Kdy pes nesmí do lesa

Moderní doba a široké možnosti přejí aktivnímu životnímu stylu.

Lidé méně sedí doma a věnují se nejrůznějším sportům a koníčkům. 

Jezdí na kole, na bruslích, na koních, motorkách, čtyřkolkách, v terénních autech, skáčou padákem, létají s draky a objevují stále nové sporty a aktivity. 

Jako pejskař samozřejmě psům a kynologii fandím, je ale třeba si uvědomit, že nejsme jenom my a naše přání. 

Je asi zřejmé, že pokud by všichni trvali na svém právu provozovat své zájmy a koníčky kdykoliv, kdekoliv a jakkoliv je napadne, nebude dost prostoru pro všechny. A to pořád mluvíme jen o lidech. 

Ovšem v krajině a přírodě žije celá řada dalších živočichů, zvěře a volně žijících zvířat (kterým nadále budu dohromady jednoduše říkat zvěř).

Nevěřím, že by člověku se srdcem na pravém místě a opravdovým vztahem ke psům a zvířatům, bylo jedno, zda způsobí újmu divokým zvířatům, natož že by ji způsobil úmyslně. Přesto se to stát může a stává, domnívám se, že převážně z neznalosti.

Naše čtyřnohé kamarády vnímá zvěř jako nebezpečné šelmy a nepřátele, bojí se jich a jejich přítomnost ji stresuje. V některých případech mohou i pouhé stopy psa, spolu s jeho pachem, vyvolat stresovou situaci a odpovídající reakci zvěře.

Když náš pes prožene nějaké zvíře, srnu či zajíce, třeba ho nedohoní, a možná ani dohonit nechce a dá se odvolat. Pro nás a našeho psa je to epizoda, o které za chvíli už ani nevíme. Taková epizoda ovšem může pro zvěř skončit fatálně, někdy i smrtí.To např. v období mrazů s vysokou sněhovou pokrývkou.

Znamená to tedy, že bychom neměli se psy do lesa a do přírody chodit? To není nutné, stačí osvojit si pár zásad a pravidel. Zcela nepřípustné je, aby náš pes štval a pronásledoval zvěř. Na volno tedy pouštíme pouze psy poslušné, vycvičené a dobře ovladatelné, vždy je máme v dohledu a nenecháváme je prohledávat a probíhat houští, mlaziny, remízky či nárosty stařiny. Všechna tahle místa jsou totiž úkrytem zvěře.

Zvěř není hloupá a dobře rozlišuje, co je „normální" a co je potenciální hrozba. Takže zatímco po lesní cestě, kde je zvěř zvyklá na pohyb lidí, může s nadsázkou projít prvomájový průvod, aniž by to způsobilo větší rozruch a škodu, pokud si jeden člověk nebo pes zkrátí cestu přes oblíbenou houštinu, kterou zvěř považuje za svůj bezpečný domov, způsobí to poplach v širokém okolí.

Pokud už dojde k tomu, že náš pes nějakou zvěř najde a zvedne, nikdy ho nenecháváme ji pronásledovat, a co nejrychleji ho odvoláme. Psy neposlušné, nevycvičené, puberťáky ve výcviku s neupevněnou poslušností a podobně, vodíme na vodítku a pouštíme na volno jen v dobře přehledném terénu tam, kde se zvěř nevyskytuje a nezdržuje.

Nejsem zastáncem názoru, že pes nesmí z vodítka, ostatně žádný předpis takovou povinnost nestanoví, stanoví povinnost mít psa pod vlivem a pod dozorem. Ovšem stejně tak není nezbytné, aby pes byl celou procházku na volno, a není žádnou újmou pro psa, pokud ho připneme v místech, kde jsou třeba stopy zvěře, houští, mlaziny a podobně. Naopak, aspoň mu připomeneme, jak se má chodit na řemeni.

Jsou období v roce, která jsou pro zvěř kritická a její rušení a stresování v takové době může snadněji než jindy vést k útrapám, nemocem a smrti. 
V takových obdobích nepouštím na volno a nenechávám běhat po lese a v polích a lukách kde se vyskytuje zvěř ani svoje dobře ovladatelné psy, protože i drobné nedopatření může být fatální.
Dalším takovým obdobím je doba vysoké březosti samic, kdy nosí již veliké plody a fyzická námaha je pro ně velmi obtížná a snadno dojde k vyčerpání nebo zranění.
Tedy zhruba od března do kladení mláďat, které je další takovou kritickou periodou a připadá na období jara od dubna až května do června. Kryje se s obdobím snůšek vajec a sezení na hnízdech zvěře pernaté (bažanti, koroptve, vodní ptactvo) a dalších druhů ptáků.Proč je na naše čtyřnohé miláčky v tomto období dávat obzvláště pozor je zřejmé.

Mezi taková období patří zejména období zimního strádání s vysokou sněhovou pokrývkou a mrazy, velmi nebezpečná je ledová krusta. Prohnání psem může skončit smrtelně zejména pro zajíce a hlavně srnčí zvěř.

Samostatnou kapitolou jsou vztahy mezi myslivci a pejskaři. Velice často slyším velmi silná slova na adresu myslivců, radost z neštěstí způsobeného chybou nebo nedbalostí některého myslivce, nadávky. Je mi z toho smutno. Ačkoliv si možná vysloužím kritiku svých kolegů myslivců, nebudu se zastávat všech houfně. Z vlastní zkušenosti totižvím, že je mezi námi řada takových, kteří se nechovají správně, nerespektují předpisy a práva ostatních a pletou si les s vlastní zahradou. A je potřeba to říci nahlas.

Stejně jako pejskaři, řidiči, policisté nebo lékaři, i myslivci jsou dobří a špatní, bohužel ti špatní jsou více vidět. Zákon o myslivost stanoví podmínky, za kterých je možné zastřelit psa a kdo tak může učinit. Nemůže tak učinit každý myslivec, pouze tzv. myslivecká stráž, a podmínky jsou stanoveny tak, že umožňují zastřelit opravdu pouze toulavého pytlačícího a škody působícího psa. Osobně si myslím, že tato možnost musí být zachována. Myslivost není ukájení sadistických choutek střílením do nevinných zvířátek, je to komplexní, plánovaná a kontrolovaná činnost.Druhy zvěře jako tetřev, tetřívek, koroptev, a na mnoha lokalitách i zajíci a bažanti nejsou kvůli nízkým stavům loveny, ovšem myslivci se o ně pečlivě starají a ony v dnešní kulturní krajině přežívají právě díky této péči. Riziko pro tyto populace představují už vysoké stavy prasat a lišek, silniční provoz a kolize s automobily a jakýkoliv další silnější tlak by mohl být fatální.

Škody, které dokáže napáchat smečka toulavých psů, kteří se naučí pytlačit, mohou být značné. Tyto případy se v praxi stávají a zákon na ně pamatuje, ovšem neznamená to automaticky, že má každý myslivec právo zastřelit jakéhokoliv psa, jak jsem uvedl.

Pokud k takovému smutnému incidentu dojde, je to konkrétní pochybení a porušení předpisů konkrétním člověkem, nikoliv chyba systému. Zákon je tedy v pořádku. Vím, že ne všichni ho dodržují, stejně jako vím, že se najdou mezi myslivci arogantní lidé, kteří se chovají k jiným návštěvníků lesa nevhodně, hrubě a z jakési pozice síly. To není v pořádku, samozřejmě. Zákon ovšem také stanoví pravidla pro pohyb lidí a psů v přírodě. A ruku na srdce, kolikrát jste vy sami stejně jako já viděli páníčky s jejich psy nevychovanými, neposlušnými, dělajícími si co chtějí a nerespektující žádná pravidla? A často se jakékoliv napomenutí nebo doporučení, slušně a velmi mírně vyslovené, nelíbí právě jim.

Často jsem se setkal s arogantní i vulgární reakcí na mírné upozornění a pokus vysvětlit podstatu věci právě ze strany majitelů psů. Ti pak rádi označují myslivce (nebo kohokoliv v zeleném, kdo si dovolí je napomenout nebo upozornit, jako třeba lesníka) za opilé milicionáře, zakuklené komunisty, sadisty apod., kteří je neprávem „buzerují" a omezují jejich práva.

Pokládám za vhodné zmínit, že v jiných státech Evropy, včetně našich sousedů Německa a Rakouska, se za porušení pravidel a předpisů v lese a přírodě rozdávají tučné pokuty. Pokuty uděluje lesní stráž, která je jmenována státem, má status veřejného činitele, stejně jako např. policista, jako policie také chodí ozbrojena krátkou kulovou zbraní, tedy pistolí, a je velmi nekompromisní. Nikoho nenapadne pochybovat o tom, že stráž jedná oprávněně. Dlužno ještě podotknout, že předpisy pro pohyb a pobyt v lesích jsou v těchto zemích přísnější a více omezující.

V České republice máme možnost naprosto volného pohybu krajinou a přírodou, to je výsada, ne samozřejmost. Nezneužívejme ji.  Až příště potkáte myslivce, který bude narážet na přítomnost Vašeho psa, zkuste místo konfliktu rozumně argumentovat tím, že víte co a jak, znáte povinnost uloženou Vám zákonem, respektujete potřebu klidu zvěře, že pes nikde, kde nemá, běhat nebude a tak. Pokud to tak samozřejmě je.

Na slušné upozornění reagujme slušně a zamysleme se nad tím, jestli jsme přeci jen někde, třeba nevědomky, chybu neudělali. Pokud narazíte na slušného myslivce, mělo by to fungovat. Pokud ne, narazili jste bohužel na toho druhého.

Závěrem se ještě krátce vrátím k oněm nadávkám, silným slovům a přáním špatných konců, které jsou na myslivce svolávány vždy, když se něco stane a objeví se to v médiích. Když někde někoho zraní, nebo nedej Bože, usmrtí pes a média tuto zprávu zveřejní, také se vždycky objeví řada dramatických reakcí. Z těch „nejzajímavějších", které si pamatuji, jsou to například ty, že pejskaři jsou devianti, kteří milují smrduté psy, místo aby svou lásku věnovali lidem, že města mají být pro lidi a ne pro psy a chov psů ve městech by se měl zakázat, že by se měli utratit všichni psi toho nebo kterého plemene, nebo perla - utratit všechny psy s kohoutkovou výškou vyšší než x cm nebo hmotností vyšší než x kg.

Jak se Vám to líbí? Být cílem kritiky nebo dokonce voláni k odpovědnosti za konkrétní chybu individuálního jedince, dvounohého nebo čtyřnohého? Věřte, že s myslivci je to obdobné.