčasně dal psíkovi krmivo, aniž psík začal poslušně hlásit. Takovou nedůsledností nedojde k žádoucímu cíli. Psa čtvrthodinka hladu nijak nepotýrá. Jinak bývalo kdysi, kdy se hlásiči cvičili pomocí bití  psa. Tak přeci už cvičit nechceme. 

Pes nemá k hlášení vlohu,nemá „volný hlas“ a vůdce z něj chce mít i přes to hlásiče. Lze sice naučit psa hlásit při volném vyslání po dosledu k loži. Ale hlášení takovému psu nebude asi náruživou radostí. Psa cvičení trápí,může selhávat, zklamat cvičitele a případně pak ztratit dohledávané kusy. 

Cvičitel psa bije prutem, trhá za ostnáč, aby pes hlásil. Ne tak. Jedině promyšleně účelným výcvikem a s radostí z hlášení se dá dojít k cíli. 

Cvičitel trpí psovi, aby nebyl za atrapou, kusem, aby při hlášení měnil místo. Tato nedůslednost se může nevyplatit. Pes by na jedené straně hlásil a neviděl by, že mu nezhaslý kusvstal a unikl. 

Pes je cvičen v hlášení stále stejnou dobu, na stejném místě, načež vůdce přijde ke psu, pochválí jej a skončí cvičení. Ačkoliv pes nemá hodinky, má úžasnou paměť na čas. Kdyby se pak ve skutečnosti nepodařilo vůdci přijít v takovém časovém postupu, pes zmlkne a vůdce jej bude těžko kdesi v lese  hledat. Může tak přijít i o kus zvěře, protože pak po připískání bude zase hledat pes vůdce, ale není dobře naučen jej pak odvést ke kusu. 

Vůdce nechá psa vycvičeného jako hlásiče pro získání více bodů při VZ a jiné zkoušce, ale v praxi neověřeného na předem jistém dosledu volně dosledovat na předtím neznámém úseku od lože postřelený kus. Měl by si znovu přečíst poučení na začátku kapitoly o dosledech, že práce na řemeni je naprostým základem veškerých dosledů spárkaté zvěře. To, čím se pochlubil se svým psem na zkouškách nelze zkoušet bez zajištění v praxi. I zde má být pes zacvičen na takovém prvním případu takovém, že se předem jistě ví, že dobře dopadne. Proto pozor na to a dosledovávat se psem na řemeni tak dlouho, ne by mohl například na doštvání zvednutého kusu do vzdálenosti na viděnou dokázat i to hlášení. 

Kdy a jak to opakovat: Základy, jak uvedeno, lze dávat už 3 měsíčnímu psíkovi jednou za čas (měsíc). Hlášení se může opakovat i později přikrmení přikrytím misky a povelem sklápěním prstů staršímu psovi. Další cvičení se zařazují obvykle v navázání na barvářskou přípravu pro LZ, VZ, případně ještě příští rok pro soutěže. Zaručeně neselhávající hlásič mladší dvou roků by byl velikou výjimkou. 

Nahánění drobné zvěře v lese, krytech

Proč se to cvičí: Lovecký pes má nalézt, vyhnat a svému vůdci či jiným střelcům k jejich stanovištím hlasitě nadehnat k odstřelu z huštin nebo jiných krytin (kukuřice, kapusta apod.) drobnou zvěř. 

Hlasitostí psa mají být střelci upozorněni, že se zvěř blíží, aby se mohli připravit k střelbě. Kromě toho mají psi přinést v leči volně ležící ulovenou zvěř a zvěř postřelenou. Osamělý lovec si tak může nacvičit psa v prohánění polních lesíků,hájků, remízků a pak i určitých, vymezených huštin zejména na lišku. Při společných honech přichází pes nahánějící spolu s honci i do styku se spárkatou zvěří. Tu prohánět nemá, ba nesmí.  Pro nahánění divokých prasat se má stát pes zvláště opatrným. 

Kdy už se to může cvičit: Výcvik v nahánění drobné zvěře se cvičí většinou jako poslední ze všech disciplin, když už byly se psem složeny zkoušky PZ, VZ a BZ. Totiž při důsledném neopakování poslušnosti by se mohlo leccos u psa nacvičeného dost poškodit. I tak má být pes natolik dobře procvičený v poslušnosti, aby se dal odvolat od prohánění drobné zvěře, zadaunovat na místě. Pes se má zúčastnit několika naháněk jako vůdcův průvodce, ale ne má být při nich vpouštěn do lečí k nahánění. 

Co je k tomu zapotřebí: Vůdcovské vodítko, obojek případně ostnáč, píšťala. Huštiny - krytiny s dostatkem drobné zvěře, více střelců, pes jiného myslivce zkušený v nahánění. Skupina myslivců. 

Výcvik:

cvičení: Nejvhodněji lze začít cvičit psa v nahánění v polním lesíku, kde bude přehled o vyhnané zvěří. Nebo v huštině obklopené pasekami nebo vysokým lesem. Myslivecký hospodář pozve několik střelců, kteří jsou instruování, aby zavraceli z leče vyběhlého psa povelem „daun“ nebo „fuj“, pokynem ruky do leče. Cvičitel se svým psem je asi 12 m daleko od myslivce se psem v naháňce zkušeným. Psi sedí u svých vůdců a jsou po zatroubení po asi 1-2 minutách  pokynem ruky a povelem „hledej“ (fiúíúíů) poslání do leče nahánět. Měli y hnát hlasitě zajíce, králíky a lišku, vyhánět bažanty. Tato zvěř by měla být střílena, ne však zpočátku příliš blízko před ženoucím psem. Nebrání se, když pes vezme a přinese zastřelený kus zvěře, která leží tam, kudy běžel. Pokud je to třeba, provede se po odtroubení leče dohledávka postřelených kusů navedením psa na nástřel a stopu pomocí vypouštěcí šňůrky. –

cvičení: Podobně jako při prvém. Nemusí být přítomen zkušený pes, resp. Ten vypuštěn k nahánění. 

cvičení: Vůdce sám si obezná vítr, zná hlavní ochoz - spád, kudy z polního lesíka z povětrné strany vybíhá do blízkého okolí,  lesa zvěř. Jde zadaunovat psa na opačnou stranu, ale tak, aby od něj nešel do lesíka vítr. Postaví se pod vítr opodál ochozu tak, aby na psa viděl. Nato s přiměřeně tichým povelem, pokyny a s máváním bílého šátku směrem do lesíka psa z daunu zvedne a vyšle jej nahánět. Příště vynechává hlasitý povel a zvětšuje vzdálenost ke psu, aby běžel nahánět na pouhý povel bílým šátkem. Z lesíka vyběhlou lišku zastřelí. 

cvičení: Totéž na jiných místech, pak i při huštinách obklopených pasekami, vysokým lesem. 

cvičení: Vůdce se zúčastní se psem řádné naháňky na drobnou zvěř, kdy svěří psa na vodítku spolehlivému honci. Střelci i honci jsou instruováni vedoucím honu a cvičitelem, aby v případě, že pes by hnal srnčí zvěř a vůbec by vyběhl přes cestu a průsek z leče, kolem které jsou nastoupeni, volali na něj ostře „fuj“, „daun“ a pokynem mu ukázali do leče. Vůdce si pokud možno psa sleduje a odpískává jej od hnaní srnčí zvěře. 

Co na to pes: Pes nechce jít do huštiny: Cvičitel tam jde kousek s ním. 

Pes prohledává jen okraje huštin (krajinkuje) a vrací se k vůdci: (Je to způsob lovu při křovinách se Španěly  v Anglii). Také je nutno psa více povzbudit, rozběhnout se s ním dovnitř. 

Pes je při nalezení stopy němý. Takový pes bývá těžko vhodný pro loveckou práci, která je žádána u nás. Když jej“nerozehrají“ ani ostatní psi  v leči, pak jej nemá kdo hlasitosti naučit. Je to v dědičném základu. Pouze retrívři mohou nahánět němě, ale ti jsou na lovu jen pro přinášení ulovené zvěře. 

Pes nahání po stopách zvěř i na viděnou hlasitě: Je to žádoucí vědět, kudy se ve zraku neproniknutelném krytině, huštině pes pohybuje a zda vůbec zvedl zvěř. Hlasitost na teplých stopách je dobré znamení, že pes bude dobrým naháněčem. Hlasitost na viděnou - alespoň tak. 

Pes vběhne do leče, začne hlásit aniž byl zřejmě na stopě: toto může být také dědičná,nežádoucí vlastnost: Balamucení hlasem, „štěkálkovství“ (Waidlaut), které není lovu nic platné.

Pes žene zvěř, kterou střelec zasáhne. Mělo by to být hlasité vyhnání, cíl výcviku a pes by se měl hned zase vracet,  i když zvěř nepřinesl do leče. 

Pes pevně sleduje vybíhá po stopách do sousední leče. Mělo by se tomu zabránit jak odvoláváním, odpískání, případně hozením po psu pískem a ukázáním upět do proháněné leče. 

Co učinil cvičitel nesprávně: Cvičitel drží psa příliš nakrátko: Je to příznakem nedostatku vzájemné důvěry, kontaktu se psem. 

Vůdce nechá psa nahánět v létě a na jaře: Bude mít možnost chytiti mladé zajíčky, králíky, srnče, bažantíky. V tom by se mohl pak specializovat podobně jako: Vůdce nechává psa nahánět jen v huštinách s divokými králíky. Pes se tu naučí štvát na viděnou a ztratí zájem o sledování stop. Totéž v místech s hojností bažantů. Ten pes, (ohař), od kterého vůdce potřebuje, aby jinde pevně vystavoval zajíce a bažanty, ten se tím pokazí. 

Vůdce nechá psa zacvičovat v nahánění jen s honci při honech. Cvičitel tak postupně během sezóny honů ztratí vliv na svého psa, když tu totiž honec dobře neví, o co má jít.

Cvičitel píská na psa opakovaně, když přeběhl honit v sousední leči. Pes se tak stane přepískaným. Všeho s mírou. Poslušnost psa měla být důkladně vycvičena již dříve. Při honu se dá utvrzovat jedině na vodítku na stanovišti. 

Kdy a jak to opakovat: Nahánění se dá cvičit vždy až na podzim, těsně před a v lovecké sezóně (leda na lišky). V huštinách s dostatkem zvěře stačí jedno - dvě procvičení. Naháňka končí, když je zvěř vyhnána, psi proběhli leč od začátku do konce. Pro fyzickou zátěž nahánění a dohledávek po honech má být pes trénován již od léta během za vůdcem na jízdním kole s aportem (např. kulánku dřeva asi 3 kg těžkého, cvičného kozlíku apod.). 

Nahánění černé zvěře

Proč  se to cvičí: Lovecký pes má prohánět pokud možno systematicky střelci obstavenou leč, v ní najít a zvednout tam zavláčené divočáky. Ty musí vyhnat z leče ven a pokud možno rozrazit jejich tlupy, aby je mohli střelci postupně a jednotlivě odstřelit. 

Kdy  se to už může cvičit: Teprve tehdy, až lovecký pes prodělal PZ, případně LZ a VZ, některá plemena BZ. Pes musí projevovat zájem o zvěř vůbec a černou zvláště a navíc. Má být vytrvalý na stopách a stopy neměnit (nešanžovat). Musí být hlasitý, ostrý, ale i obratný, hbitý a tvrdý. Hlasitost musí projevovat alespoň na viděnou. Nechávat nahánět jednoročního psa není zodpovědné.  

Co je k tomu zapotřebí: Obojek, vodítko, lékárnička (alespoň „motocyklového složení), pro případné ošetření poraněného psa. Obůrka, kde drží myslivec starší sele, loňčáka divokého prasete.  Honitba, kde jsou divočáci ve známých lečích. 

Výcvik: 

cvičení: Se psem na vodítku navštíví vůdce myslivce, který drží v obůrce divočáka. Obejde obůrku tak, aby pes dostal větření divočáka do nosu. Tam se cvičitel chvíli zastaví, aby pes divočáka také spatřil a to i v pohybu. Pes by měl poznat i „fukání“  z klidu vyrušeného divočáka, případně jeho výpad na psa za oplocením. (Přímý kontakt, prohánění v obůrce je proti ochranářskému zákonu). –

cvičení Při návštěvě jde obvykle po krátké přestávce znovu k ohrádce. Pes chválený za zájem je povzbuzován „chyť“ a zvlášť potom, když začne náruživostí vydávat „hrej“, „hodný“.

cvičení: vůdce vyhledá v honitbě koncem léta místo, kryty, kde se drží tlupa selat s bachyní. Pes by je měl, veden na vodítku, případně po spádu - stopě, navětřit černou a vůdce se ke kotlíku, zálehu tlupy má snažit pod větrem přiblížit. Měl by zvednout tuto tlupu, psa vypustit, zvěř nechat prohnat a případně jedno sele z ní zastřelit.  Pes tlupu nedožene a vrátí se obvykle do čtvrt hodiny. Když přijde k vůdci, ten jej má navést, aby navětříl ulovené sele a hlásil je nebo k němu vůdce přivedl. Pes se smí pokoušet chopit sele za hrdlo,  ale netrhat je jinak. 

cvičení: Když se uspořádá v době lovu divočáků naháňka, obstavená leč, jde vůdce se psem jako honec s nenabitou zbraní lečí a hledí, aby pes vždy chvílemi volně puštěný nalezl tlupu divočáků hlasitým útočením je zvedl k opuštění leče. Obstavenou leč by neměl pes opustiti (viz nácvik nahánění drobné věře v předchozí kap. 32). V tom mají pomáhat všichni střelci vracením psa zpět do leče. Správně pracující naháněč nemá přestat hledat černou zvěř, pokud není vyhnán z leče poslední kus. 

Co na to pes: Psovi se při navětření divočáka (ba i domácího prasete) naježí na hřbetě srst, vrčí a vydává: Dobrá, psa nutno chválit, povzbudit: „chyť, žeň“. 

Pes vydává na černou v ohrádce, ale odskakuje zpět: Taktéž je třeba psu, který je na vodítku dát kuráž, hladit ho, ukázat, že černá před psem s člověkem odbíhá.

Pes se odtahuje od ohrádky s černou, jeví strach. Je možno zkusit ještě se psem ohrádku s divočákem „nabíhat“, aby se ten dostal do pohybu, utíkal. Psa nutno povzbudit, aby vydával a postupoval pak v přírodě za divočákem. Pokud má pes velký, těžko překonatelný strach, pak rozum velí, že by bylo další trápením jak psa, tak černé v ohrádce a vůdce se spokojí s ostatní prácí psa a na nahánění černé jej nebude brát. Při snaze prohánět jiné druhy spárkaté zvěře nutno psa důrazně odpískat k noze, zadaunovat. Příliš bázlivého psa tedy dále necvičit. 

Pes staví v honitbě hlášením divočáka nebo jeho tlupu na místě. Vůdce mu má pomoci, přijít blíže a zvednout tlupu černé k útěku. Při stavění tlupy v kotlíku, obvykle v zimě je třeba přispěchat, psa se snažit hlasitě podpořit, odstřelit povolenou „kategorii“ černé, ale tak, aby při tom nebyl poraněn pes.

Pes chytne a drží na místě malé sele: Vůdce musí přiběhnout, sele chytit za zadní běh a dát mu závaz podobně jako zajíci, pokud není příliš velké, pak se dá záraz. 

Pes chytí divočáka za slecho a drží jej: Černou zvěř tak udrží ještě nezkušený pes jen dočasně. K udržení divočáka by musel být jejich vzájemný poměr vah (hmotností) každé 2 kg psa na 1 kg černé zvěře. Je lépe, když ostrý pes drží chvíli divočáka chvatem za ryj. Chvaty za záď, hřbet či běhy  jsou nesprávné, protože jsou pro psa velice nebezpečné. Na divoká prasata příliš agresivní psi obvykle utrží od divočáků rány, bodnutí (se zlomeninami žeber) a roztržení paráky.  Takové psy neradno k lovu černé vypouštět s vodítka. 

Pes hnal tlupu, ze které nebyl složen žádný kus do dáli, vrátí se a nejeví zájem o další lov: Psa musí vůdce po návratu vždy důkladně prohlédnout, zda nemá polámaná nebo zhmožděná žebra, končetiny, hřbet. Otevřené rány nutno odborně ošetřit, co nejdříve zašít. Štvanicí vyčerpaného psa nutno dále při lovu šetřit, nechat ho několik příštích dní zotavit.  

Co učinil cvičitel nesprávně: Zacvičování psa nelze provádět na vůči psům již navyklém, silnějším kusu zvěře: Psa by tak zpražil, zradil. 

Cvičitel dopustí, aby divočák napadl v ohrádce tam daného psa: Kdyby se tak už stalo, nutno psa bránit, aby nabyl převahu a divočák byl zahnán. Také vůdce nesmí ukázat strach a ustupování před černou. Pes by jinak reagoval podobně a byl pak odehnán prvním kusem od tlupy, nevyháněl by černou z huštin. 

Když vůdce vypouští psa nahánět divočáky, „zapomene“ psu sejmout obojek. Může pak o psa přijít, pokud by se někde v porostech zachytil o větev, kořeny pařezu apod. a uškrtil by se. 

Vůdce psovi důsledně nebrání štvát i na jiné druhy zvěře (spárkatou, zajíce). Pes ztratí zájem hnát divočáky. 

Vůdci nestačí psovo stavění a zaštěkávání černé. Podle názorů některých se má ostrý pes stále pokoušet černou zvěř „napada“. Nemusí tomu tak být. Příliš ostrý, rabiátní pes však bývá často černou zvěří odražen, poraněn, ba i zabit. Práce s ním je zmarněna. 

Dostřeloval kus černé, kterou ještě držel pes pevným chvatem.  Psa může zasáhnout při nečekaném pohybu i odštěpeninkou kosti při blízkém výstřelu. O psa může tak zbytečně přijít. 

Vůdce je zaneprázdněn, na naháňku černé si přijdou vypůjčit jeho psa. Existuje přísloví o fajfce, pušce a myslivcově ženě - ani dobrý lovecký pes se nikdy nepůjčuje. Kdyby hnal daleko tlupu, ke komu by se asi vrátil : A co když jej někdo v lovecké vášni zastřelí … 

Kdy a jak to opakovat: Seznámení psa s divočákem se cvičí jednou nebo 2 x,m, vždy nejvýše 1/4 hodiny dlouho. Nácvik v honitbě se provádí při šoulání podle příležitosti. Při naháňce na divočáky jde vůdce se psem do leče, snaží se být blízko při něm. Pozor však (znovu): Příliš náruživí štváči černé zvěře naopak ztrácejí nezbytný klid a přesnost pro barvářskou práci. Proto se nedá s nahánějícím psem hned po naháňce počítat, že by provedl kvalitní dosled.

Ostrost

Co je to ostrost: Lovečtí psi mají, podobně jako i jiná plemena psů, služební, ba i ta „ pokojová“, po prapředcích vlcích zděděné mnohé způsoby chování vlastní šelmám. Mezi těmi je i snaha útočit na ostatní šelmy: např. na kuny, lišky, ostatní psy a zmocňovat se drobnějších živočichů. Protože mnohá tato zvěř či sběř myslivosti škodila, bylo odedávna pokládáno a účelné, aby se využívalo této  vlastnosti utužené chovným výběrem u řady loveckých plemen k tlumení nadměrných stavů těchto škodlivých šelem.                                                                                                    

Lovecký pes může pronásledovat v mezích daných zákonem o myslivosti při lovu v honitbě povolené druhy na zemi, po stopě, i na viděnou a také při norování (kap.35). Lovečtí psi plemen, která mají ostrost ve svém standardu mají šelmy pronásledovat, chytit a bez okolků zadávit při tzv. „tichém lovu“, tj. bez střelby. Pokud se pes k zmíněným druhům šelem nedostane, jsou např. na stromě, má je hlášením stavět  na místě a přivolat tak svého vůdce, aby je případně zastřelil.                                                                                                                                                                        Zákon na ochranu zvířat proti týrání nedovoluje cvičit zvířata k vzájemnému boji a žádá pokutovat ty, kdo působí zvířatům např. při lovu zbytečné utrpení tělesné i psychické. Tak také nesmějí být cvičeni psi na mláďatech k tomu přinesených.  Se psy,kteří k tomu nejeví vlohy se nikdo nesmí dále zbytečně pokoušet takto pracovat. 

Kdy až lze psa ověřit, zda je k této práci vhodný: Obvykle projevuje psík zájem prohánět např. kočky odmala. Vůdce psa však nepouští pronásledovat toulavou, pytlačící kočku dříve, než pes složil základní zkoušky, tj. např. podzimní, barvářské, vloh při bezkontaktním norování. Ostrost se dříve pohříchu myslivecké etice protismyslně zkoušela veřejně např. před lesními nebo všestrannými zkouškami. Užívaly se k tomu z domova získané,příp. lapené toulavé kočky. Pak bylo o ně losováno. ….. kočka vypuštěna z klece a vypuštěn pes … Pro „malá lovecká plemena“ se kočka v kleci vystavila v krytině a pes ji musel navětřit a stanovenou dobu vyštěkávat. Není pochyb, že to bylo nehumánní a nechutné divadlo před řadou účastníků.                                                                                                                                   Pes, který má k tomu vlohu ulovit škodlivou sběř (pytlačící toulavé kočky, případně i psy), dravou zvěř: lišky, tchoře, také psíka mývalovitého, musí být preventivně očkován proti vzteklině a pokud možno i psince a parvoviróze.   Dále je nutno dodržet zákonem určenou vzdálenost od trvale obývaných budov. Nesmí být při tom nedospělé osoby.  

Co je k tomu zapotřebí : Vůdcovské vodítko, obojek, cvičební šňůra, vypouštěcí šňůrka, hůlka s vidlicí, brokovnice. 

Průprava a příprava: 

Vůdce si musí dobře rozmyslet, zda vůbec bude svého psa užívat k tomuto druhu lovu. Pokud by náhodně zjistil, že pes zmíněné druhy zvěře náruživě pronásleduje, pak se má předem vážně rozhodnout k tomu, zda jej ověřit pro tichý lov. To proto, že by mohl nezapracovaný pes při případném uniknutí neobratností a zdlouhavostí způsobit případně i před nikoliv nestrannými pozorovateli týrání oné zvěře a další komplikace. 

1. možnost: Když spatří při pochůzce honitbou cvičitel k lovu zákonem povolenou sběř či zvěř, kterou pes neuviděl, zapamatuje si co nejpřesněji podle rostlin či jiných znaků v okolí směr její stopy. Jde pak se psem k prvnímu zapamatovanému místu,provlékne mu okem obojku stopovací šňůrku, vede mu ji mezi předními běhy a psovi nechá stopu ovětřit s povelem: „najdi“ nebo je „stopuj“, který užívá k nasazování tohoto psa na stopy nebo vlečky a povzbudí jej při sledování ještě povelem „kočička“ nebo „liška“.                                                                                         

Když je cvičiteli jasné, že pes stoupu zachytil a sleduje, nechá ji psu vypracovat až tam, kam si pamatuje, že vedla. Se slovy „hodný“ jej šetrně a nenásilně ze  stopy stáhne,případně i odnese. Pokračuje v pochůzce. 

2. Podobně jako v předchozí příhodě, ale vůdce se snaží dostat po stopě na louce, strništi ku pytlačící kočce, myškující (mladé) lišce na dostřel a brokovnicí ji zastřelí. Pytlačící kočka může také při pronásledování vylézt na stromek, na keř. Psovi dovolí zastřelený kus sběře vzít za hřbet, zatřepat jím. Nesmí s ním kdekoliv potrhávat, načínat. Protože tento pes obvykle již aportuje, musí ulovený kus na povel vzít, přinést a korektně vůdci vydat na povel „pusť“. Na pochvalu nezapomenout! 

3. Stopa se zjistí a nechá psem sledovat tak, jak již popsáno. Pes může být vypuštěn volně i pokud by se sběř dostala mimo dostel brokovnice. Pak pes obvykle kočku „zahředovanou“ na stromku apod. zaštěkává, staví. V tom vůdce psa chválí a po malé chvilce, aby se dodržely humanitní zásady, ji vůdce zastřelí. Opět se psu dovolí správné chopení kočky, případně zatřepání s ní. Za korektní přinesení a vydání ji vůdci má být pes vydatně chválen a odměněn. Pokud pes např. na pícninovém strništi dožene a staví kočku na zemi, bývá nebezpečné ji před psem zastřelit. Když je pes dostatečně ostrý a tvrdý (tj. snese výpad kočky drápy a kousáním), je ho třeba povzbudit, aby po kočce „nepokusoval“, ale odhodlaně ji chopil za hřbet. Zvláště pak náhodně postřelenou kočku má pes chytit a zatřepáním jí rychle zlomit vaz, tj. zadávit ji. Pokud by byl v tom pes neobratný, má vůdce honem vyjmout z batohu prut s vidličkou, kočku nebo lišku přitisknout za  krkem k zemi a tak psovi napomoci, aby ji zadávením rychle zbavil dalšího utrpení. Opět musí pes tuto dravou zvěř korektně přinést mírně se odtud vzdalujícímu vůdci. Ten by případně zasáhl zavazením sběře holí nebo dostřelením, aby nedocházelo k nadměrnému týrání.                                                                                 Pokud je pes v zacházení se šelmami neobratný, nutno další práce v zájmu zábrany týrání zanechat. Psa odnaučovat tuto zvěř pronásledovat. Jen skutečně vlohami nadaní psi smějí tak pracovat. 

Co na to pes: Pes, který přijde při vycházce - proběhávání například na stopu pytlačící kočky sám a je to v zákonem povolené vzdálenosti od obývaných budov, pronásleduje ji a je při tom hlasitý: Když byl tak předtím na stopách užitkové zvěře - zajíce němý, pak se v něm probudily vlohy a vůdce má psa hlasitého, alespoň na viděnou. Lepší je příště ovšem hlášen í na teplé stopě, bez spatření zvěře. 

Pes vydává, zaštěkává u jemu se stavějící šelmy. Aby se takto psem oznámená zvěř ulovila, je ji třeba bez nebezpečí pro psa brokovnici nebo malorážkou zastřelit. Nebo na zemi psem stavěnou šelmu holí zavazit, psovi nechat zadávit. 

Pes před jím stavěnou kočkou ubývá, ustává ji hlášit: Pokud mu nepomůže jednou dvakrát nápomoc vůdcem, jde, žel, o neostrého, měkkého, možná i kočkou někde zpraženého psa. Týrat kočky a jiné šelmy dalším „zacvičováním“ takových pro tuto práci nevhodných psů je zákonně trestné! Je to poučením, že se v rodinách, liniích a vůbec v některém plemeni neprováděl správně genetický  výběr a nechovalo se jen a ostrými a tvrdými jedinci. (Ostří psi jsou většinou zároveň i výbornými vodaři, takže je v tom výběr těmito vodními zkouškami možný). 

Pes před ním unikající šelmu sám dožene, zadáví ji, správně ji chopí a třepe jí. Pes pracuje správně a provádí žádoucí přirozené a humánní usmrcení, jež zákon dovoluje. Psa je třeba ihned vydatně chválit a odměnit!

Pes odběhlý při pochůzce dále a přinese po samostatném pronásledování zadávenou šelmu. I za jeho oprávněnou pýchu vlastního úlovku je jej třeba vydatně chválit a odměnit. Takto by měli pracovat, pokud to je zapotřebí bez velkého zácviku psi vynikajících plemen a chovů. 

Co učinil cvičitel nesprávně: Cvičitel bral svého ještě mladého psa k pronásledování šelem, které se vydatně bránily: I kotě dovede psa nepříjemně poranit, zpražit ho a srazit jeho pudové vlastnosti. Takový pes se pak dost těžko napravuje, někdy není náprava vůbec možná. 

Cvičitel štve psa na každý viděný kus šelmy - kočku: Pes ji pak bude hledat jen na viděnou, zrakem a zanedbá svůj nos na kočičí stopě, (jež není zvlášť silně výrazná). Jak se psu potom ve vsi, ve městě, v domě ukáže kočka, nikdo ho neudrží a bude vnikat do dvorů, zahrad, bytů a nadělá škodu a moc nepříjemností. Může také způsobit dopravní nehody, havárie. Jak se takový temperamentní mladý pes dostane z vodítka, může jeho vůdce otvírat často hned peněženku a platit za škody. (Byl znám davič, který neupoután vyskočil pootevřeným okénkem, jež rozbil, z jedoucího automobilu) 

Cvičitel se od psa, který sám ulovil šelmu příliš daleko vzdálí a čeká,  že ji za nim přinese: pes by mohl využít domnělý vůdcův nezájem o jeho úlovek a mohl by jej zahrobařit - proto pozor! 

Vůdce nechá psu nést ulovenou šelmu celou cestu domů: Toto přispívá k utvrzení a tréninku psa v aportování. Pes dovede s velkou radostí i s dost těžkou liškou běžet „pochlubit“ se paničce. Nutno však mí rozum, psovi vždy kus cesty „ulevit“, nepřetížit jej. 

Kdy a jak to opakovat: Pronásledováním šelem (dříve nazývaných „skodnou“ zvěří) dovedou ostří psi zadávit nejen mnohé toulavé a pytlačící kočky a pytlačící psy, kteří kromě drobné zvěře (ba i s ní), hubí i čím dál vzácnější zpěvné ptactvo. Ostatně zadávení a přinesení lišky, kterou pes při případném postřelení dosledoval je vrcholem loveckého výcviku všestranného psa.                                                                                      

Většinou se uvedený způsob tichého lovu necvičí před absolvováním podzimních zkoušek, resp. u některých plemen zkoušek barvářských. Tedy se toto může cvičit jen s už dospělými psy. Bývaly obavy, že vy daviči museli mačkat přinášenou drobnou zvěř. To při odborném výcviku aportu, který tu byl osvětlen, být nemá. Zadávení liščete i lišky je pro většinu ohařů, silnějších slídičů, honičů a snad i retrívrů a některých teriérů snazší než ulovení a zadávení koček. 

Jak uvedeno, je nutno využívat příležitosti, jak se v honitbě skýtají. Nezapomínat pracovat přednostně na stopě s nasazováním na ni psa šňůrkou.  Zachovávání humánního přístupu k lovené zvěří je předpokladem pro ty, kdo dokáží tento lov provádět 

Zkoušky ostrosti se již nekonají! 

Ochrana vůdce, obydlí a další

Proč se to cvičí: Psi snad všech plemen - po nejmenší čivavová - mají vrozenou vlohu snažit se hájit svůj domov, a svého vůdce. Přestože k tomu některá nejsou již po řadu generací cvičena, natož odchovávána, dokáží vyvinout určitou agresivitu vůči cizím lide, kteří vstupem narušují  „domácí teritorium“, ohrožují případně jejich vůdce. Většina plemen loveckých psů to dokáže také. 

Přirozeně, že se těmito problémy mohou zabývat cvičitelé a vůdci loveckých psů až po jejich obstání při předepsaných zkouškách lovecké upotřebitelnosti a zapracování do lovecké praxe v honitbě. Do té doby, kdy se lovecký pes intenzivně cvičí v daném směru nelze jej jinak zatěžovat, rušilo by to.                                                                          

V podstatě tedy pak jde o následující druhy práce, které by se daly od loveckého psa očekávat:                                       

1) Značení, tiché oznamování svému vůdci těch osob, se kterým by se mohl při pochůzce setkat, ač se například skrývají nebo by i jinak ušly vůdcově pozornosti.                                                                                                                     

 2) V případě, že by takové osoby na myslivce zaútočily, měl by mu pes pomoci odrazit jejich útok. Se štěkotem je pronásledovat při jejich útěku. Případně je vystopovat.                                                                                                               

 3) Pes se má naučit hlídat v honitbě a jinde odložený předmět nebo ulovenou zvěř, než si to myslivec odtransportuje. A to spolehlivě: nesmí to vydat osobám, zvěř načít!                                                                                                                        

4) Pes hlídá domácnost: buď v psinci, případně na noc s otevřenými dvířky psince dvorek i zahradu, hlídá městský byt.

5) Lovecký pes je schopen donést myslivcově manželce do myslivny, chaty, kempu z lesa v mordě nesenou nebo na obojku připevněnou zprávu, drobné předměty a tyto osoby má pak dokázat zavést nazpět do lesa za vysílajícím myslivcem apod.                                                                                                                                                                            6) Lovecký pes se může snadno naučit navíc vyhledávat v lese, v a při budovách, v motorových vozidlech apod. ukrytou zvěř, předměty, ale i zasypané osoby, jejich mrtvoly, ale také charakteristicky páchnoucí materiály (např. drogy) a vhodně dát najevo svůj nález. 

Kdy už se to může cvičit: Protože jde o „nezkouškovou“ činnost loveckého psa, tedy až po získání PZ, BZ, LZ, VZ apod. K ostražitostí v bytě a při pochůzkách v honitbě je možno psa „nabádat“ již od jeho útlého věku. Totiž chválil jej za naznačování, případně zaštěkávání, že navětřil někoho cizího. 

Co je k tomu zapotřebí: Běžné postroje a pomůcky pro psa. Pomůcky pro výcvik zadržení osoby (rukáv), případně vzorek hledané látky. Pomocníci, figuranti, kteří se psa nebojí a rozumějí výcviku. 

Výcvik: (metodika je uvedena jen zkráceně, encyklopedicky, o bližším lze získat informace v odborné kynologické literatuře služebních psů.). 

cvik: Značení cizích osob v honitbě může pes vůdci ukazovat obvykle bez většího předchozího nacvičování: Jen ho musí vůdce za jeho včasné zpozorování vždy hojně chválit. Jinak lze použít k nácviku domluvy s členy rodiny,s ostatními myslivci. Aniž se s nimi vůdce bezprostředně před pochůzkou sešel, blíží se v honitbě k vůdci, který je se psem (na vodítku) na čekané nebo i někudy šoulá. Ve směru, odkud jde k vůdci vítr, se plíží a občas ukrývají. Psa má vůdce v jeho pozornosti povzbuzovat: „hlídej“ a ukazovat na takovou osobu. Lze pak také inscenovat „pronásledování“ psu nepříliš známé osoby. Příslušníci rodiny a známé osoby mohou vzít při blížení se ku psu“ do zubů“ čepici, klobouk nebo šátek a pes, který je neovětřil je nepoznává na viděnou (možno si to zkusit již se štěnětem) a obvykle na ně bude štěkat a útočit. Za to a za vyštěkávání skryté, příště i jiné cizí soby vůdce psa vydatně chválí. 

cvik: Obrana proti tělesnému napadení psa a vůdce se má cvičit nejlépe na výcvikovém středisku služebních psů, kde je figurant opatřen „rukávem“ nebo  ochranným oděvem. Ten pak naučí psa pronásledovat a snažit se chytit figuranta a stavět jej případně na místě. K výcviku náleží i úder a střelba, kterou se nesmí pes - obranář dát odradit od útočící osoby. Důsledný výcvik zvláště větších plemen loveckých psů v tom naráží obvykle na potíže: Stačilo by potom, aby kamarád poklepal vůdci přátelsky na rameno a má na krku jeho psa a ten mu potrhá oděv, pokouše jej. Také pes odložený při šoulačce by mohl nepříjemně nejen vystrašit zvědavého houbaře. 

cvik: Pokračováním výcviku odležení loveckého psa u batohu, brašny, kabátu během šoulačky může být i hlídání tohoto předmětu. K nácviku instruovaná cizí osoba se přibližuje k psu u předmětu, za pozorování vůdcem např. z posedu. Na povel „zůstaň-hlídej“ by měl pes na blízko přišlou cizí osobu vrčet a případně štěkat. Vůdce to podporuje chválou a opakováním „hlídej“. Pomocník musí dělat bojácného i kdyby věc bral. Pokud by ji chtěl odnášet, musí zasáhnout vůdce, věc vrátit  ke psu, osobu „ůzahnat“. (Ne se s ní začít hned bavit!- To by nemohl ani „nejhloupější pes“ pochopit). 

Hlídání úlovku je pak věc výrazně pudová: Leckterý pes, dokonce i jezevčík si úlovek hlídá a nechce jej dát ani svému vůdci. To je na pováženou, neboť pak si psi při společných honech hlídají každý jakési úlovky a obvykle se o to porvou. Avšak pes, který je odložen u úlovku má jej právo hlídat. Avšak na povel musí zadaunovat a nechat vůdce s kusem libovolně manipulovat. Jiné osoby tam bez vůdce nemají co dělat. 

cvik: Hlídaní domácnosti, okolí psince, domku, bytu je většinou spojeno s „obydlím pro psa“, než mu skýtá jeho soužití s vůdcem a jeho rodinou. I toto hlídání se má spojovat od útlého mládí štěněte povelem „hlídej“ a pochvalou za hlasité upozornění na cizí osoby v blízkosti. Pes má naznačovat blížení se cizích osob k jeho „bydlišti“vrčením až štěkotem. Musí se časem naučit rozlišovat osoby, se kterými mají vůdce a členové rodiny co dělat (pošťačka, plynař, elektrikář….), s přáteli rodiny.  Vůči těm, kdo by podezřele obcházeli, snažili by se odmykat, vnikat do domu, bytu musí hlásit, dorážet. V tom mohou při nácviku vypomoci informované cizí osoby. 

cvik: Přenášení zpráv a vodění osob na místo vyslání psa se nazývá zkratkou „DEPEŠE“. Dá se to cvičit při rozšíření stopování osob a aportu z vleček, oznamování na barvě. Chce to jen trpělivost a důslednost osob, jež to nacvičují i vůči psu. Pro psa to bývá často doslova „zábavou“.  

cvik: Vyhledávání schovaných předmětů, případně zasutých osob apod. se cvičí rovněž rozšířením výcviku přinesení volně odhozené při střelbě na zem spadlé zvěře a vleček. Nácvik vyhledání nějak charakteristicky páchnoucích materiálů je pro lovecké psy hračkou. Lovecký pes tak může pomoci usvědčit pytláky.  Výborně se dá tento výcvik podpořit hladovkou před tím a nakrmením za nález. (Podobně se cvičí celní hledači narkotik, tabáku, jiného tajemného zboží a plynařští psi,  k jejichž  nácviku se zahrabuje do země textilie napojená do plynů přimíchávanou chemikálií). 

Co na to pes: Pes, který před tím obstál na zkouškách lovecké upotřebitelnosti toto mnohé rozšíření své práce přijímá rád: Pes totiž není jako člověk bytostí, která by měla radost z toho, když nemá co dělat. Proto se ze své „hravosti“ bude rád podílet na výcviku, zvláště když má dnes obvykle během roku dost málo příležitostí k lovecké práci. 

Co by učinil cvičitel nesprávně: Obdobně jako při předchozím výcviku. Kdyby psa při výcviku přetěžoval a týral. 

Kdy a jak to opakovat: Po celý život psa od jeho nezbytných zkoušek lovecké upotřebitelnosti a podle potřeby.

Co se žádá při různých zkouškách

Požadavky, které jsou kladeny na psa, aby při zkouškách pro své plemeno předepsaných prokázal nezbytné výkony, jsou uvedeny ve Zkušebních řádech. Ty vydávají organizace pověřené konáním takových zkoušek. Vyhláška č. 136/96 k zákonu po myslivosti osvětluje, co je úplná nebo částečná lovecká upotřebitelnosti pro různé typy honiteb. A její „zástupnost“.                                                                                                                                                                      V podstatě zastaly typy zkoušek i u nás zachovány v takové skladbě a s podobnými požadavky na psy loveckých plemen, jako existují i v zahraničí. (Zvlášť propracovaný a přesný je systém zkoušek loveckých psů, kterému se náš podobá, v Německu, Rakousku, Polsku a v Maďarsku. Naše metodické postupy výcviku na to berou ohled a odpovídají, když se důsledně splní požadavkům zahraničních ZŘ).                                                                                                       

České zkušební řády byly vydány ČMMS pod názvem Lovecky upotřebitelní psi 1996, (Může dojít časem k změně vydání). Obsahují v hrubém rozdělení zkušební řády pro ohaře, lovecké slídiče, pro teriéry, jezevčíky a retrívry, pro bezkontaktní norování - zkoušku nováčků, pro honiče a barváře.                                                                                    

Protože vydavatel ČMMJ protismyslně zakázal cokoliv z publikace reprodukovat, (ačkoliv nepřijímá za omyly odpovědnost), musím čtenáře dokázat na doslovné znění. Zde uvedené jednotlivé kapitoly uvádějí většinu i „příšnější“ způsob výcviku všech disciplín, které se ve výkonu psů potom také zkouší.                                                              

Podotýkám, že asi vůdce se psem může absolvovat některé disciplíny na rozdíl ku zde uvedenému návodu k důkladnějšímu procvičení, byť pes vše tak přesně neovládal. Ale zde jsou uvedeny ty praktiky, které vedou k výcviku psa pro myslivce, lovec, který chce být úspěšný a mít z výkonu psa plnou a nezkalenou radost.                                        

Byť bude někdo vůdci psa tvrdit, že stačí, aby pes pracoval jenom tak, aby při zkouškách obstál, že „to  stačí“, nesouhlasím: Loveckého psa všech plemen lze vždycky  vést blíže k ideálu: všestrannému loveckému psu. (U norníků včetně jezevčíků se všestranností rozumí kromě norování práce s přinášením zkoušená na podzimních zkouškách, a barvářská práce)                                                                                                                                                                         Jenom klasická barvářská plemena už z povahy jejich plemene nelze cvičit k PZ nebo VZ, ač by mnohé snadno dovedla.

Zavedení vyzkoušeného psa do praxe

Lovecký pes, který absolvoval zkoušky loveckého výkonu alespoň ve III. Ceně může být v příslušném rozsahu používán v honitbě při lovu. Platí pak na něj hlavně pojištění. (Též pes v době výcviku (ne lovu) podléhal základnímu pojištění povinného ručení). Při společných honech, kdyby byl někým (ne vůdcem!) omylem zastřelen apod., majitel by za psa dostal úhradu. Pes, který zkoušky do svého vyššího věku neabsolvoval, ten pojištěn není! Je nežádoucí, aby byl voděn na společné hony nebo i na norování.                                                                                                                         

 Pokud si majitel dal svého psa vycvičit cvičiteli, pak jej obvykle po absolvování zkoušek a zaplacení úhrady sjednaného výcviku (případně podle docílení ceny ) od cvičitele převezme. Převzetí se má dít řádným seznámením se s povely, které na psa cvičitel užíval, se způsoby práce, jak je pes musí vykonávat a také s tím, jakým způsobem bude psa za neplnění povelů sankcionovat: tj. odnětí odměny, nucená psem nežádoucí práce (plaz!), případně trest jiný. Bývá vhodné, aby si majitel psa cvičitele pozval na několik půldnů do honitby, kdy se s vedením psa seznámí prakticky a také aby byl cvičitel  přítomen při prvním 1-2 honech. Jinak nelze. Poznámka právního rázu: Bývá vhodné sepsat seznam povelů a zvyklostí psa (denní vycházky 1-2 hodiny, s projížďkou na kole, pes bez dozoru prohání drůbež …) s kopií na papír a s předáním psa si převzetí potvrdit. Pes, který obdržel za výkon na zkouškách určitou cenu prokázal, že za odborného vedení výkon popsaný ve zkušebním řádu podá, pokud ovšem nebyl mezitím neodborně (nabyvatelem, který třeba odbornost předstíral a pak popírá), pokažen. To pro případ někdy i k souduvyhroceného sporu.                                                                      

 (Pokud cvičitel postupoval podle metod této knihy, může se na ni odvolat a vymínit si písemně, že si nabyvatel psa tuto knihu pořídí a nebude se psem v daném rozsahu jednat jinak, než je doporučeno).                                                

Vyzkoušený pes, byť získal (i na vícero) zkouškách I. ceny nemá ještě mnohé praktické zkušenosti, (podobně jako je může postrádat i nováček - vůdce). Přesto jsem se v této učebnici mnohé to, co jiné učenice výcviku loveckého psa postrádají, snažil nastínit, protože výcvik psa by neměl znamenat, že by neměl vůdce a cvičitel psa cvičeného v honitbě v té době, trvající 2 roky, provozovat mezitím alespoň částečně svou myslivost. (kapitoly 17 - pochůzky, čekaná, 27 - chování se psa při naháňce, 32-34 nahánění, ale i praktické otázky a odpovědi, jak má být lovecký pes využíván: v jednotlivých statích).                                                                                                                                          Protože pro společné hony, případně naháňky platící zkoušky bývají na podzim, nutno tedy brát psa na v témže kalendářním roce nastávající společné hony s vědomím, že jeho výcvik dokončuje, a vlastně stále ještě pokračuje. S tím nutno seznámit jednak mysliveckého hospodáře, aby také on to při začátku honu vzal na vědomí a na to upozornil přítomné myslivce. Jde zejména o tom, aby v případě, že by pes odběhl a honil zvěř z leče ti, kolem nichž by běžel, důrazně jej okřikli „fuj“  a „daun“ a ukázáním rukou  jej vrátili k vůdci či do leče.                                                

 Vůdce ovšem, podle temperamentu a zvládnutí poslušnosti psa při honu zatím nepouští z vodítka. Leda by aportujícího psa (vždy až po leči) nasadil na nástřel, stopu postřelené drobné zvěře. Pokud uloví drobnou zvěř on sám i sousedi, se kterými se předem domluví, nechá ji po dobu průběhu leče ležet na místě, psa pro ni hned nepouští, i kdyby z toho byl pes neklidný. Teprve po odtroubení, skončení leče jej vyšle pokynem ruky do toho směru ji vyhledat a přinést. Při větších honech ostatně na místě ležící zvěř snášejí na výlož honci. Psa - nováčka je v prvých případech třeba navádět na takové stopy postřelené zvěře, o kterých vůdce ví, že budou snadné a skončí úspěšně. (Třeba když postřelený zajíc po běhu nějaké desítky metrů na dohled zhasl). Přinášení postřelených známky života jevících kusů zvěře bude pro nováčka také překvapením a novinku. Má dostiženou zvěř pevně chopit, případně ji krátkým zatřepáním zadávit. Pokud ji přinese živou, tehdy vůdce pozná, proč bylo nutno cvičit přinášení velice důkladně. Kdyby v tom pes neukázal na prvním případě jistotu, nutno jej k dalšímu takovému přinášení nepouštět, doma a v přírodě si sním aportování znova zdokonalovat. Na živé zvěři to však cvičit z pochopitelných důvodů nelze vedle toho, že psu taková zvěř obvykle uniká a myslivci kritizují, že nezabraňuje ztrátám.                                                                                                                            Před příští loveckou sezónou, obvykle již před prvým honem na kachny je vhodné, aby se myslivci vedoucí v honitbě psy týden - dva předem sešli a na kusu běžné zvěře ulovené (na povolení) pro výcvik si zopakovali, natrénovali práci psů. Psi přijdou společně dohromady, psovodi si vymění zkušenosti. Případně se opatří k cvičení i liška, jež je veterinárním vyšetřením prostá vztekliny, kterou nemívají někteří příležitost dát psu cvičně k přinášení kachny z rákosí i plovoucí daleko na hladině.                                                                                                                                             K zavedení psa do skutečného jeho výkonu když absolvoval zkoušky barvářské práce byly v textu příslušných kapitol poukazy: I zde se nutno za pomocí ostatních myslivců ve společnostech, na polesích režijních honiteb apod. dohodnout a vyrozumět psovoda o případu, kdy od nástřelu kus uběhl určitou  dráhu a na dohled zůstal v ohni. Střelec by pak, obvykle po opuštění posedu měl  odejít ke kusu tak, aby se k němu přiblížil dost velkým obloukem pod větrem. U kusu by provedl alespoň výhoz (za chladného počasí), odejde zase tak, aby též nekřížil stopu zvěře  a vyrozumí psovoda. (Ovšem nesmí se to stát tak, že by mezitím někdo zvěř odcizil). Psovod se psem, pro kterého nezapomene barvářský obojek a řemen, přijde opodál a řemen, přijde opodál k nástřelu, ten nechá psovi  vyhledat (střelec tam nebyl, výjimečně není zalomen), psa samotného nechá nasadit na barevnou stopu  a dosledovat ke složenému kusu. Tím, že tak má pes první úspěšný dosled za sebou, bude možno s ním počítat při dosledech komplikovanějších, ale vždy a to ještě dlouho, jen na barvářském řemeni. O pochvale a odměně za dosledy netřeba připomínky opakovat. Pokud je k dispozici kus zvěře i pro přespříští den (druhý den má mít zejména mladý pes od dosledu přestávku), případně později, je vhodné zhotovit psovi obtížnější umělou stopu než na zkoušky, nejen kapanou, ale otiskovanou, případně s vystřídáním s vlečenou s orgány kusu, s mezerami, přechozením stopy apod. Nu a pak, když i toto pes zvládá, lez ho brát na složitější barvářskou práci.             

Vůdce barvářsky pracujícího psa si má být vědomý, že on pak rozhoduje o tom, zda potvrdí k zhasnutí nebo dostižení vedoucí postřelení kusu nebo jej prohlásí za minutý, nedosledovatelný. Není  ostudou, kdyby sdělil, že jeho pes stopu dále nemůže pro málo dostatečnou zkušenost vypracovat a vyzval k pozvání psovoda s v tom zkušenějším psem, Ohromnou ostudou a diskreditací takového psovoda by pak totiž bylo nalezení shnilého kusu někde na zástřelem, kousek od místa, kde se dosled vzdal, nebo hlášení myslivců , že se honitbou pohybuje kus s přestřeleným během, viditelnou hnisající ránou apod. O tom, že dosled černé zvěře s mladým psem - vždy na řemeni - musí být zvláště obezřetný, není snad nutno dodávat. Měl by být s sebou pes s černou zvěří zkušený a s ním mladého psa vystřídat k dokončení dosledu v málo přehledném terénu, případně po vypuštění zkušeného psa volně k stavění, pokud to majitel dovolí.                                                                                                                                                                                    A tak právě proto, že myslivci v honitbách nikdy nevědí, zda nebude nutno jejich na nástřelu nenalezenou zhaslou zvěří nekončící lov doplnit dosledem, mají mít povinnost všemožně napomáhat, aby se provedly dokonalé dosledy. Pomáhat účinně tomu, kdo se rozhodl držet a vycvičit pro zkoušky práce na barvě loveckého psa, který  však zkouškami není ještě dlouho dokonalý. Když v zdokonalení ostatní psovodi nepomohou, musejí počítat s cestovními aj. náklady za obstarání si dokonalého barváře odjinud.                                                                                                             

Toto by měli dobře vědět myslivečtí hospodáři, kteří by ostatně neměli povolovat odstel spárkaté zvěře dotud, dokud by si střelci předem i vždy před odchodem na lov neověřili, zda je v dosahu max. 2 hodiny k dispozici psovod s barvářem.          

Ke zpracování plemen v nahánění, dnes většinou černé zvěře, jak to bylo popsáno v kapitolách 27,31,32,33 jen to, že by vůdce měl i tyto psy brát o prvé sezóně jen na vodítku a držet je připnuté na stanovišti. K upevnění jejich klidu a snad s nenabitou puškou jít  s nimi v úloze honce na pozdějších honech do leče. O nezbytnosti opatrnosti při bližším kontaktu s černou zvěří neupozorňují jistě marně.                                                                                                                                                   

Kondiční trénink starších loveckých psů

Když byl mladý lovecký pes, se kterým vůdce nebo cvičitel  složil pro plemeno a honitbu předpokládané zkoušky vycvičen i vyzkoušen, byl zapracován, jak uvedla předchozí kapitola, není konec péče o něj. 

Lovecký pes se musí kromě denního vycházení nebo i vyjíždění s ním, co do jeho zkouškami ověřených vlastností „udržovat“ ne sice příliš častým, ale občasným opakováním v potřebné kondici. To podléhá možnostem a nahodilostem během mysliveckého roku. Poslušnost psa je nutno až do jeho stáří asi 4 let procvičovat denně a trvat přísně na rychlost přijití na přivolání, také na bezpodmínečném zadaunování apod. Také musí pes do tohoto věku dostávat dostatek příležitosti pohybu, jinak frustrací bude dělat různé nezdoby. 

Psa nemůže přeci myslivec nechávat stále doma, když jde šoulat, na čekanou, (kam si sním příp. vyleze na posed) apod. I když nebude nutný dosled zastřelené spárkaté zvěře, bude pes oporou myslivcovy jistoty při pochůzkách i lovu. Ostatně při pochůzkách myslivec také hubí škodnou odstřelem a pes např. zastřelenou straku nebo vránu rád přinese. U postřelené vrány však pozor, aby psa klovnutím nezasáhla do oka. 

Nejen před začátkem lovecké sezóny, kachními hony se při vycházce směřované k vodě „opráší“ přinášení kozlíku (vždy s pery) z vody a také po vlečce, ze sítí rybníka apod. Stejně tak je vhodné nechat před listopadovými  hony přinášet atrapu ( vycpaninu zaječí kožky ) ve váze 3-4 kg nejen odloženou 10 i více metrů opodál, ale i s vleček. 

Myslivec, který má psy, brzy pozná, že ten na rozdíl od lidí není nikterak líný, ale má snahu stále pro svého vůdce pracovat, udělat mu radost. 

Psa si lze zapracovat k osobní ochraně i k další činnosti popsané v kap. 38. 

Kdyby autor nepoznal a necvičit své i jiných psy v tom, co tu mohl co nejzevrubněji popsat (až na některé výjimky), nemohl by nikdy potvrdit to, co říkali a napsali již ti mnozí, kdo si tak mohli užívat myslivosti plnou měrou radosti, kterou ta může skýtat jen se psem. (BEZ PSA NENÍ MYSLIVOST MYSLIVOSTÍ - Ani poloviční, spíš pak je trapným „rasovstvím“ těch, kdo pro své osobní pohodlí nemajíce psa a nedbale zapírajíce postřelení týrají zvěř a jejím zmarněním dělají všeobecnou škodu. (Podhajský, Knoll, Rolfs, Tabel ad.). 

REJSTŘÍK ( v tomto vydání z prostorových důvodů neuveden - promiňte) 

LITERATURA - jen hlavní práce:  

Podhajský K. - Ohař všestranný, Praha 1923                                                                                                                          

Jerie: Výcvik stavěcího psa, Pardubice, 1889                                                                        

Knoll R. - Báča: Výcvik ohaře, P. 1956                                                                                 

Švec - Hrabák: Malí lovečtí psi, P. 1988,                                                                                                                                   

Kvíz: Výcvik ohaře, P. 1987                                                                                       

Hanzal: Výchova a výcvik loveckých psů, Č.Bud. 1995                                                                                                          

Tabel K.: Der Jagdgebrauchshung, Mn. 1973,                                                                                                                     

Hegendorf - Tabel: Richten u. Führen? Mn. 1955                                                                                                                        

Rolfs, Kl.: Abrichtung des Jh., Berlin 1982                                                                                                                         

Anonym: Lovecky upotřebitelní psi (zkuš. Řády ČR), Praha 1996                                                                                                    

a řady prací v tuzemských a zahraničních časopisech 

Vývojové etapy v životě psa

O vývojových obdobích, která lze v životě psa popsat toho napsali etologové dosti: Brunner popisuje tato stádia: 

Předporodní stádium, tedy vnitroděložní                                                                                                                                  

Novorozenecké, asi do 14 dne                                                                                                                                                    

Přechodní stádium od konce druhé týdne do třetího 

Počátek prvé socializační periody, asi do 6. týdne                                                                                                                   

Asi do 10 týdne trvající období vlastní socializace                                                                                                                     

Prvý mladistvý stupeň: od 12. 13. do 28. týdne   

Druhý mladistvý stupeň, též předpuberta od 4. - 6. měsíce 

Stádium puberty - trvá asi 6-8 týdnů do někdy až 9.měsíce   

Adolescence - dospívání - produktivní věk 

Senilní věk psa - někdy po 15. roce do smrti  

Jiní (Bodingbauer), rozdělují věk psa jednodušeji: 

Stádium kojení, pelechu 1-14 dní

Eruptivní stádium (batole), do 5. týdne,

Štěněcí stádium 7. - 16. týden,

Předpuberta (4. - 16. měsíc)  

Puberta 6-10 max. 12. měsíc 

Dospělost. 

Nelze tu podrobněji vysvětlovat, co v kterém období psík dělá: Nejvýznamnější fakt je, že vtištění na člověk a začíná hned po prvém a až druhém týdnu. Tehdy se nemá zameškat například velkochovy jezevčíků, s jejichž štěňaty si  nikdo nehrál, nebral je do rukou, dodávají štěňata, jež nejsou člověkem příliš učenlivý. Další snadné učení štěněte pokračuje i během socializace štěněte, tj. v době, kdy si bere nový majitel štěně domů. Nutno pak počítat i s pubertou: Mladý pes, náhle často „vypoví poslušnost“: nedát se jím zviklat v požadavcích a pokračovat ve výcviku, seč se to dá realizovat snadným, od mládí navyklým způsobem. Když si mladý pes, o kterého se nedbá, navykne „lajdat se“, bude pak „oblamován“ důsledným výcvikem mezi 1. - 2. rokem obtížněji a potom ještě hůře. 

Na vývoj mladého psa berou ohled všechny návody v knize uvedené a cvičitel si nemusí dělat s vývojovými etapami psa starosti: jednotlivé cviky nutno trpělivě opakovat a důsledně trvat na splnění. Jiný, nějaký „zázračný“ návod výcviku psa lze podat moc těžko. Hlavně se musí cvičitel vžít do úlohy „vůdce smečky“ - (starého vlka) a jako ten trvat, aby mladý pes poslouchal. Psík to přijme a výcvik je úspěšný. 

Lovecké psy vycvičilo docela dokonale mnoho a mnoho myslivců, někteří méně dokonale. Věřím, že i Vám se to podaří u druhého  další psy už zbytečně netrápit, nezkazit je a užívat si s nimi vše pěkné, co vám pobyt v přírodě dává.